Vrací se branná povinnost? Pokud ano, tak většina Evropy řeší špatnou otázku

Napříč Evropou se vrací debata, která byla ještě před několika lety považována za tabu. Od Německa přes Polsko až po severské státy se stále častěji diskutuje o různých formách vojenské služby, budování rezervních sil a širší přípravě obyvatelstva na krizové situace. Ruská agrese proti Ukrajině, rostoucí tlak na obranné rozpočty a zhoršující se personální situace v evropských armádách vedou politiky i vojáky k hledání nových řešení. Veřejná debata však často míří jinam anebo je sama o sobě rozdělena. Klíčovou otázkou a výzvou však není, zda zavést „vojnu“, ale jaký typ ozbrojených sil bude Evropa potřebovat v bezpečnostním prostředí 21. století, a zároveň jakou roli v něm má hrát samotná společnost.

Ještě před několika lety se zdálo, že otázka povinné vojenské služby patří minulosti. Evropské armády po skončení studené války prošly rozsáhlou profesionalizací, redukcí početních stavů a transformací směrem k menším, technologicky vyspělejším a expedičně orientovaným silám. Válka byla vnímána jako vzdálený fenomén odehrávající se mimo evropský kontinent. Hlavní úkoly armád se posouvaly k zahraničním misím, stabilizačním operacím a boji proti terorismu. Obrana vlastního území se sice nikdy formálně neztratila ze strategických dokumentů, ale v praktickém plánování i politické kultuře postupně ustupovala do pozadí. Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 tento předpoklad rozmetal.

Po více než třech letech intenzivního konfliktu se ukazuje, že moderní válka není pouze střetem technologií, ale také střetem kapacit, průmyslu, logistiky a lidských zdrojů. Ukrajina a Rusko postupně mobilizovaly statisíce vojáků. Ztráty na obou stranách dosahují úrovně, kterou si většina evropských plánovačů ještě před několika lety možná neuměla ani představit. Konflikt zároveň ukazuje, že i velmi moderní válka stále potřebuje obrovské množství lidí, a to nejen v první linii, ale také v logistice, opravárenství, zdravotnictví, ochraně infrastruktury, kybernetické bezpečnosti a průmyslové výrobě. A právě zde začíná návrat debaty o vojenské službě či celospolečenském údělu a odpovědnosti.

Řada evropských států si začíná uvědomovat, že profesionální armády samy o sobě nemusí být schopny dlouhodobě zvládat konflikty vysoké intenzity. Německo od roku 2026 postupně zavádí nový model vojenské služby inspirovaný skandinávskými státy. Polsko buduje masivní systém dobrovolného vojenského výcviku a zároveň posiluje vlastní armádu směrem k jedné z největších konvenčních sil v Evropě. Švédsko i Norsko obnovily selektivní odvody už před několika lety a Finsko nikdy neopustilo představu, že obrana státu je věcí celé společnosti, nikoli pouze profesionálních vojáků. Přesto se zdá, že veřejná debata je často vedena nesprávně. Otázka totiž nezní, zda vojnu zavést. Otázka zní:

„Proč, pro jaký typ hrozby, v jakém rozsahu a s jakým cílem?“

Musíme si uvědomit, že každý stát se nachází v odlišném strategickém prostředí a podle toho prioritizuje hrozby. Finsko sdílí s Ruskem hranici dlouhou více než 1300 kilometrů. Estonsko má menší populaci než Praha a nemůže si dovolit ztratit čas v prvních dnech případného konfliktu. Polsko představuje klíčový logistický prostor pro obranu východního křídla NATO a zároveň má v sobě silně ukotvené historické zkušenosti s velmocenským tlakem. Pobaltské státy musí uvažovat v režimu rychlé mobilizace a okamžité odolnosti. Západoevropské státy naopak často řeší především obnovu schopností, které po desetiletí systematicky redukovaly. Je proto logické, že potřeby se liší. Univerzální evropský model neexistuje a existovat nebude.

Je také pravdou, že povinná služba sama o sobě negarantuje vyšší obranyschopnost. Historie nabízí dostatek příkladů masových armád, které nebyly schopny vést efektivní boj. Počet lidí v uniformě sám o sobě nevytváří vojenskou sílu. Rozhodující je výcvik, organizace, kvalita velení, logistické zabezpečení, interoperabilita, morálka a schopnost jednotky dlouhodobě udržet se v boji. Naopak, některé profesionální síly dosahovaly mimořádných výsledků právě díky vysoké kvalitě výcviku, disciplíně a schopnosti operovat v komplexním prostředí. Ukrajina navíc ukazuje, že budoucnost neleží ani čistě v masových armádách, ani výhradně v elitních profesionálních jednotkách. Rozhodující se stává kombinace obou přístupů.

Moderní válka vyžaduje schopnost rychle mobilizovat rezervy, doplňovat ztráty, chránit kritickou infrastrukturu a současně vést technologicky náročné operace. Vyžaduje profesionální jádro schopné ovládat složité zbraňové systémy, ale také širokou základnu lidí, kteří mohou posílit obranu státu v případě krize. Vyžaduje aktivní zálohy, teritoriální síly, připravený průmysl, funkční logistiku, zdravotnické kapacity a odolné obyvatelstvo. V takovém prostředí vzniká nový model obrany založený na propojení profesionální armády, rezervního systému, civilního sektoru a připravené společnosti.

Výzva pro Evropu

Právě zde se nachází největší výzva pro Evropu. Mnoho politiků stále diskutuje válku z pohledu 80. let. Debata se redukuje na otázku, zda mladí lidé stráví několik měsíců v kasárnách. Jenže současná bezpečnostní realita je mnohem komplexnější. Důležitější než samotná služba je budování rezervního systému, schopnost krizové mobilizace, logistické zabezpečení, ochrana infrastruktury, připravenost obyvatelstva a schopnost státu rychle přejít z běžného režimu do režimu krizového fungování. Generál Karel Řehka na tuto skutečnost upozorňuje opakovaně. Podle jeho slov nebude Česká republika schopna plnit alianční závazky bez výrazného posílení personálních kapacit. Současně však upozorňuje, že návrat základní vojenské služby v podobě známé z minulosti není realistickým řešením. To vede k mnohem zásadnější otázce: jak má vypadat občanská připravenost pro 21. století?

Když se na to podíváme kriticky, Evropa dnes řeší personální problém, na který můžeme ve skutečnosti nahlížet jako na symptom hlubšího problému. Po desetiletích míru se většina společností postupně vzdálila bezpečnostním otázkám. Obrana byla vnímána jako úkol profesionálů. Vojáci chránili stát, občané žili své životy. Bezpečnost se stala službou, kterou poskytuje stát, nikoli odpovědností, kterou společnost sdílí. V prostředí návratu mocenské politiky však tento model naráží na limity.

Do společnosti je proto zapotřebí vrátit základní diskurz, že bezpečnost není pouze funkcí armády. Je funkcí celé společnosti. Pokud nebude existovat dostatek rezervistů, techniků, zdravotníků, logistických specialistů, pracovníků kritické infrastruktury, kybernetických expertů a občanů schopných zvládnout krizové situace, žádná armáda nebude schopna dlouhodobě fungovat. Branná povinnost proto nesmí být vnímána jako nostalgický návrat do minulosti. Musí být součástí širší diskuse o odolnosti společnosti, mobilizační schopnosti státu a vztahu občana k vlastní bezpečnosti.

To neznamená, že by se Evropa měla vracet ke starému modelu povinné základní služby. Spíše to znamená, že se musí otevřít debata o nových formách služby státu. Může jít o krátkodobý intenzivní výcvik, dobrovolnou vojenskou přípravu, selektivní model, rozšíření aktivních záloh, civilně-vojenskou přípravu, krizové kurzy pro obyvatelstvo nebo kombinaci vojenské a nevojenské služby. Podstatné není, aby každý občan strávil rok v kasárnách. Podstatné je, aby stát disponoval dostatečně širokou a funkční základnou lidí, kteří vědí, co dělat v případě krize, a kteří mohou být podle svých schopností zapojeni do obrany a odolnosti země.

Právě zde se česká debata musí posunout. V českém prostředí totiž pojem „vojna“ stále vyvolává silné emoce. Pro část veřejnosti je spojen s představou ztraceného času, šikany, neefektivity a armády minulého režimu. Pro jinou část společnosti naopak symbolizuje disciplínu, pořádek a výchovu k odpovědnosti. Ani jeden z těchto obrazů však sám o sobě nestačí. Pokud má být debata o vojenské službě smysluplná, musí se odpoutat od nostalgie i karikatur. Musí vycházet z reálných potřeb současné obrany.

Co to znamená pro Českou republiku?

Česká republika se nachází ve specifické pozici. Nejsme frontovým státem NATO. Současně však představujeme klíčový tranzitní a logistický prostor pro přesuny spojeneckých sil směrem na východ. V případě krize by proto naše role nebyla pasivní. Naopak. Očekávalo by se zajištění vojenské mobility, ochrana kritické infrastruktury, zabezpečení logistických uzlů, podpora spojeneckých sil a současně nasazení vlastních jednotek. Česká republika by nebyla bezpečným zázemím mimo konflikt. Byla by součástí aliančního prostoru, jehož funkčnost by přímo ovlivňovala schopnost NATO bránit východní křídlo.

Právě proto by měla česká debata opustit ideologické spory o „vojnu ano či ne“. Místo toho bychom měli diskutovat, jak budovat funkční záložní systém, jak připravovat občany na krizové situace, jak zvýšit počet aktivních záloh, jak propojit obranu s civilní sférou, jak posílit roli škol, samospráv a kritické infrastruktury a jak vytvořit skutečně odolnou společnost. Součástí této debaty by měla být i otázka, zda současný model aktivních záloh odpovídá rozsahu hrozeb, kterým čelíme, a zda stát dokáže v případě potřeby rychle rozšířit personální základnu ozbrojených sil.

Česká republika navíc řeší dlouhodobý personální problém profesionální armády. Pokud má Armáda ČR v budoucnu plnit nové alianční cíle schopností, nebude možné spoléhat pouze na postupný nábor v řádu stovek lidí ročně. Moderní technika sama o sobě nestačí. Letouny, bojová vozidla, protivzdušná obrana, logistické systémy i kybernetické kapacity potřebují lidi. Bez nich se modernizace může proměnit v technicky působivý, ale personálně neudržitelný projekt. A právě zde se otázka vojenské služby, záloh a občanské připravenosti stává součástí širší debaty o budoucnosti české obrany.

Kriticky je třeba říct, že současná česká politika tuto debatu zatím nevede dostatečně odvážně. O bezpečnosti se stále často mluví jazykem rozpočtů, nákupů a aliančních závazků. Méně se mluví o tom, kdo bude nové schopnosti skutečně obsluhovat, kdo bude chránit infrastrukturu, kdo bude zajišťovat logistiku a jakou roli má v krizové situaci sehrát běžný občan. Přitom právě válka na Ukrajině ukazuje, že státy nepřežívají pouze díky armádám. Přežívají díky společnosti, která rozumí smyslu obrany a je ochotna nést její náklady.

Největší chybou by proto bylo zúžit celou diskusi na otázku, zda se má vrátit povinná vojna. Taková debata bude nevyhnutelně polarizující a pravděpodobně nikam nepovede. Mnohem důležitější je ptát se, jak vybudovat systém, který spojí profesionální armádu, aktivní zálohy, civilní sektor, vzdělávání a krizovou připravenost obyvatelstva do jednoho funkčního celku. To je skutečná výzva 21. století.

Budoucí konflikty totiž nebudou rozhodovat pouze armády. Budou je rozhodovat celé státy. Jejich průmysl, infrastruktura, technologie, logistika, zdravotnictví, školství a společenská soudržnost. Branná povinnost se možná vrací do evropské debaty. Ale pokud ji budeme chápat jen jako návrat mladých lidí do kasáren, mineme podstatu problému. Ve skutečnosti se vrací něco hlubšího: vědomí, že bezpečnost není samozřejmost a že obrana státu nezačíná až mobilizační vyhláškou. Začíná mnohem dříve – ve společnosti samotné.

ZDROJ ZDE