Národní obec fašistická po sto letech

24. 03. 2026

Součástí sbírek Armádního muzea Žižkov je unikátní historický exponát: prapor místní odbočky politické organizace – vinohradské Jednoty NOF. Pod touto zkratkou vystupovala Národní obec fašistická, hlavní nositel ideologie českého fašismu v meziválečném Československu. Byla založena právě před sto lety, 24. března 1926.

Vznik NOF byl reakcí na aktuální vnitropolitický vývoj, zároveň ale odkazoval na dobu dřívější, popřevratovou. V její ideologii, programové náplni, vnitřní struktuře, rétorice i symbolice se odrážely archetypy českých radikálních nacionalistů z počátků 20. let. Definovaly je silná averze vůči revoluční levici, negace liberalismu, antisemitismus, etnocentrismus zasazený do vizí všeslovanství a z něj vycházející protiněmecké a protimaďarské postoje. Přestože se jednalo o autentickou formu tzv. národního fašismu, jenž primárně čerpal z kritiky domácích poměrů, nelze u NOF přehlédnout ani inspiraci fašismem italským. Profesně stavovský (korporativistický) model společenského uspořádání měl být současně s ideou národního státu českým fašistům vzorem a zejména nástrojem k ovládnutí veřejného prostoru.

Dějiny NOF jsou neodmyslitelně spjaty s osudy generála Radoly Gajdy, který se počátkem ledna 1927 stal jejím autoritativním vůdcem. Tato legendární i rozporuplná postava československých legií v Rusku a vysoký činitel armády samostatného státu nalezl v NOF útočiště poté, co byl oficiálně zbaven vojenského vlivu. V tzv. Gajdově aféře se již historikům podařilo rozkrýt účelovost nařčení ze špionáže a přípravy státního převratu, jakož i legitimitu obvinění z letitých kontaktů s českými fašisty – představiteli hnutí, jež atakovalo demokratické principy a jehož cílem byla politická diktatura. Gajda v roli politika nevynikal prozíravostí a v milieu české krajní pravice uplatňoval konfrontační, dezintegrující styl. Přesto právě pod jeho vedením se NOF – navzdory řadě skandálů (sázavský přepad, židenický puč) – dokázala na politické scéně udržet až do konce třicátých let. Propagandisticky vykreslený obraz Gajdy coby mučedníka a spasitele českého nacionalismu generoval přesvědčené, byť nepříliš početné přívržence.

V NOF zanechaly stopu také další postavy vycházející z armádních kruhů a s výraznou legionářskou minulostí, které do fašistického hnutí přivedly sympatie a osobní vazby k Radolu Gajdovi, ale i pocity frustrace z nenaplněných kariérních ambicí: generál v. v. Hynek Gibiš, generál zdravotní služby v. v. MUDr. Bohumil Konopásek, podplukovník v. v. Rudolf Fabián, kapitán gšt. v. v. JUDr. Jan Karlík ad. Jejich politické „angažmá“ však pro názorové neshody a permanentní řevnivost mezi fašistickými předáky zpravidla nemělo dlouhé trvání. Některé z nich lze znovu identifikovat v časech nacistické okupace jako příslušníky druhého odboje, za což nezřídka zaplatili životem či léty strávenými v německých káznicích a koncentračních táborech.

Po celou dobu své existence se NOF musela potýkat s nestabilní členskou základnou a omezenou podporou voličů ve srovnání s fašistickými hnutími a stranami v jiných evropských zemích. K odmítnutí většinovou československou společností byla odsouzena nejen z důvodů vnitřní rozháranosti, programové vágnosti a absence nosné argumentace, ale také účinným prosazováním mechanismů parlamentní demokracie, která zákonnou cestou výpady českých fašistů eliminovala. NOF se totiž pokoušela využít pluralitního prostředí i krizových sociálních a geopolitických momentů k vlastním mocenským záměrům. Svoji strategii přitom stavěla na populistických frázích, psychologickém nátlaku a fyzickém násilí vůči ideovým odpůrcům.

Právě uplynulých sto let od vzniku NOF je proto připomenutím potenciálně nebezpečného, především však neúspěšného „experimentu“ v rámci politických dějin meziválečného Československa.

Zdeněk Beroun

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: