Generál Šedivý: USA si v Grónsku vždy tak trochu dělaly, co chtěly
Donald Trump ve své představě o „Velké Americe“ („Make America Great Again“) obrátil pozornost na Grónsko podobně, jako to udělali jeho předchůdci. Nebyl to jen jeho nedávný rozmar, protože otázku Grónska otevřel již v prvním funkčním období v letech 2017–2021. Důvodem je podobně jako v předchozích případech geopolitika a bezpečnost USA. Zatímco po období studené války USA omezily své aktivity v Severním ledovém oceánu, Rusko a Čína je zvyšují. Proč je Grónsko tak důležité pro bezpečnost USA a proč nejde o novou otázku, popisuje v podrobné analýze bývalý náčelník generálního štábu AČR generál Jiří Šedivý.
USA o Grónsko soupeřily již v době 2. světové války. Význam grónského území si uvědomovalo i nacistické Německo. Tehdejší Německo ho potřebovalo pro svoje aktivity v severním Atlantiku, kde zuřila námořní válka a kudy vedly námořní trasy zásobování Sovětského svazu. Němci zřídili na jihu Grónska základny, které měly za cíl monitorovat počasí a předávat zprávy o něm velení námořnictva, které je dále distribuovalo jak německým hladinovým lodím, tak ale především ponorkám a letectvu. Cílem válečného tažení Německa v této oblasti bylo obsadit tuto část Grónska a zřídit zde leteckou základnu. K tomu existovaly i plány Luftwaffe k provedení invaze na Grónsko z teritoria Norska. Zabránil tomu tehdejší velvyslanec Dánska Henrik Kauffmann, který v roce 1941, aniž měl souhlas Dánska, v té době okupovaného nacistickým Německem, podepsal dohodu s USA, která dávala USA právo vojenského využití Grónska.
USA tak mohly vystavět základny na území Grónska a vést vojenské operace k jeho obraně, což umožnilo Američanům Němce z Grónska vytlačit. Za druhé světové války pak USA vystavěly na území Grónska, především v jižní části, téměř dvacet základen. Jednalo se o letecké základny, které byly důležité pro přelet letadel do Evropy, meteorologické stanice, radiové a navigační stanice, přístavy a logistické opěrné body. Součástí amerických aktivit v Grónsku již tehdy bylo střežení kryolitového dolu, důležitého pro letecký průmysl.
Snaha USA odkoupit Grónsko sahá až do 19. století
Význam Grónska si i po válce uvědomoval tehdejší prezident USA Harry Truman. V roce 1946 navrhl Dánsku odkoupení Grónska za 100 milionů dolarů, s cílem vytvořit vhodnější podmínky pro případnou válku se Sovětským svazem. Grónsko totiž mělo hrát významnou roli v boji se sovětskými bombardéry, které měly přístup do prostoru USA přes severní oblasti Arktidy. Dnes je známo, že Dánsko odmítlo tuto nabídku, podobně jako tomu bylo v roce 1867 administrativě amerického prezidenta Andrew Johnsona. Tehdejší ministr zahraničí USA William H. Seward uvažoval o možnosti koupě Grónska a případně i Islandu. Jeho návrh však tehdejší Kongres neschválil. V roce 1910 se objevily snahy o výměnu území Grónska za území Filipín a Západní Indii. Ani tento pokus se Američanům nepodařil. Ačkoli bylo po druhé světové válce a pokusu koupit Grónsko administrativou prezidenta H. Trumana ticho, nedávno otevřený Národní archiv ukázal, že se po desetiletí o možné koupi Grónska mezi USA a Dánskem tajně vyjednávalo. Protože ale platila a stále platí dohoda z roku 1941 a další smlouva s USA z roku 1951, která dala Spojeným státům právo volně se pohybovat a stavět vojenské základny v Grónsku, pokud o tom Dánsko a Grónsko budou informovány, nebyl a není důvod pro další opatření.
Grónsko s jadernými zbraněmi
USA udržovaly v Grónsku až 17 základen a v době největšího počtu vojáků měly v Grónsku až 10 000 vojáků. Centrem se stala základna Thule Air Base (dnešní Pituffik Space Base), kde je dnes podle dostupných informací do dvou set amerických vojáků. Po konci studené války USA většinu základen opustily a zůstala jen jedna, uvedená Thule – Pituffik. Američané se ale ne vždy chovali v Grónsku férově. Známým případem je počáteční neochota Američanů předat úplné informace o havárii bombardéru B 52 Stratofortress, kdy 21. ledna 1968 došlo k požáru na palubě letounu, který skončil havárií. Letoun nesl čtyři termonukleární bomby, z nichž se našly jen tři (lépe řečeno jen jejich trosky), přičemž ta čtvrtá leží někde na mořském dně, nebo pokus vybudovat obrovskou základnu pod ledem. Tajný americký projekt Iceworm v době studené války (1959-1967) měl v ledovém příkrovu vybudovat řadu tunelů dlouhých přes 4 000 kilometrů. Měly v nich být umístěny mezikontinentální jaderné balistické rakety proti SSSR. Celkem bylo vybudováno pouze 21 tunelů o délce asi tři kilometry a žádné jaderné rakety v nich nikdy umístěny nebyly. Projekt skončil pro vysoké náklady a soustavně se pohybující led. Základna byla opuštěna kvůli vysokým nákladům a riziku zřícení tunelů v neustále se měnící ledové pokrývce.
V současnosti jediná vojenská americká základna v Grónsku je výše uvedená základna Pituffik (do roku 2023 nazývaná Thule), základna vesmírných sil Spojených států amerických. Je umístěna v severozápadním Grónsku asi 100 km jižně od města Qaanaaq (dříve Thule) a leží 1200 kilometrů za severním polárním kruhem. Rozlohou jde o největší americkou vojenskou základnu mimo území Spojených států amerických. Základna je významnou součástí amerického systému včasné výstrahy proti útoku mezikontinentálními balistickými raketami.
Ruské zájmy a aktivity v Arktidě
Znovuotevřená a intenzivní debata, spojená s výhrůžkami prezidenta Trumpa, se vrací v tu nejméně vhodnou dobu, kdy zuří na Ukrajině válka, a tím více se zvýrazňuje geopolitický aspekt Grónska. V minulé době o Grónsko začaly mít zájem Rusko a Čína. Rusko v duchu Putinova vyhlášení k návratu „slávy Sovětského impéria“ se vrací do Arktidy a obnovuje své v minulosti opuštěné základny, jakou je Nagurskoye (letecká základna) se zařízením „Arktický trojlístek“. Tato základna byla vybudována v roce 1950 pro sovětské bombardéry s doletem na území USA nebo základna na ostrově Alexandřina země v souostroví Země Františka Josefa, základny Sredny Ostrov na souostroví Severní země (letecká základna) či základna Temp na ostrovu Kotělnyj (letecká a radarová základna). Severně od polárního kruhu je obnoveno nebo nově vybudováno 18 základen ať čistě vojenských, tak civilně-vojenských. Rusko také v arktickém prostoru pravidelně cvičí. V roce 2014 Rusové provedli demonstrativní cvičení, při kterém bylo vysazeno na padácích 350 ruských výsadkářů na ostrově Kotělnyj, včetně zásob pro bojovou činnost. Měsíc předtím provedli Rusové výsadek 50 výsadkářů na ledovec v těsné blízkosti Severního pólu. Cvičení tohoto typu pokračují i v současnosti. Rusko také posiluje flotilu ledoborců a transportních lodí pro plavbu v arktické oblasti a v roce 2018 provedlo cvičení Východ 2018, kterého se zúčastnilo až 300 tisíc vojáků. Aktivity zasahovaly až po mys Vankarem v Čukotském moři. Cvičení se zúčastnili i čínští vojáci, i když ne ve velkém počtu. Čína se profiluje jako „blízko-arktický“ stát, který v Arktidě spatřuje především ekonomický profit.
Důvod pro budoucí spory o oblast Severního ledového oceánu je nejenom vojenský, ale i ekonomický. V Arktidě se údajně nachází asi 13 procent dosud neobjevených světových zásob ropy a 30 procent zásob zemního plynu. Proto Rusko do polárních krajů vysílá své geografy, aby zmapovali hranice ruských teritoriálních vod a dokázali ruské nároky na podmořské zásoby ropy a plynu. V roce 2007 sestoupily dva ruské batyskafy do hloubky 4300 metrů, aby dokázaly, že Lomonosovův práh, jehož podmořské hory se táhnou 1800 kilometrů pod hladinou oceánu, je geologickým prodloužením ruského území, a tudíž podle mezinárodní konvence o mořském právu by si mohlo Rusko dělat nárok na využívání jeho velkého nerostného bohatství. Členové expedice prozkoumali dno oceánu a odebrali geologické a biologické vzorky a na dno oceánu uložili ruskou vlajku uloženou v titanové schránce jako důkaz tohoto domnělého ruského práva.
Pro USA je Grónsko důležitým teritoriem i z důvodu kontroly nad provozem v severních oblastech Atlantiku. Kdo kontroluje prostor jižně od Grónska, severně a jižně od Islandu, ten kontroluje vstup do Atlantiku a ovládá tento prostor. Jedná se o tzv. „GIUK gap – GIUK mezeru“. Udržování dohledu nad touto oblastí je klíčové pro zajištění nepřerušeného provozu námořních tras a zásobovacích linií mezi evropskými členy NATO a Spojenými státy.
Čínské aktivity
Zároveň tímto koridorem vstupuje ruské Severní loďstvo do Atlantiku. Severní loďstvo je bojově nejvýkonnější ze všech čtyř loďstev Ruské federace. Kvůli globálnímu oteplování se postupně otevírá lodní cesta severně od Grónska, nazývaná Severozápadní cesta. Zatím sice jen sporadicky, ale trend globálního oteplování je evidentní. Je to otázka nejenom vojenská, ale i ekonomická. Například pro lodě plující mezi nizozemským Rotterdamem a japonskou Jokohamou je Severní mořská cesta zhruba o čtyřicet procent kratší než cesta přes Suezský průplav. Pro vojenské i ekonomické aktivity související s lodní přepravou je důležité mít v Grónsku své základny. V minulosti se nejenom Rusové, ale i Čína, deklarující svůj zájem vybudovat „polární hedvábnou stezku“, pokusila ovládnout některé přístavy v Grónsku tak, aby byly přístupnější nejenom lodní cesty, ale i přístup k nerostnému bohatství Grónska. Čína se snažila získat letiště v Nuuk, Ilulissat a Qaqortoq a zajímala se i o možnosti budovat nebo financovat přístavní infrastrukturu, která by spojila Grónsko s obchodními trasami přes severní Arktidu. Čína také měla zájem vybudovat arktickou výzkumnou stanici v Grónsku, která by mohla sloužit nejen vědeckým účelům, ale i posílit čínskou přítomnost v Arktidě. Tyto plány ale narazily na politický odpor. V posledních pěti letech se objevily také snahy čínských firem koupit opuštěné vojenské objekty (např. bývalé zařízení americké armády) v Grónsku. I tyto pokusy byly odmítnuty dánskou vládou. Jestliže prezident Trump mluví o tom, že se moře kolem Grónska hemží ruskými a čínskými loděmi, má částečně pravdu.
Grónské nerostné bohatství s nejistým výsledkem
Nezanedbatelný význam Grónska spočívá i v nerostném bohatství, které je možné těžit již dnes nebo v budoucnu. Na území Grónska nebo v jeho pobřežních vodách jsou významné zásoby ropy a zemního plynu, které ale dosud nejsou plně zmapovány kvůli extrémnímu počasí i odporu environmentálních organizací. V Grónsku se nachází zásoby vzácných zemin, které průmysl potřebuje pro výrobu permanentních magnetů, elektroniky, elektromobilů a větrných elektráren. Grafit, který je na území Grónska, potřebují výrobci lithiových baterií a dalších průmyslových aplikací. Grónsko má dále ložiska lithia nutná pro současnou technologii výroby baterií. Na území Grónska se nachází i uran. Výčet surovin pokračuje zinkem, olovem, stříbrem a železem, niobem, tantalem, manganem atd. Protože Čína dnes kontroluje 69 % produkce prvků vzácných zemin, jeví se možnost těžit tato naleziště jako strategická záležitost. Trumpovy představy o snadném ovládnutí těžby v Grónsku však brzdí experti těžebního průmyslu, kteří upozorňují na nepříznivé povětrnostní podmínky, kdy je možné těžit jen šest měsíců v roce, nebo to, že chybí průzkumy ložisek, technologie a infrastruktura. Odhady expertů hovoří o 10 až 15 letech provádění průzkumu a přípravných prací, než se může začít těžit. A to ještě bez záruky, že bude těžba efektivní. Investice do přípravných prací by představovaly až miliardy dolarů. Trump a řada expertů na obranu a bezpečnost na druhou stranu ukazují na strategické zájmy USA.
Trump vyrazil do boje o Grónsko ve svém druhém funkčním období velmi razantně. Když selhaly diplomatické kroky a ekonomické nabídky, přešel k vyhrůžkám použití síly. Ačkoli Trump nikdy neuvedl žádnou částku odkupu v dolarech, odborné odhady začínají na 12,5 mld USD. Některé však uvádějí mnohonásobně vyšší hodnotu. (V roce 1946 USA nabídly 100 mil USD.) Trumpova administrativa ovšem považovala za možné koupit si Grónsko cestou předání odpovídající částky přímo Gróňanům, tedy 10 000 až 100 000 USD na obyvatele. Je-li počet obyvatel Grónska 57 tisíc občanů, reprezentovalo by to až 6 miliard USD. Takové nabídky byly oficiálně odmítnuty, i když část občanů Grónska váhá.
„Nejsme na prodej“
Vzhledem k častým změnám výroků prezidenta Trumpa lze poměrně obtížně určit, co je jen politický tlak a co je skutečná výhrůžka. Každopádně je nutné tuto situaci vnímat jako vážnou bezpečnostní realitu, která má potenciál destabilizovat celé NATO. Na základě smluv z roku 1941 a 1951 mají USA možnost téměř jakýchkoli vojenských operací a využití grónského území. Už dnes mají USA právo využívat území Grónska k obraně vlastního území a svých spojenců. Jestliže měly USA v době studené války v Grónsku své základny ve větším počtu, proč by tomu nemohlo být tak i nyní. Tím argumentuje Dánsko i Grónsko, které je autonomní částí Dánska. Zásadním problémem Trumpovy rétoriky je i to, že narušuje jednotu NATO. I mezi evropskými spojenci nepanuje jednotný názor. Pravdou je, že USA pro svoji obranu potřebují radar včasného varování, který je umístěn na základně Pituffik. Kdyby tam nebyl, USA by se zkrátila doba reakce na případný ruský útok balistickými raketami na území USA. Ale zatím nikdo Američany z Grónska nevyhání, a proto není důvod pro takové silové řešení. Přesto je „Evropa“ nervózní, protože se taková situace v takové intenzitě od konce 2. světové války nestala. Je sice pravda, že když USA zahajovaly svůj projekt Iceworm v padesátých letech, Pentagon používal podobné argumenty jako dnes prezident Trump. Dnes slyšíme z USA, že Grónsko představuje strategické území svojí polohou, je blízko nepřítele (tehdy Sovětského svazu) a potřebujeme jej kvůli kontrole arktických průplavů. Odpověď Grónska je ovšem jasná a kategorická: „Nejsme na prodej“.
I spojenci v NATO odpovídají kategorickým ne, i když někteří jen potichu. Německo, Francie a Švédsko vyslaly své vojenské útvary do Grónska a Dánsko posiluje svoji přítomnost jak na teritoriu Grónska, tak na moři, a zajišťuje letecký transport. To vše proto, aby se deklarovalo, že Grónsko je plnohodnotnou součástí NATO a USA nemusí mít obavy, že by se Grónsko dostalo pod kontrolu Ruska nebo Číny.
Existuje několik scénářů, jakým směrem se bude prezident USA dále ubírat a jak bude Evropa reagovat. Ale pokud by prezident Trump pokračoval ve svém tlaku skutečně převzít kontrolu nad Grónskem, platilo by to, co řekl prezident Francie Macron: „Pokud bude narušena suverenita evropské země a spojence, rozpoutá to bezprecedentní sled událostí“.
