Cena suverenity po FCAS: Francie volí národní zájem, Německo hledá místo mezi mocnostmi

Evropský bojový letoun nové generace se stal testem mnohem hlubší otázky než nástupnictví Rafale a Eurofighteru. Ukazuje, které evropské státy chtějí kontrolovat technologie potřebné pro vedení války po roce 2040 a kolik jsou za tuto schopnost ochotny zaplatit. Rozpad FCAS tento rozdíl odkryl. Francie se následně rozhodla pro vlastní Avion de Combat du Futur (ACF). Německo naproti tomu stále vybírá mezi vstupem do britsko-italsko-japonského GCAP a novým programem se Švédskem a potenciálně Španělskem. Za technickou debatou o stíhačce se tak skrývá otázka suverenity a nakonec i vůle jednat jako velmoc.

FCAS vznikl v roce 2017 jako francouzsko-německý program, později rozšířený o Španělsko. Ambice sahala daleko za samotný stíhací letoun šesté generace. Součástí systému měly být bezpilotní prostředky, stealth schopnosti, nový motor, senzory, konektivita a bojový cloud. Spory firem Dassault Aviation a Airbus Defence and Space o odpovědnost za jednotlivé technologické pilíře však společný vývoj ukončily.

Francouzská reakce přišla rychle. Paříž převedla budoucí stíhací letoun do národního programu ACF a hodlá využít technologie vytvořené během FCAS. Zahraniční spolupráci Francie připouští, ovšem podle vlastních pravidel. Náčelník francouzských vzdušných a kosmických sil Jérôme Bellanger uvedl, že země zůstává otevřená spolupráci s dalšími státy, „ovšem v jiných rámcích, které nebudou zásadní pro vznik tohoto letounu“. Hranice francouzského pojetí suverenity tím dostává přesnou podobu. Spolupráce ano, závislost při vzniku klíčové platformy ne.

Důvod souvisí také s francouzským jaderným odstrašením. ACF má létat konvenční mise kolem roku 2040 a do roku 2050 nést hypersonickou jadernou střelu ASN4G. Rafale F5 má už kolem roku 2035 integrovat první prvky vznikajícího systému. Harmonogram nového letounu proto přímo souvisí se zachováním francouzské Force de frappe.

Paříž přijímá tuto ambici navzdory složité rozpočtové situaci. Financování programu má podle současného plánu vzrůst z přibližně 1,2 miliardy eur v roce 2026 na 2,74 miliardy eur v roce 2027, pokud rozpočet schválí parlament. Éric Trappier, generální ředitel Dassault Aviation, současně odhaduje cenu vývoje nového letounu pod hranicí 50 miliard eur. Další francouzské firmy Safran a Thales dodávají ambicím Paříže na věrohodnosti. Dassault zvládne ACF smontovat, Safran pro něj vyrobí motory a Thales významnou část elektroniky a senzoriky. Francie může proto suverénně rozhodovat o výzbroji, modernizacích i exportu bez nutnosti jednání se zahraničními partnery.

Německo po krachu FCAS reaguje jinak. Disponuje největší ekonomikou Evropské unie, Airbusem Defence and Space, MTU Aero Engines a desetiletími zkušeností z Eurofighteru. Jeho bezpečnostní kultura však po roce 1945 vznikala na principu ukotvení německé vojenské moci v NATO, evropské integraci a mnohonárodních programech. Jeho rozhodování proto odráží napětí mezi hospodářskou velikostí a hledáním geopolitické role, jež této velikosti odpovídá.

Berlín zkoumá několik variant. Interní hodnocení německého ministerstva obrany podle zpravodajského portálu POLITICO označilo partnerství se Švédskem a Španělskem za „výhodnější a perspektivnější“ než připojení ke GCAP. Argumentuje podobnějšími vojenskými požadavky a příznivější výchozí pozicí německého průmyslu. Druhá možnost ovšem nabízí silnou geopolitickou kontinuitu. Velkou Británii, Německo a Itálii už několik desetiletí spojuje Eurofighter Typhoon. Případný německý vstup do GCAP by proto současné vztahy neposlal novým směrem od nuly. Přenesl by významnou část průmyslové a politické architektury Eurofighteru do příští generace.

Pro Velkou Británii má takové spojení specifickou geopolitickou cenu. Brexit ukončil členství země v Evropské unii, Londýn však zůstává evropskou vojenskou a jadernou mocností s rozsáhlou leteckou průmyslovou základnou kolem BAE Systems a Rolls Royce. Rovněž vztah Berlína s Londýnem získává širší charakter. „Německo-britské vztahy jsou tak dobré jako nikdy předtím. V posledních letech jsme se ještě více sblížili,“ uvedl německý ministr obrany Boris Pistorius. „Společně nejen vytváříme plány, nýbrž je také zcela konkrétně realizujeme.“

Londýn německému vstupu nechává dveře otevřené, rozhodnutí však vyžaduje souhlas Itálie a Japonska. Pro Berlín se tím otevírá konkrétní problém. GCAP už má dohodnuté významné části sdílení odpovědnosti a duševního vlastnictví. Zapojené státy vyjednávaly současné smluvní uspořádání přibližně pět let. Zde se ke slovu dostává německý průmysl v čele s Airbusem. „Nebudeme vyrábět jen kýlovky nebo křídla,“ shrnul pozici firmy její výkonný ředitel Michael Schöllhorn. Airbus požaduje významnou a rovnocennou roli německého a španělského průmyslu ve vývoji, výrobě a provozu. „Čistě politická rozhodnutí bez průmyslového základu nestačí.“

Z tohoto pohledu nabízí Švédsko Německu jiný obchod než GCAP. Nový program by umožnil definovat rozdělení odpovědnosti od bodu nula. GCAP naopak přináší náskok několika let, existující organizační strukturu a vazbu na Velkou Británii, Itálii a Japonsko. Berlín se tak ve skutečnosti nerozhoduje pouze mezi dvěma letouny, nýbrž mezi dvěma cestami k suverenitě. GCAP nabízí rychlejší vstup do velkého technologického bloku, v němž už další státy stanovily významnou část pravidel. Spolupráce se Švédskem nabízí větší možnost tato pravidla spoluvytvářet. Zároveň vyžaduje více času, financování a převzetí programového rizika.

Česká republika si otázku budoucnosti stíhacího letectva prozatím vyřešila volbou letounů F-35. Strategické směřování tuzemského obranného leteckého průmyslu zůstává ovšem otevřené a bude záviset na schopnosti domácích firem vlastnit technologie využitelné napříč různými systémy. Pro Česko dávají větší smysl pasivní senzory, radarová technika, elektronický boj, datová komunikace, avionika, bezpilotní prostředky a simulace než snaha získat podíl na výrobě budoucího evropského stíhače.

Rozpad FCAS odkryl víc než rozdílné názory Dassault Aviation a Airbusu. Francie dala rychlou odpověď na otázku, jakou cenu má pro ni kontrola klíčové vojenské technologie. Velká Británie, Itálie a Japonsko budují suverenitu jiným způsobem, prostřednictvím společného GCAP. Německo nyní rozhoduje, zda přenese vztahy vytvořené kolem Eurofighteru do další generace, nebo vytvoří nový systém se Švédskem a případně Španělskem. Pro menší státy včetně České republiky má stejná otázka jiné měřítko. Suverenita neznamená vyrábět všechno doma. Znamená vlastnit dostatečně významnou technologii, aby stát a jeho průmysl při rozhodování ostatních seděly u stolu.

Výroba podle dodané dokumentace sice vytváří zakázku, ale vlastní senzor, algoritmus, datové rozhraní nebo systém elektronického boje zajišťuje vyjednávací pozici. Francie po konci FCAS ukazuje, kolik je ochotna za takovou pozici zaplatit. Německo se nyní musí rozhodnout, jakou cenu má pro něj vlastní strategická váha. A právě o rozdělení takových pozic a o vůli skutečně je využívat se dnes v Evropě hraje.

Zdroj: Hartpunkt, Flug Revue, Defense News, Politico, Financial Times

ZDROJ ZDE