„Gerasimovova doktrína“ jako mýtus ruské hybridní války
Pojem „Gerasimovova doktrína“ se v uplynulé dekádě stal jedním z nejčastěji citovaných výrazů v debatách o ruské vojenské a politické strategii. Nejedná se o součást žádného ruského doktrinálního dokumentu, ale jde o pojmenování způsobu, jakým Moskva kombinuje vojenské a nemilitární prostředky – od propagandy přes kyberútoky až po skryté operace speciálních sil – do uceleného konceptu tzv. hybridní války. „Gerasimovova doktrína“ vznikla na Západě jako publicistická nálepka, která postupně přerostla v analytický mýtus.
„Gerasimovova doktrína“ – výraz, který se objevil v západní odborné a mediální debatě po anexi Krymu v roce 2014 – bývá často prezentován jako klíč k pochopení ruské strategie. Podle tohoto konceptu měla Moskva vyvinout nový způsob válčení, jenž kombinuje vojenské a nemilitární prostředky v plynulém kontinuu, kde dezinformace, ekonomický nátlak či kyberútoky hrají stejnou roli jako tanky a rakety.
Jenže hlubší analýza ukazuje, že „Gerasimovova doktrína“ ve skutečnosti nikdy neexistovala. Nejde o žádný oficiální dokument, ani o závazný plán ruského generálního štábu. Termín se zrodil z nedorozumění, britský analytik Mark Galeotti jej v roce 2014 použil k popisu článku ruského náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova, který však ve svém textu spíše komentoval praktiky Západu, než předkládal vlastní strategii. Galeotti sám později přiznal, že vytvořil „mýtus“, jenž se vymkl kontrole a byl bez reflexe přejat médii i částí odborné komunity.
Přesto se tato nálepka stala pevnou součástí západní politické a vojenské debaty. Vysvětlovala ruské kroky na Krymu, v Donbasu i v Sýrii, a po roce 2022 opět ožila v komentářích k válce proti Ukrajině. Problém je, že takové vysvětlení je zavádějící. Místo aby pomáhalo chápat realitu, zakrývá skutečnou logiku ruských operací a posiluje mylný obraz Ruska jako země se spojenou, téměř neomylnou strategií.
Kořeny „Gerasimovovy doktríny“ sahají k únoru 2013, kdy generál Valerij Gerasimov, tehdy čerstvě jmenovaný náčelník generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace, publikoval článek v ruském odborném časopise Военно-промышленный курьер. Text měl spíše analytický než programový charakter, Gerasimov v něm rozebíral rostoucí význam nemilitárních prostředků v moderních konfliktech. Jako příklady uváděl operace Spojených států a NATO v Iráku a Libyi, kde podle něj rozhodující roli hrála informační válka, sankce a mezinárodní izolace cílových režimů – nikoli jen vojenský zásah.
O rok později, krátce před ruskou anexí Krymu, britský analytik Mark Galeotti publikoval na svém blogu krátký příspěvek s titulkem The “Gerasimov Doctrine” and Russian Non-Linear War. Galeotti použil výraz „Gerasimovova doktrína“ jako publicistickou zkratku, která měla čtenářům usnadnit pochopení ruského pohledu na proměny moderní války. Netušil však, že tím položí základ k jednomu z nejrozšířenějších mýtů o ruské vojenské strategii.
Po událostech na Krymu v roce 2014 se termín rychle uchytil. Média, bezpečnostní think-tanky i politici, jej začali používat jako univerzální klíč k interpretaci ruských kroků – od „zelených mužíčků“ na Krymu, přes kyberútoky na Estonsko, až po operace v Sýrii. „Gerasimovova doktrína“ se stala synonymem pro tzv. hybridní válku, tedy kombinaci vojenských a nemilitárních prostředků k dosažení strategických cílů.
Samotný Galeotti se po několika letech k celé věci kriticky vrátil. V roce 2018 otevřeně přiznal, že jde o jeho vlastní „výmysl“, který se nekontrolovaně rozšířil: „This is no new way of war. It is not Gerasimov’s, and it is not a doctrine.“ Později opakovaně varoval, že udržování tohoto mýtu jen zakrývá skutečné problémy a svádí Západ k chybným závěrům o ruské strategii.
Při bližším pohledu se tak ukazuje, že „Gerasimovova doktrína“ nikdy neexistovala jako oficiální koncepce ruské armády či státu. To, co bylo na Západě označeno za zásadní odhalení ruské strategie, je ve skutečnosti výsledkem nedorozumění a mediálního zjednodušení. Důvody jsou následující: Ruská federace pravidelně publikuje své vojenské doktríny, koncepce národní bezpečnosti nebo strategie informační bezpečnosti. Nikde se však výraz „Gerasimovova doktrína“ neobjevuje.
Článek z roku 2013 byl odborným referátem, nikoli programovým dokumentem, určujícím vojenskou politiku Moskvy. Gerasimov ve svém textu nepopisoval ruskou cestu, ale analyzoval zkušenosti ze Západu. Poukazoval na to, že Spojené státy a NATO stále častěji dosahují cílů prostřednictvím politického, ekonomického a informačního tlaku, zatímco armádu využívají spíše jako doplňkový nástroj. Západní čtenáři však jeho text vyložili jako návrh ruské strategie.
Výraz „Gerasimovova doktrína“ se uchytil, protože byl srozumitelný, snadno zapamatovatelný a dobře pasoval na mediální obrazy ruských hybridních aktivit. V prostředí, kde složité debaty o ruských vojenských koncepcích neměly velký ohlas, se stal atraktivním zjednodušením, které začalo žít vlastním životem. Už v polovině minulé dekády upozorňovali odborníci, že pojem je zavádějící.
Roger McDermott ve své studii Does Russia Have a Gerasimov Doctrine? (2016) označil mýtus za jedno z nejnebezpečnějších zkreslení v analýze vztahů Rusko–NATO. Ofer Fridman z King’s College London zase varoval, že fascinace pojmem odvádí pozornost od skutečných mechanismů ruské strategie. Americký analytik C.K. Bartles připomněl, že Gerasimovův článek byl jen úvahou nad budoucností války, nikoli doktrinálním manifestem.
Přestože „Gerasimovova doktrína“ nemá oporu v žádném oficiálním dokumentu, v západní debatě zakořenila natolik, že začala ovlivňovat strategické plánování a politické rozhodování. To s sebou přineslo několik nebezpečných důsledků. Mýtus vytváří dojem, že Moskva disponuje jednotnou a vysoce propracovanou koncepcí hybridní války, která systematicky propojuje vojenské i nemilitární prostředky. Ve skutečnosti jsou ruské kroky často improvizované, oportunistické a podmíněné momentálním politickým kontextem. Přesvědčení o existenci centrálně řízené doktríny vede k přeceňování soudržnosti ruské politiky. Když je každá ruská operace interpretována jako součást „doktríny“, zamlžuje to kontinuitu se staršími praktikami, jako byly sovětské „aktivní opatření“ nebo maskirowka. Výsledkem je dojem, že Rusko přišlo s radikálně novou strategií, což může vést k chybnému vyhodnocení hrozeb i odpovědí na ně.
Jak upozornil Ofer Fridman, v západních akademických a expertních kruzích došlo k fenoménu „groupthink“. Analytici i politici začali nekriticky přebírat pojem a vzájemně jej opakovat, místo aby ověřovali jeho relevanci. Tak se mýtus stal součástí kolektivního myšlení, které posilovalo vlastní iluze. Po roce 2014 se pojem objevoval v řadě aliančních i unijních dokumentů. Vznikaly speciální programy zaměřené na boj s tzv. „ruskou hybridní strategií“, která měla vycházet z „Gerasimovovy doktríny“.
Tento přístup paradoxně vedl k nadměrné byrokratizaci a k budování opatření proti fiktivní hrozbě, zatímco konkrétní slabiny ruských schopností byly podceňovány. V očích veřejnosti i části politické reprezentace se mýtus proměnil v obraz téměř všemocné ruské propagandy a dokonalé vojenské mašinérie. Válka na Ukrajině v roce 2022 ale ukázala pravý opak: ruská armáda trpí závažnými problémy v logistice, velení i morálce, a ruské informační operace mají mimo postsovětský prostor omezený dopad.
Příklady v praxi
Popularita pojmu „Gerasimovova doktrína“ způsobila, že jej média i část odborné obce začaly používat jako univerzální vysvětlení prakticky všech ruských operací. Několik klíčových konfliktů ilustruje, jak se mýtus zakořenil v interpretacích západní veřejnosti i politiků.
Krym 2014
Po anexi Krymu se „doktrína“ stala synonymem pro nasazení tzv. zelených mužíčků, využití informační kampaně a kombinaci vojenského a politického tlaku. Přesto šlo spíše o improvizovanou akci, využívající tradiční maskirowku a specifické politické okolnosti – nikoli o realizaci ucelené doktríny.
Donbas
Boj o Donbas býval vysvětlován jako pokračování „hybridní války“ podle Gerasimova. V realitě šlo o klasickou proxy war, v níž Moskva podporovala místní separatisty, zajišťovala dodávky zbraní a využívala informační chaos. Označení „doktrína“ spíše zastíralo fakt, že Rusko sáhlo k osvědčeným metodám války zastupitelů.
Sýrie (od 2015)
Intervence v Sýrii se rovněž interpretovala optikou údajné doktríny. Nasazení omezeného kontingentu, využití Wagnerovy skupiny i informační kampaně na sociálních sítích byly rámovány jako důkaz „nového způsobu války“. Přitom šlo hlavně o pragmatické zajištění ruských zájmů na Blízkém východě s využitím omezených, ale efektivně soustředěných prostředků.
Ukrajina 2022
Rozsáhlá invaze obnovila debatu o „Gerasimovově doktríně“ v plné síle. V prvních měsících války ji komentátoři znovu uváděli jako vysvětlení masivní dezinformační kampaně či kyberútoků. Jenže vývoj konfliktu ukázal pravý opak: Rusko spoléhalo na konvenční operace, jeho informační akce měly omezený účinek a mýtus posloužil spíše k maskování překvapivých slabin ruské armády než k jejich analýze.
Závěr
Mýtus „Gerasimovovy doktríny“ se za poslední dekádu stal pohodlnou zkratkou. Nabízel snadno pochopitelné vysvětlení ruských kroků a dával politikům i médiím do rukou výraz, který zněl autoritativně. Jenže pohodlné zkratky bývají nebezpečné. V tomto případě vedly k iluzi, že Moskva má k dispozici jednotnou, promyšlenou a téměř neomylnou strategii, proti níž je Západ v defenzivě. Realita je složitější – a v mnoha ohledech přízemnější. Ruské vedení se neopírá o žádnou „novou doktrínu“, ale o směs tradic, improvizace a pragmatických rozhodnutí.
Ve válce na Ukrajině se funkčnost této „doktríny“ ukázala v plné síle, avšak je třeba si uvědomit, že tento postup nelze aplikovat obecně. Jiná pravidla budou fungovat v Polsku, jiná na Ukrajině a jiná v USA. Nejedná se tedy o přesně definovanou skupinu opatření a postupů, které by se daly plošně aplikovat na jakoukoliv část společnosti, ale spíše se jedná o obecné postupy, které se před konkrétní aplikací musí přizpůsobit a konkretizovat v rámci daného místa použití.
Zdroj: McDERMOTT, Roger N. Does Russia Have a Gerasimov Doctrine? Parameters. 2016, roč. 46, č. 1, s. 97–105; Defence24.pl; In Moscow’s Shadows
