Vzkaz pro generála

09. 08. 2021

Touto dobou před jednaosmdesáti lety zahájila činnost Československá vojenská kancelář v Paříži. Vznikla 2. srpna 1939 jako zatím neoficiální orgán při tamním československém vyslanectví. Stala se základem budoucí odbojové vojenské správy.

Vojáci v exilu se již od 15. března 1939 soustavně a usilovně připravovali na moment, až válka, jejíž vypuknutí očekávali, zvětší politicko-diplomatické možnosti pro obnovu československé branné moci v zahraničí. Uvedenou kancelář řídil div.gen. Sergěj Ingr, pozičně nejvlivnější představitel vojenského odboje v exilu. Do Paříže se vydal 26. července z Londýna, kde se sešel s Edvardem Benešem. Ještě předtím se ale udála řada zásadních věcí. Tou, která stála na počátku Ingrovy cesty z okupované vlasti, byl jeden klíčový vzkaz. Právě o něm a jeho okolnostech pojednává tento příspěvek.

Jestliže si československý exil vytkl za jeden ze svých hlavní cílů vybudování armády, musel si k tomu nevyhnutelně vytvořit příslušné organizační a personální podmínky včetně dalšího nutného zázemí. Civilní a vojenská zastoupení, jež v zahraničí zachovala funkčnost po 15. březnu 1939, nemohla sama stačit na tento vysoce náročný úkol. Na hranici svých možností dospěla zabezpečením podmínek pro přesun a soustředění vojenské emigrace do Francie.

Nejvyšší armádní činitelé, kteří při zastupitelských úřadech udržovali kontinuitu branné moci, byli důstojníci v hodnosti plukovníka generálního štábu. Styk s cizími ústředními autoritami, potřeba respektu, zaštítění hodností a v neposlední řadě také otázka symbolizace vojenské cti a prestiže, to vše vyžadovalo mít k dispozici v zahraničí představitele generality. Ti měli svou přítomností dávat najevo mandát k prosazování vojenských zájmů exilu. Právě ony byly fakticky první viditelnou a hmatatelnou materializací teorie o nepřerušené právní existenci československého státu. Z hlediska vojenského i politického šlo o velmi citlivou věc.

Generalita pod přísným dozorem gestapa

Domácí i zahraniční odboj nemohl v podmínkách z doby po 15. březnu počítat s participací dřívějších nejvyšších představitelů armády, tedy především s arm.gen. Janem Syrovým, generálním inspektorem branné moci, a arm.gen. Ludvíkem Krejčím, posledním náčelníkem Hlavního štábu. Důsledným a stálým dohledem, jaký nad nimi okupanti zavedli, jim byla prakticky znemožněna účast v odboji, který se ale snažili vzdor všem omezením podporovat. Na odchod do emigrace za těchto okolností buď nepomýšleli, anebo pokus o něj selhal. Reálné možnosti pro únik za hranice ze zmíněných důvodů ani neměli. Setrvali tedy v okupované vlasti.

Existuje však závažné svědectví o tom, že plk.gšt. František Hájek, dřívější přednosta 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu, připravoval v období po Mnichovu únik některých vysokých vojenských činitelů a exponovaných zpravodajských důstojníků do bezpečného zahraničí pro případ akutního ohrožení republiky. Především se to týkalo arm.gen. L. Krejčího.

Hájek byl ale ze své funkce počátkem roku 1939 odvolán na nátlak říšskoněmecké diplomacie. Následně odešel na post vojenského atašé v Haagu, kde skrytě a proti vládnímu zákazu pokračoval ve zpravodajské činnosti proti nacistickému Německu na bázi nejhlouběji utajené Předsunuté agenturní ústředny Libuše. Tím pádem se jeho možnosti pro realizaci únikového plánu značně zproblematizovaly. Přítomnost ve vlasti byla pro takovou akci nezbytná. Plk.gšt. František Moravec, v té době prozatímní přednosta 2. oddělení Hlavního štábu, ústup realizoval 14. března 1939 odletem skupiny svých mužů do Velké Británie podle odlišného pojetí, než bylo to, které původně zamýšlel Hájek.

Vhodný kandidát nalezen

Volba musela směřovat do jiného okruhu vhodných kandidátů, konkrétně do prostředí dřívějších vyšších velitelů, kteří byli sice před 15. březnem 1939 velmi exponovanými činiteli, ale přímá a doslova preventivní pozornost okupantů se na ně nevztahovala. Prostor pro zapojení do odboje měli tedy zásadně větší než uvedené vrcholové vojenské osobnosti. Oprávněně lze předpokládat, že prvotní původce myšlenky vyzvat div.gen. S. Ingra k odchodu do zahraničí se nacházel v okruhu zpravodajské skupiny plk.gšt. Františka Moravce, jenž se nacházel se svými muži v Londýně od 14. března 1939, tedy od proslulého úletu z Prahy několik hodin před okupací českých zemí.

Ještě přesněji vyjádřeno, iniciátorem byl zřejmě přímo plk.gšt. F. Moravec. Prokázáno je, že s Ingrem byl v kurýrním písemném spojení již před odchodem posledně zmíněného činitele do exilu. Nemálo podstatný vliv patrně měla jejich dlouholetá vzájemná znalost. V letech minulé války byli totiž oba příslušníky 1. srbské dobrovolnické divize. Definitivně rozhodující význam měl potvrzující souhlas Edvarda Beneše s návrhem vyzvat mimo jiné též Ingra k odchodu do emigrace. Učinil tak ještě v době svého pobytu ve Spojených státech.

Takto motivovaný odchod div.gen. S. Ingra z protektorátu měl, jak se zdá, ještě poněkud širší, politický kontext. E. Beneš se patrně snažil pod dojmem narůstajícího významu politických akcí vyslance Štefana Osuského ve Francii vytvářet protiváhu vůči jeho jedinečnému a oficiálně legitimizovanému postavení v kontextu vznikajícího zahraničního odboje. Do emigrace se tedy snažil povolat osoby z bývalého veřejného politického života i z národohospodářských a průmyslových kruhů, blízkých Benešovi, které by na západě mohly perspektivně takto působit. Kromě Ingra je do těchto souvislostí řazen jmenovitě Dr. Eduard Outrata, generální ředitel Zbrojovky Brno, Msgre. Jan Šrámek, bývalý předseda Československé strany lidové a člen československých vlád a také František Hála, významný představitel Československé strany lidové a člen domácího odbojového Politického ústředí.

Za hranice s mandátem od Obrany národa

Div.gen. S. Ingr byl vyslán do zahraničí velením Obrany národa. Rozhodnutí tohoto odbojového subjektu nutno chápat jako mandát k akcím v exilu, vyslovený souhlasně s míněním celé odbojové organizace. Tuto skutečnost explicitně potvrzuje následující citace dopisu Jaromíra Smutného, tajemníka E. Beneše, z 27. července 1939, jehož adresátem byl arm.gen. Louis-Eugène Faucher, v letech 1926‒1938 náčelník Francouzské vojenské mise v Československé republice. Smutný zde pod dojmem setkání s Ingrem napsal: „Včera odjel z Londýna do Paříže generál Ingr, který sem byl delegován z vlasti, aby vedl celou vojenskou akci. Poněvadž v Londýně byla zřízena ústřední kancelář našeho hnutí, byl generál Ingr pověřen vedením ústřední vojenské kanceláře ”.

Na výstavbě Obrany národa se Ingr podílel od počátku jako jeden z úzké skupiny generálů, členů nejvyššího velícího direktoria. Ingrova volba nebyla jistě náhodná či pouze vynucená okolnostmi. Šlo o dobře promyšlené a racionální rozhodnutí, v němž se prolnuly zájmy exilu se záměry Obrany národa. O podnětu z exilu k odchodu do zahraničí se Ingr vyjádřil v dopisu pro plk.gšt. Čeňka Kudláčka, náčelníka štábu Ústředního vedení Obrany národa, který mu napsal 26. června 1939 a zaslal kurýrní cestou z Polska. Píše zde: „Milý příteli, myslím, že je Ti známo, že jsem na vzkaz zvenku odešel, a že jsi informován o mém zapojení na Západ pod značkou „Alfa” a že toto spojení jsi již převzal”.

Vzkazy do vlasti ve věci svého odchodu do zahraničí Ingr potvrdil rovněž v dopisu E. Benešovi, který mu napsal 6. července 1939. Píše zde: „Byl jsem již v dubnu vyzván z Francie a Anglie, abych odešel za hranice. Zůstával jsem však doma kvůli naléhavým organizačním pracím, které jsem v tehdejším stavu opustit nemohl, a pak proto, že jsem neměl jistoty, zda by moje činnost venku mohla být užitečnější než doma. V dohodě s domovem jsem ujednal se zahraniční spojkou, že odejdu za hranice, uznáte-li to za žádoucí. Vzkaz, který jsem dostal ze zahraničí 19. června, odpovídal úplně smluvenému ujednání, a tak jsem od 21. června ve Varšavě”.

 

Britské vízum pro Jasana

Zprostředkovatelem výzvy se stal Ing. Karel Staller, v té době technický ředitel Zbrojovky Brno. Výzvu pro zvoleného adresáta mu sdělil plk.gšt. Heliodor Píka, vojenský zástupce československého odboje v Bukurešti, v době Stallerova služebního pobytu v Rumunsku. Píka apel obdržel z Londýna. Ingr přešel hranice do Polska 21. června 1939 a necelý měsíc se tam podílel na organizaci vojenského odboje. Avšak to, že si jej Beneš vyžádal, předpokládalo příští působení na Západě.

O tom, že Ingr pokládal Polsko pouze za dočasnou zastávku a jednoznačně se snažil co možná nejrychleji dostat se na Západ, svědčí dopis mjr.konc. Josefa Bartíka pro plk.gšt. F. Moravce z 23. června 1939. Bartík v té době pobýval v Polsku na organizační a styčné misi. Jen dva dny poté, co Ingr šťastně překonal hranice protektorátu, napsal Bartík do Londýna: „generální ředitel Sergěj (krycí označení div.gen. S. Ingra – pozn. K. S.), kterému jsi psal, jest zde a zařizuje po informacích našich a Poseidona (krycí označení plk.gšt. Prokopa Kumpošta, vojenského atašé ve Varšavě – pozn. K. S.) vše potřebné, pokud se týče Lva a ostatních (míněn je především arm.gen. Lev Prchala – pozn. K. S.)” a na jiném místě téhož dopisu k tomu dodává „Sergěj chce co nejdříve přijeti k Vám. Zařiďte proto, aby zdejší anglické vyslanectví dalo visum na jméno Jan Jasan”.

Primární zájem odcestovat z Polska dokládá rovněž tato žádost plk.gšt. P. Kumpošta plk.gšt. F. Moravcovi z 22. června 1939. Varšavský vojenský atašé v ní uvádí: „Pro generála Ingra vymožte anglické vízum na jméno Jan Jasan. Intervenujte v té věci u zdejší anglické ambasády. Gen. Ingr chce jeti do Anglie”. O tom, že žádané vízum bylo vyřízeno bez větších odkladů avšak se zdržením převzetí na československé straně, svědčí Bartíkova zpráva z 10. července 1939 do Londýna, v níž sděluje, že „opět opakuji, že víza pro Jasana a další zboží jsou již delší dobu připravena na britském konzulátu”.

Dobré předpoklady pro práci v exilu

Ingr měl dobré předpoklady pro vojensko-diplomatickou práci v podmínkách exilu. Ty byly z Benešova hlediska nepochybně určující. Ingr byl mimo jiné francouzský legionář. V roce 1918 se podílel při Československé národní radě v Paříži na přípravách organizačního budování dalších těles autonomní armády. Vzhledem k předpokládané Ingrově působnosti na Západě, tedy hlavně ve Francii, bylo podstatné, že nebyl pro Francouze neznámou osobou. Počátkem 20. let vykonával funkci pobočníka plk. Amedéa Jameta, velitele Válečné školy v Praze. Na této škole byl také žákem tehdejších francouzských vojenských pedagogů. Absolvoval stáž u vyšších štábů francouzské armády.

V neposlední řadě je nutné zmínit i to, že Francouzská vojenská mise v Československé republice soustavně sledovala průběh služby těch vyšších důstojníků a generálů ve významných funkcích, kteří byli nějakým způsobem spojeni s Francií. Na přelomu 20. a 30. let Ingr řídil 3. (operační) oddělení Hlavního štábu československé branné moci. Ve druhé polovině 30. let působil jako zástupce velitele III. sboru v Brně.

Beneš měl v letech 1936‒1938 velmi dobrý přehled o nejvyšším velitelském sboru. Ingra kromě toho znal prakticky již od časů světové války. Lze předpokládat ještě jeden důležitý faktor, jenž mohl být z Benešovy perspektivy zvlášť podstatný. Šlo o to, že Ingr nepřekročil v těžkých dobách kolem Mnichova meze, které oddělovaly svět politiky a armády. Zmiňovaný generál náležel do skupiny vysokých vojenských činitelů, jež se v prvních dnech nehodlala smířit s kapitulací a spolu s některými politiky vážně uvažovala o přechodu od slov k činům.

V kritické době se Ingr nacházel na stanovišti velitele svého mobilizovaného III. sboru v Jihlavě. Po příjezdu do Prahy, kam se dostal právě v souvislosti s úvahami o převratu, poznal reálnou politickou situaci. Plně si uvědomil těžké následky neuvážených akcí, v nichž by se armáda angažovala. Od jakýchkoli iniciativ, které směřovaly k překročení mezí, jež mu jako vojákovi příslušely, upustil. Beneš si tohoto postoje nepochybně povšiml a zapamatoval si ho.

 

S pevným cílem po nejistých cestách emigrace

Ingr odcestoval z Polska 16. července 1939. Nejprve směřoval do Velké Británie za Benešem. Setkání obou mužů je nutné přiznat objektivně rozhodující význam proto, že v budoucnu nezůstalo pouze u exilové politické akce, ale že protinacistický odboj v zahraničí měl též vojenskou relevanci. Dojednány byly následující zásady. Západ Evropy shodně pokládali za těžiště vojenského odboje. Vycházeli při tom z předpokladu, že francouzsko-německá fronta se stane hlavním válčištěm příštího konfliktu. Z toho důvodu bylo nutné vytvořit podmínky pro budování exilové armády ve Francii.

Obnova a výstavba branné moci v zahraničí měla probíhat na základě československé branné legislativy. Ta podle odbojové interpretace nepozbyla rozbitím státu platnosti. Budoucí československou vojenskou přítomnost na území Francie interpretoval Beneš s Ingrem ve vzájemné shodě jako hmatatelný doklad snahy národa bojovat vlastními silami proti okupantům. Vojsko fakticky obdrželo roli prvního zjevného nositele a jasného výrazového prostředku nepřerušené právní kontinuity československého státu v jeho předmnichovské podobě.

Od vojenské kanceláře k vojenské správě   

Div.gen. S. Ingr přešel plynule z funkce vedoucího činitele Československé vojenské kanceláře do čela Československé vojenské správy. Od 17. října 1939 tvořila součást Československého národního výboru v Paříži, historicky prvního orgánu československého státního zřízení v exilu. Ještě předtím se ale stalo mnoho významných věcí. Klíčovým mezinárodněprávním ziskem se stala Dohoda o obnovení československé armády ve Francii z 2. října 1939. Dokument utvořil základ příští výstavby vojenských jednotek v zahraničí. Další vývoj směřoval k naplnění základního smyslu těchto snah, tedy k bojovému nasazení proti nepříteli.

Od 15. ledna 1940 existovala 1. československá divize ve Francii. Nacistický vpád do západní Evropy ji zastihl ještě ve fázi výstavby. Na frontu proto odjelo pouze Velitelství divizní pěchoty pod velením brig.gen. Jaroslava Čiháka, kterému byl podřízen pěší pluk 1, pěší pluk 2 a několik dalších menších podpůrných jednotek divize (telegrafních, ženijních a protitankových). Českoslovenští vojáci prodělali křest ohněm 13. června. V těžkých ústupových bojích kladli houževnatý odpor do 21. června. Toho dne francouzské velení vydalo rozkaz o stažení československých útvarů a jednotek z fronty. Následoval ústup a přesun na Britské ostrovy s nadějí, že boj bude pokračovat.

Nejvýše postavený československý generál poprvé na protiněmecké frontě

Div.gen. Ingr nehodlal sledovat boj svých mužů z bezpečí vzdáleného zápolí. Málo známou skutečností je, že se vydal přímo na frontu. Cítil to jako svou morální povinnost. Obavy si nepřipouštěl. Otázku bytí a nebytí, tedy nebezpečí ztráty života ve válce, v sobě vyřešil již dávno, v mládí, když za vlast bojoval jako československý legionář.

O Ingrově přítomnosti na frontě zanechal pozoruhodné svědectví brig.gen. Eugène Dunoyer, velitel 239. lehké pěší divize. Do sestavy této vyšší jednotky náležel v době ústupových bojů československý pěší pluk 2. Ve zprávě o bojovém nasazení své divize v prostoru Gien Dunoyer napsal: „Večer 16. června je zde gen. Faucher, bývalý náčelník francouzské mise v Praze. Doprovází českého generála (míněn jen div.gen. S. Ingr ‒ pozn. K S.), který se mě ptá, co si myslím o 2. čs. pěším pluku. Jsem šťasten, že mu mohu odpovědět, že se v boji choval velmi neohroženě, a že jsem jej navrhl na kolektivní citaci do rozkazu armády. Na to mi velmi potěšen řekl, že plk. Satorie (plk.pěch. Jan Satorie, velitel pěšího pluku 2 ‒ pozn. K S.) je spokojen, že slouží v rámci mé divize. Řekl mi také, že je možné, že později mi dá k dispozici čs. dělostřelecký oddíl”.

Na vysvětlenou dodejme, že dělostřelectvo 1. československé divize do bojů již nezasáhlo vzhledem ke kapitulaci Francie. Uvedené svědectví dokládá, že Ingr byl nejen vysoce postaveným vojenským správním činitelem v exilu, ale že svou celkovou osobností stále reprezentoval typ neohroženého vojáka, jenž neváhal být se svými muži v první linii.

Karel Straka

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: