Cesta ke vzniku 2. československé střelecké divize

17. 07. 2023

V červenci si kromě jiných výročí můžeme připomenout také 106 let od vzniku 2. čs. střelecké divize a jejích čtyř pluků, které podstatným způsobem navýšily bojovou sílu čs. Jednotek a umožnily rozšíření dosavadní brigády na armádní sbor. Ještě počátkem července 1917 však podmínky pro zakládání dalších čs. vojenských útvarů nebyly přes určité příznivé okolnosti ideální.

Během březnové revoluce byl sice v Rusku svržen carský režim, který se zejména k čs. politickému vedení stavěl čím dál negativněji, a navíc došlo založením Odbočky Čs. národní rady na Rusi ke konečnému sjednocení našeho odboje, jeho představitele však čekalo další kolo složitých jednání. Tentokrát s ruskou prozatímní vládou, která zpočátku další výstavbu čs. jednotek odmítala. Mnozí její členové byli totiž přesvědčeni, že českoslovenští zajatci (kteří měli tvořit hlavní masu dobrovolníků do zamýšlených nových jednotek) by měli být využiti především ve skomírajícím ruském válečném průmyslu.

Taktické důvody

Naopak armádní velení se k čs. návrhům stavělo pozitivně a již 6. dubna 1917 se podařilo dosáhnout souhlasu ruské vojenské rady s vytvořením čs. formační komise pro čs. vojska, k čemuž bylo vinou zdlouhavého procesu schvalování přikročeno až během května. Jak to bylo možné, přikročil předseda formační komise gen. Jaroslav Červinka urychleně k budování zárodků 2. divize. Učinil tak ještě v době, kdy ještě nebyl zcela dotvořen ani 3. pluk dosavadní střelecké brigády, nemluvě o plánovaném 4. pluku.

Důvody k tomuto rozhodnutí byly taktické: nechtěl riskovat, že ruské úřady své rozhodnutí „přehodnotí“. Od května 1917 tak byli dobrovolci původně určení pro doplnění stávajících jednotek přesunuti do východoukrajinském Borispolu, kde z nich od konce května postupně vznikly záložní prapor 1. čs. pěšího „Pražského“ pluku, záložní prapor 2. čs. pěšího „Hanáckého“ pluku a záložní prapor 4. čs. pěšího „Slezského“ pluku.

Zároveň se v nedaleké Berezani zformoval záložní prapor 3. čs. pěšího „Tatranského“ pluku. Práce formační komise se však od počátku setkávaly s vážnými politickými překážkami, kladenými ze strany představitelů prozatímní vlády. Zpočátku bylo dosaženo kompromisního ujednání, že kvalifikovaní dělníci z řad zajatců nebudou do řad čs. jednotek přijímáni, později však, když se stal ministrem války jeden z nejvýraznějších představitelů vlády Alexandr Fjodorovič Kerenskij, byl dokonce celý projekt zastaven.

Čestná jména

Situace se výrazně změnila až po tzv. Kerenského ofenzivě, která skončila fatálním ruským neúspěchem. Jednotky čs. střelecké brigády si naproti tomu během bitvy u Zborova 2. července 1917 a následném tarnopolském ústupu vysloužily mnoho uznání a staly se předmětem zájmu nejen ruské, ale i světové veřejnosti.

Ledy byly prolomeny a dalšímu rozšiřování čs. vojska již nikdo nestál v cestě. Již 26. července, ani ne měsíc po zborovské bitvě, bylo přikročeno ke zformování 2. čs. divize. Jádro divize tvořily 4 střelecké pluky, jež vznikly rozšířením výše zmíněných záložních praporů, a které (na rozdíl od husitské symboliky pluků 1. čs. divize) obdržely čestná jména teritoriálního rázu:

čs. střelecký pluk „Pražský“ (od 30. října 1917 přejmenovaný na „T. G. Masaryka“), 6. čs. střelecký pluk „Hanácký“, 7. čs. střelecký pluk „Tatranský“ a 8 čs. střelecký pluk Slezský“.

Vyjma toho disponovala divize ještě 2. dělostřeleckou brigádu, 2. čs. samostatnou technickou (ženijní) rotu a svým divizním zdravotnickým zařízením. Zpočátku byl pod její působnost zařazen i nově vytvořený 1. čs. úderný prapor.

Pluky divize prožily svůj křest ohněm ještě před dokončením výcviku, když během ústupu z Ukrajiny v březnu 1918 u důležitého železničního uzlu Bachmač musely zadržet postup německých vojsk do doby, než jím bezpečně projedou poslední československé jednotky.

Během bojů s bolševiky došlo k promíšení jednotlivých čs. útvarů podle toho, kde ešelony jednotlivých jednotek rozmístěných na ohromné rozloze Sibiře zrovna stály, a oddíly divize se tak zúčastnily bitev Novonikolajevské, Marijinské, Nižněudinské a Vladivostocké skupiny. Jako celek byla divize nasazena až v září 1918 na uralské frontě. Po stažení čs. jednotek z fronty a jejich následné reorganizaci byla divizi svěřena obrana magistrály v úseku Novonikolajevsk – Ačinsk. Od prosince 1919 probíhala evakuace jejích částí do Vladivostoku, odkud byly na jaře 1920 přepravovány do vlasti.

Petr Matějček

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: