Generálmajor in memoriam Emil Strankmüller ‒ manažer tajné agentury

13. 10. 2023

Armádní rozkaz číslo 6 z 1. října 1941 se zásadně lišil od předcházejících dokumentů tohoto druhu. Vydal jej div.gen. Sergej Ingr, ministr národní obrany československé exilové vlády v Londýně. Oznámil v něm následující skutečnosti: „Dne 28. září byli v Praze zastřeleni: armádní generál Josef Bílý, dřívější zemský vojenský velitel v Praze, divizní generál Hugo Vojta, dřívější velitel zemského dělostřelectva v Bratislavě, brigádní generál František Horáček, dřívější profesor v kurzu pro vyšší velitele.“ Na jiném místě dodal: „Oni, právě tak jako všichni ostatní popravení hrdinové, jsou příslušníky jednotné československé armády, která bojuje doma i za hranicemi za osvobození své vlasti. Všichni jsou vzorem nejkrásnějších ctností národních i vojenských.“

Zřejmě právě v době vydání citovaného rozkazu spěl k závěru krátký rozhodovací proces na úrovni nejvyšších vojenských a politických míst československého prozatímního státního zřízení v exilu. Podnět k němu vzešel ze zpravodajského odboru londýnského MNO. Dosavadní poznatky se shodují v názoru, že hlavním iniciátorem byl plk.gšt. František Moravec.

Dva cíle

Právě Moravce se zpráva o popravě arm.gen. Josefa Bílého dotkla mimořádně silně. Během první poloviny 30. let pod jeho velením vyzrál ve štábu zemského vojenského velitelství v Praze jako přední zpravodajský odborník. Bílého vysoce uznával. Vděčil mu za mnohé. Moravec byl typem muže, jehož před lety zatvrdila válka. Netruchlil. Věděl, že smrt patří k boji. Začal jednat. Byl pevně rozhodnut ránu oplatit tvrdou odvetou. Mířil přitom vysoko. Okupanty měla smrt popravených přijít velmi draho.

Cíle fyzické likvidace byly zprvu dva: SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank, státní tajemník při Úřadu říšského protektora, a SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich, od 28. října 1941 zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě. Záhy se stal jediným cílem druhý z uvedených. Na jeho pokyn byly vykonány zmíněné popravy.

Jeho vina se v několika dnech ještě znásobila smrtí dalších vysokých představitelů odboje. Je nepochybné, že Moravec nasadil vše a zkoncentroval maximum sil k tomu, aby dokázal přesvědčit ministra národní obrany Ingra a prezidenta republiky Edvarda Beneše. Jejich souhlas byl nutnou podmínkou realizace celého záměru.

Podnět museli uvážit. Nešlo pouze o vojenskou akci, ale o čin s dalekosáhlými politickými důsledky. Byla zde závažná otázka politické odpovědnosti. S Moravcovým podnětem se ztotožnili. Pochopili jeho význam pro dosažení československých válečných cílů.

A právě v tu chvíli záměr postoupil z ideové a rozhodovací fáze do fáze realizační, která byla doménou činorodých a vytrvalých lidí, kteří dávají myšlenkám hmatatelnou podobu. Předním z nich byl mjr.gšt. Emil Strankmüller. Moravec věděl, koho v tomto pracovitém člověku má. Zcela zaslouženě jej 1. září 1941 určil svým zástupcem. Odveta za padlé v protektorátu obdržela krycí název Anthropoid. Strankmüller, šéf ofenzivního zpravodajství londýnského MNO, odpovídal z titulu své funkce za celkovou přípravu a provedení této operace, jež znamenala adekvátní trest pro jednoho z předních původců nacistické zvůle.

Budoucí významný představitel československého vojenského zpravodajství se narodil 26. února 1902 ve Vídni do rodiny českého drogisty Emila Strankmüllera a jeho ženy Pavly. Nadaný chlapec zahájil studia na gymnáziu ve Vídni v roce 1913. Strankmüllerovi se v roce 1917 přestěhovali do Prahy, kde mladý Emil v červnu 1922 úspěšně odmaturoval.

Z vídeňských časů si odnesl výbornou znalost němčiny. O svém povolání měl jasno. Budoucnost viděl v řadách československé armády. V říjnu 1922 nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích. V srpnu 1924 absolvoval jako poručík dělostřelectva. Od počátku bylo zřejmé, že svými osobnostními dispozicemi, vůlí a schopnostmi dokáže adekvátně reagovat na náročné profesní výzvy.

Do roku 1931 vykonával různé nižší velitelské a instruktorské funkce u útvarů dělostřelectva. V letech 1931‒1934 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze. V předepsané praxi po dostudování se plně osvědčil, a tak byl v červenci 1935 převeden v hodnosti kapitána do stavovské skupiny důstojníků generálního štábu. Teprve poté byla dovršena vysoce náročná odborná příprava, odpovídající jeho stavu.

Na vrcholu výzvědných sítí

Do zatím nejužšího dotyku se zpravodajskou problematikou se dostal tehdy, když v letech 1934‒1936 vykonával funkci přednosty 2. (zpravodajského) oddělení štábu 8. divize v Hranicích. V té době se plně projevily jeho výborné předpoklady pro tuto specifickou disciplínu. Ve zpravodajství pokračoval i poté, co byl v polovině roku 1936 přidělen k Zemskému vojenskému velitelství Praha. V září téhož roku se stal přednostou 2. oddělení štábu I. sboru v Praze.

Škpt.gšt. E. Strankmüller byl povolán ke 2. oddělení Hlavního štábu na konci září 1937. Od pplk.gšt. Oldřicha Tichého převzal velení nad ofenzivní sekcí pátrací skupiny. Ta tvořila nejvyšší organizační článek přímého řízení výzvědných orgánů. Bezprostředně mu podléhala Předsunutá agenturní ústředna Vonapo 20. Od roku 1936 působila jako československo-sovětské výzvědné pracoviště, zaměřené na Německo. Od shodné doby byly sekci podřízeny též předsunuté agenturní ústředny v Curychu a Haagu. Strankmüller řídil rovněž agenturní pátrací střediska I Praha, II Brno a III Banská Bystrica. Každé z nich disponovalo sítí předsunutých agenturních ústředen, jež udržovaly přímý kontakt s agenty. Jen evidence proti Německu obnášela minimálně 800 jmen.

Tato efektivní soustava se musela dramaticky ztenčit po Mnichovu. Strankmüller s kolegy ale vlastně již tehdy přešli na novou formu boje. Proti zákazu zpravodajské činnosti vůči Německu, který jim byl sdělen z vládní úrovně, připravili zakonspirovaná opatření, aby nebyli překvapeni. Ostražitost se jim vyplatila v březnu 1939, kdy za dramatických okolností odletěli do Velké Británie několik hodin před okupací českých zemí.

Se zpravodajci v exilu

Plk.gšt. František Moravec, velící důstojník zpravodajské skupiny v zahraničí, byl s dosavadními Strankmüllerovými výkony maximálně spokojen. V den obnovy československé armády v zahraničí, 2. října 1939, jej jmenoval svým zástupcem. Na podzim 1940 vzniklo v Londýně Ministerstvo národní obrany. Jeho II. (zpravodajský) odbor, řízený Moravcem, se diferencoval na 1. oddělení (ofenzivního zpravodajství) a 2. oddělení (defenzivního zpravodajství). Strankmüller byl 1. září 1941 ustanoven přednostou 1. oddělení.

Podléhala mu skupina A ‒ zpravodajská, B ‒ studijní, C ‒ šifrová a D ‒ zvláštní, jež měla na starosti realizaci programu zvláštních výsadkových operací. Podřízena mu byla též Vojenská rádiová ústředna. Z titulu své funkce náležel na podzim 1941 k okruhu osob, jež stály nejblíže zásadního rozhodnutí provést smrtící útok na Reinharda Heydricha.

Strankmüller měl vliv na činnost zahraničních opěrných bodů. Ty byly operativně rozmisťovány kolem Velkoněmecké říše v závislosti na vývoji válečné situace. Důležité informace proudily do londýnské centrály od československých vojenských misí zejména v Sovětském svazu, na Středním východě, v Jugoslávii, Itálii a Francii. Do jeho kompetence náležela po celou dobu války též problematika zpravodajské spolupráce se spojenci. Pokud to vývoj války dovoloval, absolvoval služební výjezdy do Francie, Nizozemska, Švédska, Portugalska a Jugoslávie.

Na podzim 1944 přešel II. odbor MNO k Hlavnímu velitelství, v jehož rámci působil do března 1945 jako 2. oddělení. Pplk.gšt. Strankmüller byl ustanoven jeho přednostou. Za všechna vynikající hodnocení ocitujme Moravcovo vyjádření z 1. října 1944. O Strankmüllerovi napsal: „Jeho služební výsledky byly nadprůměrné. Má všechny předpoklady pro zdárné uplatnění se i na místě vyšším, důležitějším.“

Nelze opomenout zásadní skutečnost, že se rodina Strankmüllerových šťastně sešla po otcově emigraci ještě před vypuknutím války. Jeho manželka Libuše, s dětmi Emilem a Evou, s ním nejen v době války, ale i později sdílela tíživý osud čestného člověka, který vytrval a zůstal věren přísaze.

Soumrak nad zpravodajskými profesionály

Do vlasti se vrátil 5. června 1945 stejnou cestou a na stejné místo, odkud se před šesti lety vydal za dramatických okolností do Velké Británie. Přílet do Prahy však neznamenal jen symbolickou tečku za celou jeho dosavadní zpravodajskou prací. Přivezl s sebou písemnou agendu II. odboru MNO v Londýně. Pro nové poměry bylo příznačné, že bezprostředně po přistání ji převzaly orgány nechvalně známého obranného zpravodajství (OBZ), tedy 5. oddělení Hlavního štábu.

Ti, co začali nově ovládat poválečný zpravodajský aparát, si pospíšili. Soustředili u sebe vše. Pro nejzkušenější odborníky z Londýna nebylo mezi nimi místa. Poválečné období ilustruje mimo jiné skutečnost, ve své podstatě nelogická a nepřirozená, že tak zkušený profesionál byl místo do ústředí odvelen k Velitelství 2. oblasti do Tábora.

Již 8. června 1945 zde nastoupil s ustanovením do funkce přednosty 1. (operačního) oddělení štábu. Pro jeho osobnostní a profesionální založení bylo i za těchto okolností charakteristické, že nijak nezatrpkl ani nepolevil ve svém přístupu k práci. Významně se na tomto místě zasloužil o výstavbu armády ve specifických poválečných podmínkách. Službu konal i nadále k maximální spokojenosti svých nadřízených nejen v Táboře, ale od listopadu 1946 do července 1947 také v Praze.

V uvedené době, již v hodnosti plukovníka, řídil rovněž 1. oddělení, ale tehdy již na Velitelství 1. oblasti. Odtud byl povolán na Hlavní štáb do funkce zatímního přednosty 8. oddělení (zvláštních úkolů). To řešilo po vojenské linii věci spjaté s odsunem Němců, vnitřní migrací obyvatelstva, dále záležitosti repatriace československých občanů a reemigrace národních minorit. Patřily sem i otázky přípravy mírových smluv.

Oběť třídního boje

Na Hlavním štábu začal plně zakoušet nepřízeň komunistů. V žádném případě nezapomněli, že náležel k těm, kteří stáli za prezidentem Benešem, tedy za demokracií a svobodou. Na počátku října 1948 byl ve svých šestačtyřiceti letech donucen k odchodu do výslužby, ačkoli se nacházel na vrcholu profesních sil. Stal se tak obětí širší akce, kterou komunisté nazývali „očistou“. To byl teprve začátek. Bilance následujícího období dokumentuje povahu komunistické totality na osudu významné vojenské osobnosti. V listopadu 1949 jej zatkli na popud Bedřicha Reicina a do srpna 1950 věznili v samovazbě v Ruzyni, v Mladé Boleslavi a následně do října 1950 ve věznici OBZ na Hradčanech.

Tehdy byl na základě absurdního a vykonstruovaného obvinění odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok. Odňali mu též hodnost. Již tehdy bylo zároveň rozhodnuto, že po odpykání trestu bude zařazen do tábora nucených prací (TNP). Více než rok strávil opět v ruzyňské samovazbě. Rok 1951 prožil jako betonář v TNP při výstavbě ruzyňské věznice.

Po propuštění z TNP perzekuce v podstatě pokračovala, ale v jiné podobě. Zprvu směl pracovat jen jako pomocný dělník, popelář, u komunálních služeb ve Staré Boleslavi. Jeho zdravotní stav byl v té době již vážně poznamenán následky věznění. Komunističtí fanatici jej ani za této situace nenechali na pokoji a škodili mu nejrůznějšími ústrky. Režim se tvrdě mstil i na jeho rodině. Později se přesto stal účetním ve skladové účtárně podniku komunálních služeb, jenž v průběhu let měnil jména, strukturu a podřízenost. Režim mu dovolil vykonávat alespoň funkci vedoucího skladové účtárny a statistiky a také hlavního nákupčího.

V atmosféře jistého uvolňování 60. let došlo na jeho soudní rehabilitaci. V roce 1965 byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu a navrácena mu byla též hodnost plukovníka ve výslužbě. Během Pražského jara se snažil též o úplnou morální rehabilitaci. Normalizace však tuto snahu znemožnila.

Do konce svého života se odčinění křivd již bohužel nedočkal. Zemřel 28. února 1988. To, o co usiloval, se splnilo až po sametové revoluci. V roce 1992 byl povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. Výrazem jeho morální rehabilitace se staly též události zcela nedávné. Lubomír Metnar, ministr obrany České republiky, mu udělil při příležitosti loňských oslav vzniku samostatného Československa Kříž obrany státu ministra obrany in memoriam za výjimečné zásluhy o obranu republiky.

 

Karel Straka

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: