Za pět minut dvanáct či pět minut po aneb nepochopená historie vývoje československé branné moci

Těžko rozporovat, že „Mnichovský diktát“, který definitivně utnul velké naděje na obranu proti německé agresi v roce 1938, patří mezi největší historická traumata českého národa a zároveň je tématem oblíbené hry na „co kdyby“, jež se dokonce dočkala i knižního zpracování. Proto je poněkud s podivem, že jedna z hlavních problematik, respektive historických ponaučení tohoto významného dějinného milníku zůstává buď zcela ignorována, či naschvál přehlížena.

I když reálný stav německých sil v září 38 nebyl nijak slavný, co se týče zásob a celkové připravenosti, podobná situace panovala i na straně československé. V obecném povědomí českého veřejného diskursu se čs. armáda roku 38 opakovaně vykresluje jako skvěle připravená a vybavená síla, která stihla kromě výstavby pevností většinu klíčových projektů, a tak byla „plně připravena“. Při bližším a střízlivém pohledu je však vidět něco zcela jiného.

Realitou jednotek byla chybějící výzbroj, nedostatek vozidel pro zajištění logistiky či jejich suboptimální stav, zastaralost celých složek sil, například protivzdušné obrany, nedostatek moderních protitankových zbraní, či pouze zlomek tanků a obrněných vozidel požadovaných pro pluky útočné vozby.

Za pět minut dvanáct

Otázka zní, jak je to možné, když přeci byla obecná shoda na důležitosti obrany, společenská snaha a hrdost, což bylo nakonec demonstrováno úspěšným mobilizačním procesem v roce 1938. Inu, i přes štědrý rozpočet Ministerstva národní obrany, který stoupal, jak stoupala úroveň nebezpečí z Německa pod vedením nacistů, tedy prudký nárůst v druhé polovině 30. let a v kritickém roce 38 již odhadem šlo na obranu republiky přes 10 % tehdejšího HDP, se jednalo pouze o onu „cílovou rovinku“ rostoucí hrozby na časové ose. Celá historie první republiky totiž maluje jiný příběh. Po vzniku samostatného státu v roce 1918 byl na stole i plán zrušení ozbrojených sil jako takových a ponechání pouze jakési „národní gardy“ určené pro obranu, než dorazí spojenci. Brzké střety nového státu s Polskem, Maďarskem a rakouskými a německými separatisty těmto nápadům sice udělaly rychlý konec, nicméně v poválečné realitě se snaha mít moderní, velké a schopné síly nesetkávala s drtivou podporou.

Proto modernizace a budování sil v 20. letech probíhalo tempem pomalejším, což se odráželo v množství prvoválečných zbraní stále ve službě. Situace se výrazně nelepšila ani počátkem 30. let, finální snaha, když už byla hrozba blízko, pak přišla právě v druhé polovině, a i když tento proces byl výrazný a armádu se povedlo pozvednout, tento sprint před cílovou rovinkou nemohl za pár let zvrátit stav let minulých. Budování armády a obecně armády státu totiž není sprint, ale maraton a snaha něco zachraňovat kousek před cílem nebývá úspěšná. Proto pohraniční opevnění mělo být odhadem hotové až několik let po skutečném konci 2. světové války a množství zbraní bylo zastaralých či chybělo úplně. Armáda nemohla za pár let dohnat předchozí více než dekádu vlažného zájmu.

Téměř 90 let poté

Bohužel vypadá, že tuto historickou zkušenost jsme do své národní paměti a povědomí nezapracovali. Principy „odložené spotřeby“, osekávání obranných výdajů či představa, že na vše je a vždy bude čas. To vše se podepisuje na dnešním stavu Armády České republiky, jež dále čeká na množství skutečně moderních zbraňových systémů – od houfnic, přes logistiku, výbavu jednotlivce až po BVP a tanky či prostředky PVO a která má jak technický, tak personální a infrastrukturní dluh. Objevují se názory, že je možné se skokovým navýšením rozpočtu vše do pár let vyřešit a proto „nejde až o takový problém“. Zde je třeba si uvědomit dva faktory. První je průmyslový. Kapacity zbrojního průmyslu se teprve obnovují po letech hlubokého míru, což s velkým nárůstem objednávek způsobuje delší časové lhůty, od objednání do fyzického dodání nové techniky. S tímto se pak pojí faktor číslo 2, a to skutečné zavedení příchozího systému do služby, výcvik personálu, vybudování zázemí a zabezpečení provozu, vývoj taktik a secvičení jednotek. Opět jsme u maratonu a sprintu. Sprint v cílové rovince má jen velmi nízkou šanci zachránit volné tempo po celou dobu maratonu.

Jak řekl náčelník Generálního štábu AČR arm. gen. Karel Řehka, současné nové projekty jsou díky výše uvedeným faktorům de facto příprava nikoliv na současnou, ale až na tu budoucí krizi. Koneckonců, samotný KVAČR 2035 předpokládá nabytí základních schopností sil až v roce 2030, plné pak v roce 2035. K tomu připočtěme faktor, že velikost českých sil je spíše menší, nejedná se o vyšší počty brigád či dokonce divize.

Pravdou tak je, že i přes množství pozitivních kroků a významných modernizačních procesů v posledních letech, se skutečné ovoce této práce začne objevovat až v letech následujících. Žádný sprint nezachrání dlouhodobé odložení otázek obrany státu na druhou kolej a podfinancování.

Přitom historie nás jasně učí, že tento model se nám nevyplatil a v případě nejhoršího pak komplikuje realistické možnosti obrany a tím i výsledné rozhodnutí politické reprezentace na základě tvrdých dat od velení vojsk. Řešením je dlouhodobé koncepční budování sil opřené o dlouhodobý, či alespoň střednědobý jasně daný obranný rozpočet, který umožňuje naplánovat rozvoj, akvizice a umožňuje optimalizaci procesů. Pouze díky „maratonskému“ budování sil budeme skutečně připraveni nehledě na dobu varování před další krizí a závěrečný sprint pak budeme moct použít jako důsledné finalizační doplnění zásob a dílčí navýšení sil již na solidním základě, nikoliv jako snahu na poslední chvíli zachránit dlouhodobý odměřenější přístup k věcem obrany.

ZDROJ ZDE