ATENTÁT 80: Reakce exilového odboje na zprávu o útoku na Heydricha

01. 06. 2022

Zpráva o útoku na Reinharda Heydricha představovala pro spojence jednu z mála pozitivních zpráv té doby. Válka se nevyvíjela příznivě. Japonci postupovali v Asii, Němci a Italové stáli znovu před Tobrúkem a německá vojska stále ještě postupovala na sovětském území.

Zprávu o atentátu zveřejnily poprvé zpravodajské relace britského rozhlasu BBC 27. května 1942 v českém vysílání v 18.30 a ve 22.45 a v německojazyčném v 19.47 a 20.10 hodin. Kromě samotné stručné zprávy, jejíž základ museli převzít redaktoři BBC z německého rozhlasu, českojazyčné vysílání již uvádělo, že celý svět je hrdý na heroický boj Čechů, kteří se nedali zlomit.

Mediální politiku československého exilu koordinoval Poradní rozhlasový sbor při ministerstvu zahraničí. Na jeho schůzi již 28. května 1942 nastínil státní tajemník na ministerstvu zahraničí Hubert Ripka zásady následující kampaně. Němcům se nesmí dávat záminka k teroru. V komentářích je třeba zdůrazňovat, že jde o první čin pomsty českého lidu za nacistickou hrůzovládu a mstí se i za lid ostatních evropských zemí. Útok prokazuje, že v protektorátu je rezistence větší než jinde. Nesmí vzniknout dojem, že londýnský exil útok kvůli následkům odsuzuje.

Exilová mediální kampaň po útoku na Heydricha byla tedy promyšlená, koordinovaná a projevy komentátorů nebyly pouhým výsledkem jejich invence. V následujících týdnech se do kampaně zapojila řada zkušených rozhlasových pracovníků, jako režisér Josef Kodíček, vedoucí rozhlasového oddělení exilového ministerstva zahraničí Josef Korbel (otec nedávno zesnulé ministryně zahraničí USA Madeleine Albright), tajemník prezidenta Beneše Prokop Drtina, ministr Jaroslav Stránský, novinář Jiří Hronek či rozhlasový pracovník Pavel Tigrid.

Komentáře nereagovaly jen na vývoj v protektorátu, ale šířily prohlášení československé exilové vlády. Rozhlasový program pro domov byl v sobotu 13. června 1942 večer prodloužen na 24 minut a zazněla v něm řeč prezidenta Edvarda Beneše.

Otázka autorství atentátu

Pro historické bádání je pozoruhodný fakt, že zahraniční exil jednoznačně odmítal jakoukoliv zodpovědnost za útok na Reinharda Heydricha. Exiloví komentátoři jej označovali za čin českých vlastenců. Považovali útok za signál obratu, za projev slabosti nacistické okupační správy a za výraz skutečných postojů českého obyvatelstva.  Obviňování z autorství či z vyslání výsadkářů do protektorátu exil označoval za lež nacistické propagandy.

Při tomto postoji setrvávala londýnská propaganda dokonce i po legendárním boji v chrámu sv. Cyrila a Metoděje (sv. Karla Boromejského).  V rozhlasovém komentáři BBC 21. června 1942 Prokop Drtina nazval německou zprávu o dopadení parašutistů „podvodným a lehce průhledným trikem“. Současně, jistě ve snaze uklidnit posluchače, na závěr konstatoval, že zneškodněním údajných pachatelů skončila vítězná bitva českého národa, který nezradil a v této neozbrojené válce hrdinsky obstál.

Všechna dostupná svědectví se shodují v tom, že exiloví političtí činitelé pravdu o pozadí atentátu neznali. Německé propagandě nevěřili.

Druhým a neméně významným tématem londýnské exilové propagandy se stala bezprostředně navazující vlna represí. Vraždění celých rodin včetně mladistvých, a to ani ne za skutečnou a prokázanou vinu, ale v odvetu či k zastrašení, představovalo nový prvek nacistického jednání v protektorátu. Toto otevřené bezpráví završil nacistický zločin na nevinných v Lidicích a v Ležákách. Oběti českých lidí posílily boj za osvobození republiky.

Represe po útoku obnovila dlouhodobý spor v exilu o míru podněcování domácího obyvatelstva k aktivnímu odboji. Opatrnější oprávněně konstatovali, že pro domácí nepravidelnou válku ještě nenastala vhodná chvíle, zejména když se Spojencům v dané fázi války právě nedaří. Proto by bylo nezodpovědné vyzývat k aktivnímu odboji a riskovat zbytečné oběti. Ovšem komunisté od svého návratu do odboje po červnu 1941 vystupovali aktivně a žádali výzvy k odboji vysílat.

Celková charakteristika exilové propagandy

Československý exil v Londýně usiloval o využití bezprecedentní odbojové akce i následných německých represálií k posílení pozice československého odboje v zahraničí. Snažil se vyjadřovat útěchu a morální podporu ohroženým obyvatelům. Propaganda se musela vyrovnávat i s obviněními z provedení atentátu. Až nečekaně silné zpětné vazby se dostalo paradoxně reakcemi nacistické propagandy. Nacisté svým dialogem se zahraničním odbojem fakticky uznávali jeho vliv na situaci v protektorátě, a tedy svoji překvapivou politickou slabost.  Opakované halasné vymezování se vůči E. Benešovi a zdůrazňování jeho bezvýznamnosti a slabosti exilu tak ve skutečnosti svědčilo o významné pozici, kterou zahraniční odboj přes svoji relativní mocenskou slabost v očích nacistů měl.

Zahraniční odboj přes nejistotu o původci útoku držel trumf výjimečné odbojové akce, která zasáhla nepřítele nečekaně a celosvětově znamenala pro spojence značný přínos. Na atentát navázala tragédie Lidic, která sice jiným způsobem, ale opět mimořádně, zasáhla svět a vyvolala široké sympatie k Čechoslovákům.

V době války – s totální cenzurou v protektorátě, prakticky bez kurýrních kanálů, na velkou geografickou vzdálenost – neměla československá exilová propaganda jiné prostředky než rozhlasové vlny. Autoři rozhlasových relací tápali ve tmě. O dění doma se dozvídali se zpožděním a mohli se pouze domýšlet, co se stalo.

Propagandistické nástroje měly po útoku na Heydricha mimořádný, možná až nečekaný význam. Po útoku zbraněmi došlo k „boji“ na rozhlasových vlnách a na protektorátních náměstích. V tom spočívá možná nedoceněný rys onoho snažení. V dlouhodobé perspektivě je zjevné, že nacističtí a protektorátní aktivisté nemohli tuto propagandistickou kampaň vyhrát.

Pro budoucnost měly význam i tehdejší slavnostní proklamace úmyslu pomstít oběti druhého stanného práva. Události po útoku umožnily československé vládě obvinit Německo a všechny zúčastněné Němce a zrádce ze zločinů a slibovat odvetu. Po válce proběhlo potrestání zrádců a kolaborantů i vystěhování německého obyvatelstva z Československa. Počátky těchto událostí bychom mohli hledat v emotivních slibech odplaty z června 1942.

Prokop Tomek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: