Sázka na velká plavidla jako Achillova pata U.S. Navy
Americké námořnictvo bylo historicky formováno kombinací geopolitických ambicí, technologického pokroku a ideologického soupeření, především během studené války. Od druhé světové války až po konec 20. století představovala letadlová loď symbol americké moci a páteř tzv. Carrier Strike Groups (CSG) – komplexních námořních formací schopných nasazení v kterékoli části světa. V této době se americká flotila vyznačovala vysokým počtem lodí různého typu (torpédoborce, křižníky, fregaty, diesel-elektrické i jaderné ponorky, výsadkové lodě a další pomocné jednotky).
V období po roce 1991, s rozpadem bipolárního světa, došlo k zásadní revizi námořních priorit. Zatímco dřívější námořní doktrína předpokládala rozsáhlé střety mezi rovnocennými mocnostmi, post-studenoválečné období přineslo zaměření na expediční operace, protipovstalecké mise a projekci síly v neklidných regionech (např. Blízký východ, Asie, Afrika). Tento posun vedl k vyřazení konvenčních ponorek a fregat třídy Oliver Hazard Perry bez přímé náhrady, což se z dnešního pohledu ukázalo jako ne zcela šťastné rozhodnutí. Od přelomu tisíciletí se pak americké námořnictvo soustředilo na technologicky pokročilá, ale extrémně nákladná plavidla, jako jsou: torpédoborce třídy Arleigh Burke (DDG) a nechvalně známý Zumwalt, křižníky třídy Ticonderoga (CG), a zejména jaderné letadlové lodě třídy Nimitz a Ford (CVN). Pokus o vytvoření levnější a modulární platformy v podobě Littoral Combat Ship (LCS) neuspěl, a to jak kvůli technickým problémům, tak kvůli nejasnému koncepčnímu ukotvení.
Koncepční evoluce vedla ke koncentraci rozpočtových prostředků do menšího počtu vysoce sofistikovaných, avšak finančně nákladných plavidel, čímž došlo k výraznému snížení hustoty plavidel a zároveň výšení průměrné koncentrace zbraní na jedno plavidlo. Potopení, vyřazení z boje, nebo jakékoliv citelnější poškození jedné lodi tak mohlo v případě potenciálního konfliktu připravit o nemalé množství „hlavní“ celou flotilu. Takto koncipovaná flotila je hůře připravená pro asymetrický konflikt a čelí logistickému přetížení. Z hlediska strategie tak americké námořnictvo dnes řeší otázku, zda flotila „globální dominance“ reflektuje realitu bojiště 21. století a zda se nejedná o strukturální relikt z dob, kdy protivníci nebyli schopni asymetricky ohrozit její technologickou dominanci.
Současná skladba flotily a námořní doktrína U.S. Navy
Aktuální složení americké válečné flotily odráží strategii globální projekce síly založené primárně na přítomnosti leteckých úderných svazů (Carrier Strike Groups, CSG) a expedičních úderných skupin (Expeditionary Strike Groups, ESG). Tyto formace stojí na velkých hladinových jednotkách, jejichž vývoj, výstavba i údržba jsou vysoce finančně i personálně náročné.
V roce 2025 tvoří jádro U.S. Navy následující lodě:
- 11 jaderných letadlových lodí (CVN) třídy Nimitz a nově Ford
- 10 výsadkových lodí (LHD/LHA)
- 75 torpédoborců (DDG) téměř výhradně třídy Arleigh Burke
- 9 křižníků (CG)
- 71 jaderných ponorek (SSBN, SSN, SSGN)
- 25 menších jednotek typu LCS (jejich strategická budoucnost je nejistá)
Je třeba upozornit na regionální disproporci: zatímco většina síly je alokována na podporu indo-pacifické přítomnosti, roste tlak na současné lodní kapacity v evropských vodách (reakce na ruské hrozby) a v oblasti Perského zálivu (ochrana obchodních tras). Právě nedostatek menších, provozně levných a rychle nasaditelných jednotek omezuje flexibilitu v těchto prostředích. Současně strukturovaná americká flotila sice umožňuje účinné zastrašení rovnocenného protivníka, není však vhodně optimalizována pro dlouhodobý ekonomický provoz, ani pro boj s asymetrickými či rozsáhlejšími regionálními hrozbami.
Současné modernizační projekty amerického námořnictva zahrnují 20 fregat třídy Constellation, 10 letadlových lodí třídy Gerald R. Ford (jedna v provozu) a dalších až 25 již zavedených torpédoborců Arleigh Burke, které by měla v budoucnu nahradit třída DDG(X). U.S. Navy dále plánuje svou flotilu rozšířit o 12 kusů víceúčelových vrtulníkových výsadkových lodí třídy America (2 z nich jsou již v provozu).
Čínský model: výstavba komplexní flotily všech tříd plavidel
V kontrastu s americkým důrazem na velká plavidla se naopak čínské námořnictvo od počátku 21. století systematicky zaměřuje na budování flotily, která pokrývá celé spektrum plavidel – od malých raketových člunů až po letadlové lodě a jaderné ponorky. Již v roce 2020 Čína početně předstihla americké námořnictvo v kategorii bojových plavidel schopných nasazení v konfliktu, a do roku 2030 se očekává, že čínská flotila dosáhne až 435 jednotek, což je téměř o polovinu více než v případě USA. Čína má tak jasné ambice vystřídat USA v dominanci ve světových oceánech. Přístup říše středu spočívá v kombinaci kvantity a postupné kvalitativní modernizace s cílem mít více srovnatelně kvalitních plavidel (se stejnou bojovou hodnotou). Korvety třídy Typ 056 byly vyráběny „de facto“ sériovým tempem, a do současnosti jich bylo spuštěno na vodu již 72 kusů. Paralelně se flotila fregat početně rozšířila díky třídě Typ 054/A/B v počtu (2/40/2 jednotek), která tvoří páteř plavidel střední tonáže. Mezi větší bitevní plavidla pak patří zejména torpédoborce Typ 052D (29 kusů) a těžké torpédoborce/neoficiální křižníky Typ 055 (8 kusů). Námořní síly Čínské lidové republiky disponují také 17 torpédoborci starších typů a má tak dohromady celkem 44 torpédoborců (včetně typu 055) a 54 fregat (včetně starších typu 053 H1G/H3).
Schopnost čínského průmyslu budovat válečná plavidla v obrovském měřítku je bezprecedentní – hlavní státní loděnice, jako je Jiangnan Shipyard, mají výrobní kapacitu, která převyšuje možnosti všech hlavních amerických loděnic dohromady. Tato výhoda pramení i z propojení vojenské a komerční produkce, což umožňuje rychle přesměrovat kapacity podle strategických priorit. Čína rovněž usiluje o dosažení strategické nezávislosti v oblasti jaderného pohonu. Příkladem je vývoj letadlové lodě 004, která má za cíl umožnit Číně její nepřetržité nasazení bez nutnosti častého doplňování paliva, čímž by se vyrovnala schopnostem amerických protějšků.
Za pozornost pak stojí dosud přetrvávající problémy v oblasti jaderných ponorek – například havárie jedné z nich (Typ 093) v roce 2023 ukázala, že Čína stále čelí vážným technologickým výzvám v rámci konstrukce podmořských jaderných plavidel. Převážná část čínské podmořské flotily tvoří konvenční ponorky (v počtu 68 kusů). Celkově je však čínský přístup velmi efektivní díky průmyslové efektivitě, kvantitativní převaze a schopnosti rychle adaptovat flotilu na různé typy konfliktů.
Zatímco USA spoléhají na menší počet vysoce pokročilých a drahých lodí, Čína rozšiřuje svoji flotilu v rámci všech kategorií, čímž zvyšuje svou flexibilitu a schopnost působit ve více typech konfliktů. Rozhodující výhodou tak může být schopnost simultánního nasazení různorodých silových nástrojů – zejména v oblastech jako Jihočínské moře, kde množství malých a středních plavidel může hrát klíčovou roli v asymetrickém konfliktu s menšími aktéry, nebo při vojenských bleskových kampaní vůči USA a jejich spojencům. Právě američtí spojenci budou v Tichomoří klíčoví pro vyvažování čínské námořní moci. Prvním silným náznakem takových strategií je vytvoření paktu AUKUS (USA-Velká Británie-Austrálie) a je dost pravděpodobné, že se v budoucnu tohoto nebo jiného nově vytvořeného paktu stanou členy také Japonsko a Jižní Korea.
Zdroj: U.S. Navy, Defense News, Britannica
