Od Off

Přijetí osobního terénního automobilu UAZ 469 do výzbroje ČSLA

13. 12. 2023

V roce 1975 byl přijat do výzbroje Československé lidové armády (ČSLA) nový terénní osobní automobil sovětské produkce UAZ 469 s modifikací UAZ 469 B. Tento typ měl nahradit dosluhující sovětský terénní automobil GAZ 69, který byl v letech 1956–1972 dovážen ze Sovětského svazu a jehož výroba přestala v roce 1972. Náhradní díly pro automobily GAZ 69 měly být dodávány jen do roku 1980.

Vlastní vývoj a výroba, případně licenční výroba osobních terénních automobilů nepřicházela v úvahu vzhledem k tomu, že československý průmysl neměl specializaci na výrobu této kategorie automobilu a v plánovaném hospodářství se pro příští pětiletku nepočítalo s vývojem a výrobou vlastního terénního automobilu.

Osobní terénní automobily představovaly v roce 1975 devět procent z celkového počtu terénních automobilů ČSLA. Byly zastoupeny typem GAZ 69 ve dvou modifikacích. GAZ 69 A (osobní) byl pětimístný automobil určený výhradně pro přepravu osob a v ČSLA sloužil v počtu 790 kusů. Druhá modifikace GAZ 69 (pohotovostní) byl automobil určený buď pro přepravu 8 osob, nebo pro přepravu 2 osob a 500 kg nákladu, anebo pro zástavbu účelového zařízení o hmotnosti do 500 kg. V ČSLA jezdilo 2 750 vozů této modifikace.

Automobily obou modifikací byly využívány jako přepravní prostředky pro velitele, náčelníky a pracovníky štábů a pro kombinovanou přepravu osob a materiálu a jako speciální automobily se zabudovaným speciálním zařízením, zejména spojovacím. Organizačně byly začleněny na všech stupních velení až do stupně prapor a samostatná rota. Jejich pravidelná obměna probíhala nákupem nové techniky v ročním objemu asi 350 kusů. Před uvedením do provozu se na nových vozidlech prováděly úpravy a doplňovala se výbava podle požadavků ČSLA a vyhlášky Federálního ministerstva dopravy o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Převážná část vyřazených vozidel GAZ byla předána civilnímu sektoru a menší část se využila na opravy. Přestože se GAZ 69 osvědčil, v polovině 70. let již svými parametry zaostával. Ze strany uživatelů byly vznášeny připomínky k jeho malé pohyblivosti a průchodivosti obtížným terénem a k méně vyhovujícímu řešení užitkového prostoru.

V armádách států Varšavské smlouvy byla kategorie osobních terénních automobilů takřka úplně zastoupena typem GAZ 69. Výjimku tvořilo Rumunsko, jehož armáda používala automobily vlastní výroby M 461, ARO 240 a ARO 241. V roce 1973 začala v Sovětské armádě obměna typu GAZ 69 automobily UAZ 469 B a UAZ 469. Nový typ automobilu (UAZ 469 B) začaly ve stejném období zavádět také armády Polska, Bulharska a Německé demokratické republiky.

Další Čtení : Třetí letošní číslo Historie a vojenství: odsun Sovětů i smrt leteckého esa

Perspektivní takticko-technické požadavky na osobní terénní automobil pro období 1976–1980 stanovila sovětská strana a projednaly se na úrovni Technického výboru Spojených ozbrojených sil. Nový automobil měl mít pohon na všechny čtyři nápravy, nosnost okolo půl tuny, celkovou hmotnost 2,5 tuny, benzínový nebo naftový motor o výkonu 75–80 koní, maximální rychlost 100–110 km/h a světlou výšku 300 milimetrů. Těmto parametrům odpovídaly sovětský automobil UAZ 469 a UAZ 469 B a rumunský ARO 240 a ARO 241.

Rumunské automobily ARO byly konstrukčně řešeny jako automobily se zvýšenou terénní průchodivostí s hlavním zaměřením na civilní terénní provoz a určením pro víceúčelové použití. Vyráběly se v modifikaci pohotovostní a osobní. Pro použití v armádě postrádaly automobily ARO potřebnou konstrukční propracovanost a s tím související provozní spolehlivost.

Sovětské automobily UAZ byly konstrukčně řešeny pro vysokou průchodivost terénem se zaměřením na vojenské provozní podmínky. Konstrukčně a výrobně navazovaly na dřívější GAZ 69. Také byly unifikačně svázány s typem UAZ 452, který používala Československá lidová armáda jako terénní zdravotnický automobil. UAZ 469 B byl osobní terénní automobil víceúčelového určení a v Sovětském svazu byl používán jak v armádě, tak v civilním sektoru. Nebyl vybaven redukcí v kolech a měl o 80 milimetrů nižší světlou výšku, jinak takticko-technickým požadavkům vyhovoval. Naproti tomu typ UAZ 469 byl automobil speciálního vojenského provedení a splňoval všechny stanovené požadavky. Obě verze byly vybaveny univerzální karoserií, jež nahrazovala doposud používané modifikace pohotovostní a osobní.

Z tehdejšího pohledu dovoz těchto automobilů prohloubil stávající unifikaci s technikou Sovětské armády i s technikou armád Polska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Vzhledem k návaznosti na předcházející typy vozidel se dala využít dosavadní výcviková, zásobovací a opravárenská základna ČSLA. Orientace na dovoz rumunských terénních automobilů žádné unifikační výhody neposkytovala, naopak jejich pořízení by si vyžádalo dodatečné náklady ve výši asi 11 milionů tehdejších korun.

Další Čtení : Příslušníci 5. komanda AZ 43. výsadkového pluku pomáhali na Hodonínsku

Terénní automobil UAZ 469 byl představitelům armád států Varšavské smlouvy představen a nabídnut v červenci 1973 v Sovětském svazu při ukázkách vojenské techniky. Zároveň sovětská strana upozornila přítomné armádní činitele, že pro vývoz byla zatím uvolněna „civilní“ verze UAZ 469 B. Z tohoto důvodu náčelník Generálního štábu ČSLA genplk. Karel Rusov oslovil v dopise začátkem června 1974 generální štáb Sovětské armády, zda by od roku 1975 nemohlo Československo pro potřeby armády dovážet typ speciálního vojenského provedení. Mezitím zavedení nového typu osobního terénního automobilu projednala začátkem května 1974 Technická rada náčelníka Tankové a automobilní správy a doporučila jeho přijetí do výzbroje. Obdobné stanovisko vyjádřila na počátku září téhož roku i Vědeckotechnická rada ministra národní obrany.

V letech 1973–1974 obdržela Československá lidová armáda dva kusy automobilu UAZ 469 B. Ověřovací zkoušky proběhly u Výzkumného a zkušebního střediska 080 v Praze, které potvrdily vhodnost automobilu k zavedení do ČSLA. Podle dohody se Sovětským svazem, respektive mezi podnikem zahraničního obchodu Motokov a sovětským Avtoeksportem, bylo v roce 1974 a 1975 zajištěno dodání 800 kusů automobilu UAZ 469 B a od roku 1976 by armáda dostávala typ UAZ 469. Cena za kus dosahovala 72 500 Kčs v případě UAZu 469 a 65 930 Kčs v případě „civilní“ verze. Dodávky měly probíhat až do roku 1985 s každoročním objemem 300 vozidel. Celková potřeba pro armádu činila 3 800 kusů. S používáním automobilu UAZ 496 v obou verzích se počítalo až do roku 2000.

Při projednávání v Kolegiu ministra národní obrany v roce 1975 o zavedení automobilu do výzbroje Československé lidové armády došlo k rozepři mezi ministrem národní obrany armádním generálem Martinem Dzúrem a přítomnými funkcionáři armády. Dzúr jim ostře vytknul, proč se materiál předkládá kolegiu k projednání, když byla mezitím podepsána obchodní dohoda se Sovětským svazem o dovozu automobilů UAZ. Materiál byl stažen z programu a terénní automobil nebyl přijat do výzbroje ČSLA. Ministr zároveň upozornil přítomné, že napříště bude striktně dodržován postup: nejdříve projednat a schválit zavedení v kolegiu a pak teprve uzavřít dohodu o nákupu techniky nebo její licenční výroby. Ministr Dzúr doslova řekl: „Je třeba zavést takový pořádek, aby ten, kdo rozhoduje, nebyl postaven před hotovou věc a nezůstalo mu nic jiného než přijetí omluv, a to co je již realizované schválit. Takovéto nedostatky nemíním v budoucnosti trpět. Naposledy jsem v tomto případě udělal výjimku.“ Ministr přítomným dále pohrozil, že pokud by někdo z vojenských funkcionářů nedodržel popsaný postup, mohl být stíhán vojenskou prokuraturou. Přesto o několik dní později podepsal M. Dzúr zavedení osobního terénního automobilu UAZ 469 a 469 B do výzbroje Československé lidové armády.

Další Čtení : Druhá vycházka po stopách bojů Pražského povstání ukázala místo odkud vysílala Strašnická vysílačka