Od Off

Od návratu vojenských chemiků z Perského zálivu uplynulo 35 let

02. 06. 2026

Na konci května uplynulo 35 let od návratu Československého samostatného protichemického praporu z Perského zálivu, kde působil v rámci nasazení v operacích Pouštní štít a Pouštní bouře. Připomeňme si tyto události formou článku i prostřednictvím rozhovoru s jedním z přímých aktérů, příslušníkem strážní roty, npor. v. z. Jaroslavem Losenickým.

Československý protichemický prapor se stal součástí koaličních sil. Druhý zprava Jaroslav Losenický. 35 let od návratu chemiků z Iráku

Vojenský speciál na podvozku Praga V3S v základním táboře československého protichemického praporu nedaleko Hafar al-Batin. 35 let od návratu chemiků z Iráku

Od invaze ke znovuzískané svobodě

Bezprecedentní obsazení Kuvajtu vojsky iráckého diktátora Saddáma Husajna vyvolalo začátkem srpna 1990 odmítavé reakce celého svobodného světa. Agresi vůči suverénnímu státu, jejímž hlavním záměrem bylo ovládnutí kuvajtských ropných polí, ostře odsoudila Rada bezpečnosti OSN a vyzvala Irák k okamžitému stažení armády. Po rezoluci zahrnující ekonomické sankce a diplomatických iniciativách Jordánska a Egypta, jež se vzhledem k neústupnosti Bagdádu minuly účinkem, dalo mezinárodní společenství souhlas k použití vojenské síly. Byla vytvořena široká protiirácká koalice 28 států v čele s USA, která 7. srpna 1990 zahájila operaci Pouštní štít (Desert Shield). Stanovila si za úkol zabránit Iráku v případné expanzi do Saúdské Arábie, kam byly postupně rozmístěny jednotky koaličních spojenců k zajištění obrany království.

Samotná bojová akce vedoucí k osvobození anektovaného Kuvajtu, operace Pouštní bouře (Desert Storm), začala po vypršení ultimáta Rady bezpečnosti OSN 17. ledna 1991. Několikatýdenní intenzivní letecké a námořní bombardování, které zasáhlo řadu strategických cílů, vyřadilo z provozu irácké radarové a protiletadlové systémy a značné množství další vojenské techniky, vystřídal 24. února 1991 pozemní úder koaličních sil. Spojenci rychle vytlačili okupační jednotky z Kuvajtu a pronikli hluboko do iráckého vnitrozemí; tehdy agresor přistoupil na požadavky OSN. Válku v Zálivu pak ukončilo příměří vyhlášené 28. února 1991. O život přišlo téměř 100 tisíc iráckých vojáků, bojové ztráty koaličních armád činily 234 mužů. Počet civilních obětí bývá odhadován na 1000 kuvajtských a 3600 iráckých obyvatel. Obnova nezávislosti Kuvajtu, drtivá vojenská porážka, obchodní embargo ani nastalá humanitární krize však z geopolitických důvodů nevedly k pádu Husajnova režimu.

Čechoslováci součástí protiirácké koalice

Do snah o mírové řešení konfliktu a následné vojenské účasti na Blízkém východě se zapojila i tehdejší Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). Šlo o zásadní krok v zahraniční politice postkomunistické země, jež se zřetelně přihlásila k dodržování demokratických principů a mezinárodního práva. Federální shromáždění podpořilo 23. října 1990 svým usnesením návrh prezidenta Václava Havla sestavit a vyslat do oblasti protichemickou jednotku. V krátkém čase proběhl výběr z přihlášených vojáků a následně jejich výcvik. Podle odbornosti byli soustředěni ve vojenských posádkách v Liberci, Hostivicích, Horních Počaplech, Slaném a v Prostějově, kde se uskutečnila závěrečná stmelovací příprava.

Už koncem listopadu 1990 byl Československý samostatný protichemický prapor připraven k odletu. Jeho velitelem se stal plk. Ing. Ján Valo, vedoucí oddělení mírových sil OSN, který v minulosti vyučoval na vojenských školách v Káhiře a Tripolisu, důstojník s jazykovými znalostmi i diplomatickými zkušenostmi. Do Saúdské Arábie pak chemiky společně s technickým vybavením a materiálem od 10. do 14. prosince 1990 přepravilo třináct amerických transportních letounů C-5 Galaxy. Jednotka tvořená na počátku mise 169 dobrovolníky se tak stala součástí 670 tisícové koaliční armády. Jejím prvořadým úkolem bylo zajišťovat pro spojence chemický, radiační a biologický průzkum, uvědomovala si však i eventualitu přímé účasti v boji; ozbrojené síly protivníka (včetně elitních Republikánských gard pozemního vojska) tehdy v okupovaném Kuvajtu čítaly více než půl milionu vojáků.

Prapor, resp. jeho části se postupně rozmístily na severovýchodě země nedaleko kuvajtských a iráckých hranic. Dva protichemické odřady byly zařazeny do sestavy 4. obrněné a 20. mechanizované saúdskoarabské brigády, zdravotnický odřad se nacházel na základně v blízkosti polní nemocnice u sídla Hafar al-Batin. Velitelství, štáb a třetí protichemický odřad byly dislokovány ve Vojenském městě krále Chálida (King Khalid Military City). Začátkem února 1991 přibyl ještě čtvrtý protichemický odřad. Početní stav praporu se tak nakonec zvýšil až na 198 mužů. Z nich 56% představovali vojáci z povolání, zbývající tvořili vojáci základní vojenské služby, kteří se v okamžiku nasazení stali v souladu s nařízením vlády ČSFR vojáky v další činné službě.

Vybavení protichemické jednotky bylo v mnoha ohledech srovnatelné s prostředky západní provenience. Vysokou míru individuální ochrany před chemickým nebezpečím poskytovala maska OM-10M, filtrační převlek FOP-85 nebo nově zavedený protichemický oděv OPCH-90. Pro účely chemického a radiačního průzkumu prapor disponoval přístroji na detekci otravných látek a radioaktivního záření v terénním automobilu UAZ-469CH, později na obrněném transportéru BRDM-2rch, který zajišťoval rovněž ochranu před pěchotními zbraněmi. Pro kontrolu radioaktivního zamoření byla jednotka vybavena moderním digitálním dozimetrickým přístrojem DP-86, k zjištění otravných látek sloužily přístroje CHP-71 a GSP-11. Chemickou analýzu prováděla pojízdná laboratoř AL-1, dekontaminaci terénu, staveb a materiálu odmořovací automobil ARS-12M na podvozku Praga V3S. Technika, osobní výstroj, výzbroj, potraviny i zdravotnický materiál byly podle aktuálních potřeb a požadavků doplňovány leteckými dodávkami z domova.

Další Čtení : Stručně o 2. čs. střeleckém pluku

Během nasazení českoslovenští specialisté v operačním prostoru brigád opakovaně zaznamenali prahové koncentrace bojových otravných látek, což vzbuzovalo obavy z možnosti masivního útoku iráckého chemického vojska. Příslušníci praporu se museli rovněž vyrovnávat s hrozbou raketového ostřelování a držet stálou bojovou pohotovost. Když na konci února 1991 zahájili spojenci bleskový pozemní útok, který přiměl iráckou armádu stáhnout se z kuvajtského území, postupovali se saúdskoarabskými brigádami v prvním sledu právě Čechoslováci. Pátrali po přítomnosti chemických zbraní a zajišťovali chemickou munici. Společně s arabskými spojenci také vstoupili do hlavního města osvobozeného emirátu.

V regionu pak protichemická jednotka působila na základě dohody mezi vládami ČSFR a Královstvím Saúdské Arábie ještě několik měsíců; specialisté pokračovali v zabezpečování protichemické ochrany, strážní oddíl praporu střežil budovu československého velvyslanectví v Kuvajtu (Kuwait City). V rámci plnění svých koaličních povinností přicházeli Čechoslováci do styku i s vojáky americké, britské, francouzské, ale i egyptské či syrské armády. Od 24. dubna 1991 pak začalo postupné stahování jednotlivých částí kontingentu zpět do vlasti, kam se většina jeho příslušníků vrátila na konci května 1991.

Při operaci Pouštní bouře ztratil prapor jednoho muže, čet. Petra Šimonku, který zahynul nešťastnou náhodou, několik vojáků utrpělo lehká zranění. Velitel Ján Valo obdržel saúdskoarabský Řád krále Abd al-Azíze (Order of King Abdulaziz) jako výraz ocenění celé jednotky za podíl na osvobození Kuvajtu. Tuto etapu své vojenské kariéry později retrospektivně popsal v knize Jaroslava Kmenty Pouštní horečka.

Cenná zkušenost

Pro Čechoslováky byl naznačený blízkovýchodní konflikt historicky první koaliční operací po skončení studené války. Vysokou odbornou a technickou úrovní, efektivním plněním úkolů v náročných klimatických podmínkách i bezproblémovou součinností si samostatný protichemický prapor vysloužil respekt a uznání mnohonárodnostních sil. Stojí za zmínku, že Československá armáda byla v době války v Zálivu stále ještě součástí – byť již fakticky nefunkční – Varšavské smlouvy. Úspěšná účast v této zahraniční misi a pozitivní zkušenost s praktickými výkony českých a slovenských vojáků v poli posléze výrazně přispěla k pevnému začlenění obou samostatných republik do euroatlantických struktur.

Zdeněk Beroun

V orálněhistorickém výzkumném projektu VHÚ Praha Paměť vojáka – příběhy zahraničních operací vzpomínal na válku v Zálivu npor. v. z. Jaroslav Losenický, někdejší velitel družstva strážní roty protichemického praporu. Přinášíme ukázku z rozhovoru, který byl s tímto novodobým českým válečným veteránem natočen v červenci 2022.

* Jak došlo k tomu, že jsi v roce 1991 jel do mise v Perském zálivu a co tomu předcházelo?

No, tak co tomu předcházelo? Změna politického systému, napadení Kuvajtu Irákem a válka v Zálivu, vytvoření protiirácké spojenecké koalice atd. Prezident Havel se zasadil o to, aby se naše armáda tohoto konfliktu zúčastnila a vytvořil se Československý samostatný protichemický prapor, který měl původně sloužit k ochraně civilního obyvatelstva v Saúdské Arábii. Příprava probíhala ve Slaném a jako strážní jednotka byli vybráni vojáci od 22. výsadkové brigády speciálního určení z Prostějova. S některými lidmi jsem se znal z předchozí služby v Prostějově, takže jsem věděl, že se něco takového připravuje a něco o tom proběhlo i ve sdělovacích prostředcích. Jestli se nepletu, tak nakonec odlétali někdy v listopadu 1990, ale není to podstatné. A protože se změnila situace a jednotku bylo potřeba doplnit lidmi, začal nový nábor zhruba v lednu 1991, kdy lidé ze Správy zahraničních vztahů generálního štábu ČSA objížděli vybrané útvary a sháněli dobrovolníky, kteří by byli ochotni jet doplnit stávající jednotku v Perském zálivu. V Chrudimi, kde jsem tehdy sloužil, se nás přihlásilo sedm, čtyři vojáci z povolání a tři vojáci základní služby a nakonec jsme z Chrudimi do Zálivu odletěli dva. Naše příprava už nebyla jako u našich předchůdců ve Slaném, ale začalo se tvořit nové Výcvikové středisko mírových sil OSN v Českém Krumlově, které sloužilo přípravě do misí. Příprava byla klasická: střelby, samozřejmě vystrojení odpovídajícím materiálem a také získání informací o situaci na místě, o náboženství a zvyklostech v Saúdské Arábii apod. Protože pro nás to byla tehdy exotická země. Se svým kolegou a celou doplňující jednotkou jsme do Saúdské Arábie odlétali 5. února 1991 a odtamtud se vracelo asi pět nebo šest lidí na vlastní žádost, nebo z rodinných důvodů.

* Jaké to bylo, když jsi přiletěl do Saúdské Arábie a vystoupil jsi z letadla?

Když se otevřely dveře od toho túčka, tak jsme jako první narazili na to místní teplo. Naše první zastávka, než jsme se pak dostali na místo určení, byla v Rijádu, takže tam jsme strávili první noc v Saúdské Arábii. Už když jsme za tmy přistávali, tak jsme viděli z okének nádherně osvětlené moderní město, což se u nás moc nevidělo. A bylo velkým překvapením a zážitkem projíždět městem z letiště na hotel, kde jsme strávili noc. Všude byly palmy, jinak oblečení lidé, bylo vidět to ropné bohatství, zkrátka dýchla na mě exotika.

* A jak jsi vnímal to, že jedeš do prostředí válečného konfliktu?

V Rijádu a na území Saudské Arábie konflikt neprobíhal, ale soustřeďovaly se tam jednotky protiirácké koalice. Už když jsme vystoupili z letadla, tak jsme se hned potkali s příslušníky americké 82. výsadkové divize, kteří se v plné polní vraceli z první linie na kuvajtsko-saúdskoarabské hranici, kde byli od samého počátku konfliktu. Bylo to paradoxní, protože ještě před dvěma lety to pro mě byl nepřítel číslo jedna až dva.

* Jak vypadalo vaše začlenění do jednotky?

Přistáli jsme na vojenském letišti a tam už si nás přebírali naši. Setkal jsem se tam s lidmi, které jsem znal ze služby v Prostějově, což pro mě bylo jednodušší. Velitelský sbor jsem v podstatě znal, vysvětlili mi nějaké věci, co a jak nosit a co je dobré si udělat, hlavně u ochranných prostředků a masek. Samozřejmě bylo přivítání velitelem praporu, pak poučení od náčelníka štábu o základních věcech. A následovalo ubytování ve stanech v táboře u Hafar al-Batinu.

* Jak poté vypadal tvůj všední den u jednotky?

Už ze samotného názvu strážní jednotka vyplývá, že se jednalo o strážní službu a provádění zabezpečení. Po ranním nástupu celé jednotky, která byla v táboře, následovalo běžné střídání stráží. Služba na strážních stanovištích trvala dvacet čtyři hodin, v táboře byla opevněná stanoviště z pytlů s pískem, kde jsme přes den hlídali jako jednotlivci a v noci, kdy byla zvýšená bezpečnostní ostraha, se hlídalo po dvojicích jako prevence proti tomu, že člověk usne. Pokud člověk nebyl ve stráži, tak se uklízelo, dobudovávaly a opravovaly se drátěné zátarasy, nainstalovala se nová nástražná osvěcovadla a podobně. Zkrátka pořád bylo co dělat.

* Vnímal jsi nějaká nebezpečí, která tam v průběhu této mise hrozila?

V první řadě to byla válka jako taková, klasický konflikt, kde je nějaká linie, na jedné straně jsou ti dobří, na druhé ti špatní. Neustále se tam připomínala hrozba útoku chemickými zbraněmi, takže jsme tam všude s sebou nosili ochranné prostředky a masku, dokonce i když jsem se šel vysprchovat. Dobré bylo, že jsem na to byl zvyklý z předešlé služby v ČSLA, kde se to vyžadovalo. A pak byly také hlášené raketové útoky ze strany Iráku, takže určitě obavy a strach jsem samozřejmě pociťoval, to bych lhal, že ne.

* Jak jsi prožíval zahájení leteckých operací, které předcházely pozemnímu útoku?

Věděli jsme o tom částečně ze sdělovacích prostředků, ještě když jsme byli tady doma, a pak jsme to poznali i na vlastní kůži, protože náš tábor byl zhruba osmdesát kilometrů od hranice, kde bylo vybudované opevnění, zátarasy apod. Přes nás jsme třeba v podvečer viděli ve velké výšce létat americké strategické bombardéry B-52 směrem na Kuvajt. A byť to bylo osmdesát, sto kilometrů, tak pokud člověk ležel na posteli, tak pak cítil chvění od toho bombardování iráckých jednotek velkými pumami. Poté jsme mohli důsledky bombardování v podobě kráterů a zbytků kontejnerových pum vidět jak v samotných postaveních, nebo i přímo v kuvajtských kasárnách.

* A jak jste prožívali zahájení pozemních operací?

Byli jsme v tu dobu v základním táboře, takže nás se to nijak nedotklo. Daleko více to prožívali kluci, kteří byli v odřadech u saúdskoarabské tankové a dělostřelecké brigády a byli v kontaktu s prvosledovými jednotkami. My jsme se na kuvajtské území přesouvali později.

* Jaké okamžiky se ti nejvíce uchovaly v paměti?

Určitě si vybavuji úlevu v okamžiku, když skončily boje. Ta byla znát na všech. Dalším okamžikem pro mě byla návštěva Kuwait City, kde se měl možnost vidět to dobývané a úplně poničené město. Velký dojem na mě zanechal pohled na úsek silnice směrem na Basru, kde spojenecké letectvo zničilo velký počet stahujících se iráckých jednotek a kde přišlo o život mnoho iráckých vojáků. To byl opravdu velmi silný zážitek.

* Jak se k vám chovalo obyvatelstvo při vstupu do Kuvajtu?

Hodně nám mávaly děti, i když jsme už nebyli prvními vojáky, kteří kolem nich postupovali. Obyvatelé byli rádi, že skončila irácká okupace, k nám se chovali velice přátelsky, takže pocity to byly velice příjemné.

* Jaká byla potom vaše činnost na území Kuvajtu?

Část lidí ze strážní jednotky během několika dní odešla do Kuwait City, protože se tam znovu zprovozňovala a otevírala československá ambasáda. Tudíž to tam střežili a dávali dohromady. A naše činnost zůstávala stále stejná: strážní služba. Jen jsme se přesunuli do bývalých kuvajtských kasáren a střežili jsme velitelství a další součásti, třeba ubytování v oněch kasárnách.

* Jak pro Tebe probíhal závěr této mise a odlet do republiky?

Pro mě to znamenalo celkové uvolnění. Vím, že jsme se stahovali z kasáren v Kuvajtu a přijeli jsme do původního tábora na saúdskoarabském území. Když jsme tam dojeli, už se tam vše pomalu balilo, likvidovalo a předávalo saúdskoarabské armádě. Veškerý materiál byl totiž zaplacený a nechával se tam na místě, my samotní jsme se v podstatě vraceli jen v uniformě a s pár věcmi, které jsme si chtěli nechat a které se vešly do letadla. Odtamtud jsem se přesouval do King Khalid Military City, kde jsme před cestou domů strávili několik dní čekáním na odlet.

* Jaký byl návrat domů, do práce, do rodiny?

Návrat je vždy dobrý. Bylo to velmi příjemné. My jsme byli první část celé jednotky, která přiletěla postupně, jak byla rozdělena do několika letů. Vím, že jsme přiletěli v noci na starou Ruzyni. Ministrem obrany byl v té době Luboš Dobrovský, vítal nás tam a spolu s ním nás vítaly nějaké vojákyně. Vím, že jsme každý dostali kytku a v letištní hale byla spousta novinářů. A samozřejmě spousta navracejících se příslušníků jednotky už tam měla někoho z rodiny. Já tedy ne, na mě tam nikdo nečekal. Ale ano, bylo to hezké. Vrátil jsem se domů, navíc v pořádku a zdravý. A v zaměstnání bylo o čem vyprávět, mohl jsem říct, co jsem viděl, jak to vypadá jinde, co se týká výcviku, úrovně armád, materiálů a všeho, což bylo zajímavé. A v té době nás, kteří jsme se vrátili ze Zálivu, respektovali.