Riziko falešného pocitu bezpečné vzdálenosti od války na Ukrajině
Uplynulo téměř tři a půl roku od doby, kdy Rusko zahájilo totální invazi na Ukrajinu a jedenáct let od invaze na Krym a otevřené ruské podpory separatistů ve východních oblastech Donbasu a Luhansku. Pokud chceme jít ještě dále a – podobně jako hrstka analytiků a politologů – brát jako „bod zlomu“ ruských snah o expanzi i invazi do Gruzie, je tomu již dlouhých sedmnáct let. To je spousta času na přehodnocení celé obranné koncepce a provedení nápravných kroků. Přesto byla velká část Evropy poměrně „opatrná“, pokud jde o seriózní budování své obranné architektury a schopností. Opatrnost zde znamená pomalejší tempo, neserióznost a poněkud odměřený odstup na celospolečenské úrovni. Česká republika je toho bohužel dobrým příkladem. Je to však překvapivé?
Armáda ČR i po svém podstatném zmenšení po roce 2000 stále představovala poměrně velkou sílu orientovanou na konvenční válčení. Přestože byla v mnoha kategoriích zastaralá a potřebovala transformaci a modernizaci podle západních standardů, její výchozí pozice nebyla kritická. Kritický moment nastal až s globální finanční krizí v roce 2007, která vedla k masivním škrtům v rozpočtech na obranu. A i když se to z pohledu té doby mohlo zdát rozumné, stalo se to spíše trendem než situačním rozpočtovým řešením. Rozpočet na obranu klesl pod 1 % HDP.
Zde se jednalo o dvojí problém. Prvním jsou fyzické peníze, které (ne)šly na obranu – jizvy, které jsou na stavu naší armády viditelné dodnes. Druhý problém ukázal, jak málo si česká společnost vážila budování své obrany a jak brala hrozby vážně. Zde je nutno říci, že toto by nemělo být překvapením. V době „konce historie“ (po skončení Studené války) sice probíhaly konflikty na různých místech včetně Evropy, ale pro Evropany a celkově „Západ“ to byly konflikty vzdálené, lokální a pro jejich denní život téměř nepodstatné. Nízké výdaje na obranu se staly až na velmi ojedinělé výjimky celoevropským trendem. Navíc útoky 11. září a nárůst extremistických aktivit spojených s radikálním Islamismem upoutaly západní armády do protiteroristických a stabilizačních operací. Toto znamenalo nejen přítomnost na blízkém východě a v severní Africe, ale i transformaci sil s prioritizací na tyto COIN (counterinsurgency) operace, což vyústilo v útlum výstavby sil pro potřeby near-peer konvenčního konfliktu vysoké intenzity na evropském kontinentu. Zde je nutno říci, že AČR sice od roku 2014 (invaze na Krym) opět započala s přípravou na konvenční konflikty, ovšem s limitovaným obranným rozpočtem a nízkým celospolečenským zájmem. Tyto faktory zapříčinily, že nejen naše obrana, ale obrana evropská, byla v roce 2022 špatně připravena na hrozby, které se v tomto roce staly mnohem hmatatelnějšími.
Od totální invaze na Ukrajinu uplynuly už více než tři roky. Nastal za tu dobu výrazný posun? Ráno 24. února 2022 byl pro mnohé šok, který otřásl představami o světě, ve kterém žijeme. Víra ve věčný mír padla, přišlo uvědomění nebezpečnosti „mírových dividend“ – tedy podfinancování obrany – a byl patrný strach, jelikož se předpokládal rychlý pád Ukrajiny. Ten však naštěstí pro nás nenastal. Ukrajinské síly zadržely postupující ruské kolony, svedly několik rozhodujících střetů a invazní armády zatlačily zpět.
Dnes boje probíhají na východní Ukrajině, kde se válka dostala do své opotřebovávací poziční fáze, charakterizované zákopy a drony. Ušetřeno však díky munici delšího dosahu, jako jsou větší drony či střely s plochou dráhou letu, není ani ukrajinské zápolí… Kyjev, Oděsa či např. Lvov, jsou nadále cíly. A mezitím na západě? U mnohých strach i šok opadly. Úspěšný ukrajinský vzdor otupil strach z vojenské hrozby, kterou současná Ruská Federace bohužel stále představuje. Prolitá krev Ukrajinců mnohé začala opět ukládat ke spánku.
Dosažení 2 % HDP na obranu minulý rok je sice úspěchem, na druhou stranu jedná se o závazek odpovídající roku 2014, kdy rizika i urgence byly nižší. 2 % HDP neumožňují vzhledem k rozsahu zastarání výzbroje a infrastruktury AČR masivní kvalitativní a zároveň kvantitativní posílení v krátkém časovém horizontu, což ukazuje i KVAČR 2035 (Koncepce výstavby Armády České republiky), který dosažení základních schopností modernizované armády stanovuje na rok 2030 a finalizaci modernizace a nabytí kompletního spektra nových schopností pak na rok 2035. Je nutno opakovat, že „2 % HDP jsou podlahou, nikoliv stropem“.
Stav v obranném průmyslu, který je doslova zavalen objednávkami evropských zemí, které se snaží posílit své ozbrojené síly, dále umocňuje nutnost adekvátního financování, a to jak z pohledu cen, tak dodacích lhůt. Výsledkem je, že pro rychlejší modernizaci AČR je třeba navýšit obranný rozpočet a budování naší obrany podpořit systematickými a komplexními kroky na celostátní a celospolečenské úrovni. Obrana země skutečně není doménou jen profesionální armády – a čas hraje proti nám.
Proč? Odpověď je jednoduchá. Mezinárodní bezpečnostní situace se nezlepšuje a jen necelých 300 km od našich hranic, což je mimochodem méně než z Prahy na východ republiky, probíhá už tři a půl roku největší konflikt od druhé světové války. Země, jež nás umístila na seznam svých nepřátel, se fyzickou silou snaží získat území suverénního státu. Bavíme se tak o dobyvačné válce v naší blízkosti, kdy navíc máme spojenecké závazky nejen vůči pobaltským spojencům, kteří se právem cítí být ohroženi. Polsko či pobaltské a skandinávské země investují rekordně do své obrany.
Pokud tedy chceme reagovat na zhoršenou bezpečnostní situaci, musíme posilovat odstrašující potenciál východního křídla Aliance a zároveň udržet, či dokonce zvýšit, svůj zahraničněpolitický význam v regionu. V praxi to znamená držet krok se sousedy a zeměmi v regionu, přestat se uklidňovat falešným pocitem vzdálenosti a tedy naprostého bezpečí a zcela pragmaticky, bez vyvolávání strachu, pracovat na celkovém koncepčním posílení obranyschopnosti a odolnosti České republiky, abychom tak byli připraveni na co nejvíce scénářů možného budoucího vývoje.
