Památníky z vojny aneb cesta do vojákovy duše

31. 07. 2022

Když jsme na podzim roku 2020 na Vojenském historickém ústavu Praha zahájili dokumentační a digitalizační projekt EGO-DOK zaměřený na prameny osobní povahy blízké tematice vojenství či ozbrojených konfliktů, pustili jsme se primárně do zpracování deníků, vzpomínek, korespondence a fotoalb z první světové války. Při této činnosti jsme se však stále častěji setkávali s památníky, které si vojáci vedli během své prezenční, resp. základní vojenské služby v dobách míru. Jejich četnost, obsah i badatelský potenciál nás zaujal natolik, že jsme se rozhodli zahrnout je do projektu jako specifickou podsbírku – EGO-DOK – Památníky z vojny. Přestože jsme v jejich zpracování a zpřístupňování teprve v počátcích, poměrně rozsáhlý materiál, jenž se nám dosud podařilo nashromáždit, bychom rádi představili.

Památníky jako svébytný žánr mají dlouhou tradici sahající až do poloviny 16. století. Štambuchy či alba amicorum, shromažďující písemné i výtvarné upomínky na přátele či významné osoby v životě člověka, se staly módním i prestižním artefaktem převážně v okruhu vyšších, privilegovaných společenských vrstev, ale i učenců a studentstva. Výskyt tohoto fenoménu byl doložen hlavně ve středoevropském prostoru s těžištěm v německy hovořících zemích. Památníky jako prostředek (sebe)prezentace elit se vyznačovaly povětšinou vysokou výtvarnou a literární kvalitou i velkou mírou zastoupení originální tvorby.

Díky těmto charakteristickým rysům se na ně od 70. let 20. století zaměřoval mezioborový vědecký výzkum, který podnítil jejich systematickou evidenci. Během 18. a 19. století si formát památníku osvojily měšťanské kruhy a díky rostoucí gramotnosti postupně i nižší vrstvy. V souvislosti s rozšířením fotografie po polovině 19. století začal památník přicházet o svoji funkci dominantního upomínkového média. Nejdříve se proměnil v nástroj pedagogického působení na studující mládež z měšťanských rodin, pro niž se vlastnictví památníku stalo takřka společenskou konvencí.

Na přelomu 19. a 20. století památník vstoupil do světa dětí, aby se až do nedávné minulosti stal oblíbeným a významným nositelem dětské kultury a folkloru. Než však autentické dětské veršíky a kresby přemohly zakořeněnou zvyklost zapisovat na stránky školních památníků hlubokomyslné a morálně hodnotné texty – většinou přepsané citáty literárních klasiků, – musely se školní památníky definitivně vymanit z dohledu dospělých, kteří je dlouho vnímali jako vizitku rodiny, a přejít plně do režie dětí.

Unikát z českých zemí a Československa?

S vojenským prostředím se památníky pojily prakticky od počátku své existence, byly však doménou výhradně důstojníků – kariérních profesionálních vojáků. Základní předpoklad pro rozšíření tohoto formátu mezi prostými vojáky přineslo zavedení všeobecné branné povinnosti v Rakousku-Uhersku v roce 1868. Ve specifických podmínkách mírové vojenské služby v kasárenském společenství se vyvinul nový typ, který souhrnně nazýváme památníky z vojny. V prostředí českých zemí a bývalého Československa jde o hojně rozšířený pramen, o čemž svědčí velké množství dochovaných exemplářů a častý výskyt tohoto artiklu na internetových aukcích.

Toto zjištění nepřekvapí, uvědomíme-li si, že povinnou vojenskou službou až do jejího zrušení v roce 2004 prošly miliony mužů několika generací, kterým vojna vpadla do života na nezanedbatelně dlouhou dobu. Co však udivuje, je naprostá absence památníků z vojny v okolních státech, tedy s výjimkou Slovenska, s nímž nás pojí dlouhá desetiletí společné státnosti. Dokud se nepodaří objevit zástupce tohoto žánru i jinde, musíme pracovat s hypotézou, že jde o ojedinělý formát omezený na české země, resp. bývalé Československo.

Časový rozsah výskytu památníků z vojny lze dosud vymezit nejstarším exemplářem z roku 1890 a nejmladším z let 1986. Pravděpodobně existovaly jak v dřívější, tak i v pozdější době, ale buď se nedochovaly, nebo teprve čekají na své objevení. Vrcholu četnosti dosáhl tento pramen v meziválečném Československu, zejména ve 30. letech 20. století. Zjevný úbytek pozorujeme po druhé světové válce a zejména od přelomu 50./60. let, kdy jeho funkci zřejmě v nemalé míře přebíraly fotograficky rozmnožované upomínkové jednotlivosti v podobě tzv. vojenských bankovek, posledních pozdravů z vojny nebo vojenských tabel zhotovovaných oblíbenou technikou fotokoláže kombinované s perokresbou.

Památníky však zcela nevymizely, jak naznačují svědectví těch, kteří si je vedli v 60. a 70. letech a zmiňují se o nich jako o samozřejmosti. Vzhledem k malému počtu známých exemplářů z poválečného období zatím nelze vyhodnotit, zda přežívaly v celé armádě, nebo jen u některých útvarů (tzv. mázbloky u Pohraniční stráže). Možná se na jejich záchraně projevila vzrůstající obliba „cancáků“, osobních trampských památníků, jak uvádí vzpomínka Luďka Königsmarka poukazující na vzájemnou souvislost obou těchto písemných pramenů:

„Našel jsem i tento dávno zapomenutý ‚cancák‘, jak jsme tomu u trampů říkali. Jsou to z té doby vojenské prostonárodní (ty sprostonárodní jsem vytrhal, aby nekazili mé děti) říkánky, kterými jsme se my hloupí 19-ti letí kluci navlečení do zeleného, vykulení z té doby a našich poddůstojníků, bavili. Tak to jsem opisoval při nočních službách dozorčího od kluků a vyzdoboval svými malůvkami. […] Před tímhle jsem měl lepší, ale ten mi sebral dévéťák na strážnici ve Vyšším Brodě, když se mi nepozorovaně příkradl za záda a se slovy, že tam vyzrazuji vojenská tajemství, (psal jsem si tam, kde jsem sloužil) mi ho zabral…“

V hledáčku vědeckého zkoumání

Sběratelský zájem, který se na památníky z vojny dlouhodobě soustředí, je často redukuje na pouhé kuriozity. Teprve v nedávných letech se dostaly také do zorného pole vědeckého zkoumání. Nepočítáme-li stručnou zmínku o novém přírůstku ve sbírkách VHÚ Praha, publikovanou v časopisu Historie a vojenství v roce 2007, prvním, kdo vyzdvihl význam těchto památníků pro etnologický výzkum skupinové kultury vojáků, zejména vojenského folkloru, byl v roce 2011 Adam Votruba. Zalitoval však, že pro adekvátní zhodnocení chybí dostatek studijního materiálu.

V roce 2013 Peter Chorvát představil tento opomíjený historický pramen na stránkách časopisu Vojenská história, přičemž ocenil výpovědní hodnotu památníků pro poznání každodennosti života na vojně. Následně téma leželo ladem až do roku 2020, kdy je v kontextu studia paměti nově uchopil Daniel Drápala. Hlavní přínos památníků z vojny vidí v možnostech zkoumání individuálního prožívání vojenské služby, vyrovnávání se s jejími specifiky a také sledování sociálních vazeb a sítí utvářených uvnitř i vně kasárenské society.

Vzhledem k tomu, že žádný z uvedených příspěvků nepřekročil charakter sondy založené na několika málo nahodile získaných exemplářích, považovali jsme za nezbytné pro další výzkum výrazně rozšířit pramennou základnu. V rámci tohoto úsilí se nám dosud podařilo shromáždit a digitalizovat soubor čítající šest desítek exemplářů, které pokrývají období od poslední dekády 19. století do poloviny 80. let 20. století. Podle zastoupení druhů vojska mezi nimi převažují ze 2/3 památníky příslušníků nejrozšířenější zbraně – pěchoty. Dělostřelci zaujímají šestinový podíl a pouze jednotlivé exempláře reprezentují službu u zákopníků, ženistů, jezdectva, letectva či u vyššího velitelství.

U většiny svazků z poválečného období nejsme schopni z důvodu dodržovaného utajení vyčíst údaj o vojenském útvaru majitele. S vědomím zmíněných limitů jde o reprezentativní, informačně bohatý vzorek obsahující více než 4 tisíce psaných příspěvků a na jeden tisíc vyobrazení.

Papírový důvěrník, vzpomínka na kamarády či způsob, jak zahnat nudu

Abychom lépe pochopili úlohu památníků z vojny, je třeba si uvědomit, jak zásadní psychický zlom v životě každého muže–mladého vojáka znamenal nástup povinné vojenské služby. Tento akt jej radikálně vytrhl z jeho dosavadního způsobu života a postavil jej před množství nových jevů, jež na něj nepůsobily jednotlivě, nýbrž koncentrovaně a globálně. Z mnoha prvků vstupujících najednou do vojákova života jmenujme alespoň společné kasárenské ubytování, přísně stanovený režim, bezpodmínečné plnění požadavků vojenských předpisů a zvláštnosti meziosobních vztahů.

Enormní tlak na psychiku nováčka vytvářelo přerušení dosavadních sociálních svazků v podobě odloučení od rodiny, přátel a známých. Pohledem vojenské psychologie každý nováček vsazený do kasárních podmínek prochází procesem adjustace, tedy souvislého vpravování osobnosti do nového sociálního prostředí. Prostřednictvím aktivního pozměnění svých vnitřních schémat jedinec postupně usiluje o dosažení souladu s novým prostředím přinejmenším do té míry, aby v něm mohl bez obtíží existovat.

V tomto cizím kolektivním prostředí sešněrovaném předpisy a normami památník vojákovi poskytoval nedostatkový soukromý, intimní prostor a zprostředkovával mentální propojení s někdejším civilním světem, jemuž se nástupem na vojnu vzdálil. Památník plnil funkci osobního důvěrníka, který svému majiteli umožňoval přenést se skrze vzpomínku do známého prostředí, a tak mu pomáhal kompenzovat stesk z fyzického odloučení a osamění. Památník se mu stal nástrojem vzpomínání, ale zároveň fungoval i jako úložiště se záměrem sloužit do budoucna jako připomínka prožívaného dění, jak ve své stati zdůraznil Daniel Drápala. Druhá z těchto vzájemně se prolínajících hlavních rolí vojáky významně motivovala k vedení památníku, protože vnímali potřebu fixovat a uchovat si památku na nevšední období vojny i na nově navázané osobní vztahy.

Vzhledem k tomu, že památník z vojny podává svědectví o socializaci jedince v novém kolektivu, který jeho založení často přímo inicioval, má jedinečný potenciál rozkrývat sociální vazby utvářené ve vojenském společenství. Jak dosvědčují úvody k četným exemplářům i dovětky u mnoha jednotlivých zápisů, památníky vojákům pomáhaly nezanedbatelnou měrou ukrátit dlouhé chvíle, jichž v průběhu vojny přibývalo. Na stránky památníků se uchylovali nejen v čase osobního volna, ale často i ve službě, pokud to její charakter jen trochu umožňoval, či třeba v době výkonu kázeňského trestu.

 

K typologii památníků z vojny

Díky shromážděnému souboru a dalším čtyřem desítkám zaznamenaných exemplářů se naskýtá unikátní příležitost sledovat proměnu tohoto fenoménu v dlouhé časové periodě a zamyslet se nad možnostmi jeho typologického rozčlenění i badatelského využití. Jedním z kritérií, podle něhož lze památníky z vojny dělit, je jejich vnější forma – vzhled a způsob zpracování. Tento přístup odhaluje tři markantní skupiny:

K první skupině řadíme památníky vytvářené v rozmezí od 90. let 19. století až do přelomu 20./30. let 20. století. Vojáci, konající prezenční vojenskou službu v rakousko-uherském vojsku i v československé armádě, používali pro tento účel standardní sešity různých formátů a typů, většinou s pevnou vazbou, z tehdy běžně dostupného kancelářského sortimentu. Překvapivě se přitom vyhýbali památníkům civilní provenience. Jelikož se na trhu nerozšířil žádný produkt určený cíleně pro zápisky z vojny, nebyli vojáci ke svému rozhodnutí vést si památník podněcováni zvnějšku obchodní nabídkou, nýbrž si je zakládali výhradně z vlastního popudu. O to více si na jejich provedení dávali záležet.

U exemplářů z éry před první světovou válkou je typické, že je jejich majitelé během tříleté služby vesměs zcela zaplnili zápisy – převážně vlastními. Na několika svazcích zvláště z první poloviny meziválečných let pozorujeme odklon od maximálního využití prostoru ve prospěch většího důrazu na formální úpravu obvyklou pro civilní (školní) památníky, což se projevilo v umísťování zápisů výhradně na liché stránky a ponechávání protilehlých stránek prázdných. Pro potřeby zkoumání lidového či přímo vojenského folkloru považujeme památníky z této skupiny za nejhodnotnější, protože se v nich dochovaly ve velkém množství útvary ze starších dob, které už nelze získat z jiných zdrojů.

Společným znakem druhé skupiny památníků z vojny, ohraničené obdobím od přelomu 20./30. let do konce 40. let 20. století, je drtivá převaha typizovaných, zvlášť pro tento účel vyrobených svazků pocházejících od soukromých producentů. Průkopníkem a dominantním dodavatelem těchto žánrových svazků pro prodejny vojenských zátiší se stal František Navara. Ve své knihařské dílně v České Třebové v letech 1929–1948, s přestávkou během druhé světové války, vyráběl pod názvem Vzpomínky z vojny nejrozšířenější druh prefabrikovaných památníků. Prozatím se nepodařilo zjistit, jak jeho obchodní model přesně fungoval, ale podle typů a variant dochovaných exemplářů můžeme usuzovat na zpočátku malosériovou kustomizovanou knihařskou produkci o desítkách až stovkách kusů, kterou dodával do kasáren jednotlivých vojskových těles. Přáním potenciálních zákazníků vycházel vstříc jak barvou vazby, uzpůsobením grafických motivů na předních deskách (čísel a označení útvarů, symboliky druhů zbraní), tak i obměnami základního titulu (např. Vzpomínky horáka, Vzpomínky hraničáře, Vzpomínky letce). Známa je dokonce i německá mutace – Erinnerung an meine Dienstzeit. Rozšířený, spontánně se vyskytující fenomén Navara usměrnil do praktického formátu, jenž se stal vyhledávaným suvenýrem z vojny. V průběhu 30. let 20. století mu patřilo téměř monopolní postavení na trhu a v rámci dochovaných a zadokumentovaných památníků jde o nejčastěji se vyskytující exempláře. Když po druhé světové válce Navara obnovil výrobu, nejprve zpracoval zbylé skladové zásoby knižních bloků. V nových podmínkách však musel rezignovat na dřívější variabilní výzdobu desek přizpůsobenou jednotlivým vojenským útvarům a zavedl pro ně univerzální motiv.

Podnikatelský úspěch v této oblasti hledali i další výrobci. V roce 1936 si pražská firma J. Vondráka pod ochrannou známkou registrovala Památník z vojny, v provedení vázaného fotoalba kombinovaného s blokem prázdných listů pro zápisy. Požadavkům odběratelů se přizpůsobovaly zlacené nápisy na titulní straně alba – text Z mojí činné služby doplňovala příslušná léta a název vojenského útvaru. Ostatní případy typizovaných svazků z 30. let měly omezený regionální dosah, což poukazuje na skutečnost, že šlo nejspíše o příležitostnou zakázkovou knihařskou výrobu v místech větších vojenských posádek.

Snadná dostupnost předpřipravených svazků v kasárnách přiživila módní vlnu a přiměla k vedení památníků i vojáky, kteří by se k tomuto kroku sami neodhodlali, ale nechali se inspirovat okolím. Jejich vlažnější zájem se projevil na znatelně nižší míře zaplněnosti památníků v této skupině. V rámci shromážděného vzorku příspěvky zaujímají statisticky necelou čtvrtinu nabízeného prostoru. Zápisy jsou nezřídka strohé a převažuje v nich forma obvyklá pro školní památníky, což limituje spektrum jejich badatelského uplatnění.

Pro celé období, v němž dominoval výskyt typizovaných památníků z vojny, je charakteristické, že jejich výrobu obstarávali výhradně soukromníci. Jak vyplynulo z dosavadních zjištění, vojenská správa těmto podnikatelským aktivitám sice nijak nebránila, ale ani je nepodporovala, třebaže měly pozitivní vliv na budování sounáležitosti občanů s brannou mocí. Poprvé stát vstoupil na toto pole prostřednictvím Ministerstva národní obrany a jeho nakladatelství Naše vojsko až po změně režimu v druhé polovině roku 1948. Vydaný knižní titul Deník vojáka měl ambici stát se oficiálním režimně uvědomělým nástupcem dřívějších prefabrikovaných památníků, avšak u vojáků zcela propadl. Jestliže Navarovy památníky ve svých doprovodných textech a obrázcích s humorným nadhledem odkazovaly na každodennost vojenské služby, s níž se voják mohl snadno ztotožnit, oproti tomu nabádavé, ideologií prodchnuté texty, básně i ilustrace v Deníku vojáka představovaly žánrově cizorodý a nechtěný prvek, jenž vojáka odrazoval. Důraz na svědomité plnění služebních povinností a na dodržování vojenského tajemství měl naprosto kontraproduktivní dopad a doslova pohřbil celý formát předtištěných památníků z vojny.

Třetí, v našem souboru nejmenším počtem zastoupená skupina, zahrnuje málo zmapované období orámované počátkem 50. a polovinou 80. let 20. století, kdy evidujeme nejmladší památník z vojny. Na půdorysu více než tří desetiletí pozorujeme u dokumentačně podchycených exemplářů přechod k používání jak běžně dostupných civilních památníků bez vnějších militárních odkazů, tak i kancelářských zápisníků – nejčastěji ve formátu A5, o větším počtu stran a vázaných v tvrdých deskách. Uvádění příslušnosti k vojenskému útvaru v památníku bylo od konce 40. let 20. století a zejména v průběhu následující dekády zapovězenou utajovanou informací, což se lišilo od praxe všech předchozích období. Na základě známých exemplářů lze tvrdit, že převažuje lakonická forma zápisů typická pro školní památníky a četnost příspěvků je spíše nízká, odvislá od role, jakou majitel svému památníku přisuzoval. Proměnu ve výtvarném zpracování lze pozorovat od přelomu 50./60. let, kdy kresbu a malbu vytlačovaly koláže z fotografií vystřihovaných z obrazových časopisů.

Dalším z aspektů, podle nichž je možno památníky třídit, je autorství zápisů, resp. vzájemný poměr mezi vlastními příspěvky majitele a příspěvky jemu blízkých osob. Velmi vzácně se vyskytují exempláře, jejichž původcem byl jen majitel. Méně výjimečné jsou památníky přiklánějící se k opačnému extrému, tj. tvořené výhradně vzkazy kamarádů z vojenské služby, a tak kopírující tradiční školní model. Většina zkoumaných svazků se pohybuje na škále mezi oběma krajními polohami a kombinuje v sobě obě složky v různých proporcích. Informace o tom, kolik prostoru si majitel ponechal pro vlastní sdělení, kolik jej poskytnul svým kamarádům a z toho plynoucí míra sdílení obsahu, napovídají o funkci konkrétního památníku a o sociálních vazbách jeho vlastníka.

Zaměříme-li se na originalitu příspěvků, existují sice svazky, v nichž převažuje původní literární i výtvarná tvorba, ale mnohem rozšířenější jsou opisy, modifikace či parafráze dobové populární slovesné tvorby a také kopie výtvarných děl – např. kdysi oblíbených alšovských rekrutských motivů, obrázků z Humoristických listů či perokreseb z meziválečného armádního časopisu Naše vojsko.

Sledovat v památnících z vojny společenský původ a vzdělání jejich autorů je obtížné, protože příslušné informace či indicie o původci a jeho zázemí v textech zpravidla chybí a jejich zjištění se neobejde se bez přesné identifikace osoby a dodatečného archivního výzkumu. Přímo se však nabízí srovnání památníků z různého národnostního prostředí. Ve zkoumaném souboru je možno rozlišovat pouze mezi českým a německým (německojazyčným) elementem, přičemž ten první, početně převažující, se nezřídka proti druhému silně vyhraňuje.

Češi v rakousko-uherské armádě se zpravidla drželi obrozeneckého narativu se sebeidentifikací příslušníků utlačovaného národa, kterým nezbývá nic jiného, než se protiněmecky respektive protirakousky vyhranit, a to dokonce i vůči opačnému pohlaví. Památníky českých Němců, které jsou ve vzorku k dispozici pouze z meziválečného období, role přirozeně obracejí a prezentují motivy hájení němectví a domoviny (Heimat). Na druhou stranu lze v zápiscích sledovat podobné či dokonce úplně totožné zkazky a průpovídky z vojenské služby bez ohledu na jazyk a národnost (humorné literární útvary Vojenský otčenáš, Vojenské desatero, Co je voják?, Dopis z vojny). Objevuje se i doklad o tom, že čs. vojáci německé národnosti mohli přistupovat k vojně jako ke specifické etapě vojákování ve svém životě, ať sloužili v čs. armádě, nebo byli později povoláni do wehrmachtu. Jeden z nich použil svůj památníček ze služby v prvorepublikové armádě následně i pro zápisky z doby druhé světové války, kdy sloužil v německé branné moci.

Pohled do kaleidoskopu života na vojně

Po tematické stránce se příspěvky v památnících z vojny dotýkají mnoha aspektů nejen vojenského, ale i občanského života. Zračí se v nich snaha armády vojáka zcela polapit, zatímco on se tomuto působení brání. Z textů je patrné, že pisatelé vytržení nedobrovolně z civilního prostředí se jako vojáci nikdy nedostali do stádia, v němž by vojnu „žrali“ natolik, aby se jim stala přirozenou součástí života, ale přesto je armáda formovala tak, že její zákonitosti museli alespoň v omezené míře přijmout za vlastní. Žádný ze zkoumaných exemplářů, lhostejno jak obsáhlý, se nevyhýbá reflexi vojenské služby. Na stránkách se v hojné míře objevují reprezentace dobových vojenských reálií.

„Večer na vojně!

Jest po befelu a takskaprál volá zum. Po večeři[,] letos je to r 1905 po Kristu[,] musí se u našeho pluku vlastního v obou zemských řečích našeho království opakovat[,] neboť jsme velmi pomícháni na severu od nás léžicími sousedy, mezi Kamenicí, Ploučnicí ba i Nisou. Dnes je černá káva švarc kafe a setina 50 mužů silná, vyvalí se za hrozného šramotu, hlučení rachocení ešálků a počne se šikovati čili jednim slovem se řiká frkatelung…“

S ohledem na minimum dochovaných deníků, vzpomínek či dopisů z období vojny, představují památníky nejbohatší písemný pramen, který nám pomáhá rozkrývat vnímání těchto reálií vojáky samými. Zápisy v památnících dokumentují jazykové prostředí vojenské služby s jejím charakteristickým slangem (ucho, mazák, špangle, cimrtůra…), vypovídají o zapojení do soukolí vojenského systému – o podřízení vojenské autoritě a drilu, přijetí oficiální i neoficiální armádní hierarchie (šarže-kmáni, mazáci-zobáci) a také o periodizaci služby s odpočítáváním zbývajícího času, symbolicky ztvárněné v podobě „pyramid“ se zaškrtávacími políčky. Téměř všudypřítomné jsou stesky vojáků na finanční poměry („Na vojně by se žilo vesele a věrně, jen kdyby dávali 20 Kč denně“). Spíše výjimečně se objevují v zápiscích oficiální texty a poučky, jako vojenská přísaha nebo Feuerdisciplina.

Z většiny vojáků se nikdy nestal dokonale poslušný stroj. Nemínili zajít dál než na úroveň nutnou k tomu, aby prošli vojnou bez vážnějších problémů. Bezpodmínečně vzorní vojáci nebyli svým okolím vnímáni pozitivně, naopak se předpokládala a cenila jistá míra pasivní rezistence („zašívání“, „ulejvání“) vyznačující se absencí dobrovolnosti a iniciativy, omezující se na vykonávání jen nezbytně nutných činností.

 „Jsou vojáků tisíce,

kteří vojnu žerou,

ale je [sic] jich milióny

kteří na ní serou.

 

Vojna je krásná blbost,

která se popsat nedá

a ten[,] kdo rozum nemá

útěchu v ní hledá.“

Pouze výjimečně se objevují příspěvky vyzdvihující výhody života na vojně vykoupené vzorným plněním povinností, jako např.: „Budeš-li mít v pucu pušku, kanon, kobylu, uvidíš, že na vojně je stokrát líp než v civilu“. Typické jsou „ulejvácké“ promluvy – u předtištěného hesla „Nekázeň je zločinem na vlasti a armádě“ je připsáno: „…deň sme preflákali, sem tam zaspievali, po čas služby spali…“.

Navzdory přijetí zákonitostí života na vojně si voják zachovával vazby na život za zdmi kasáren. Ve všech památnících jsou opatrovány vzpomínky na civilní svět například v podobě idealizované poezie s milostnou tematikou, vyznačující se archetypálními motivy nešťastné lásky, truchlící milenky či odvedení z matčiny náruče. Častým motivem v zápiscích jsou také příběhy o dezertérech, jejichž pohnutky – lásku k dívce, touhu po svobodě – vojáci s pochopením omlouvají. Už v památnících z meziválečného období občas najdeme odkazy na trampské hnutí s jeho ideály volnosti a bezstarostnosti, prodchnutými romantizujícím přístupem k fenoménu Divokého západu, pro něž armáda zprvu neměla pochopení. V poválečných letech si na stránky památníků našly cestu texty písní z trampských „cancáků“ (Askalona, Píseň severu). Léta strávená v armádě vojáci vesměs hodnotí jako ztracená, čemuž odpovídá i často volený grafický motiv náhrobku u příslušných zápisů:

 

„Zde uplynula léta mého mládí

světa užívat nemohu nyni [sic]

okovy sevřela mě vojna

Krutá vzpomínka na to

až srdce puká“.

Ani „záklaďáci“ však nebyli imunní vůči nakažlivému pocitu výlučnosti vojenského stavu. Ti, kteří absolvovali přechodový rituál a v panujícím genderovém řádu dosvědčili svoji mužnost, pociťovali hrdost, jistou exkluzivitu a leckdy se neubránili povýšenému vymezování vůči civilistům:

„Kdo nebyl nikdy vojákem, ten neví[,] co jest svět.“

„Kdo neví, co jest vojna, hlad, komisárek, kdo neví, co jest basa, špangle, chládek, kdo nešel na stráž v bouři, dešti, v slotě, ten neví nic o vojenském životě.“

S tím souvisel i postoj vojáka k nošení uniformy, jež nemusela znamenat vždy výhodu, neboť se její prestiž v různých historických obdobích odvíjela od postavení armády ve společnosti.

Vzájemné vztahy vojáků lze na stránkách památníku zachytit zpravidla jen v rámci vojákovy primární skupiny, důvěrného okruhu nejbližších vojáků-kamarádů spřízněných stejným osudem – „číslem“, – kteří mu nahrazovali rodinu či nejbližší kamarády z civilního života a kteří s ním většinou sdíleli i společnou ubikaci. Narozdíl od školních památníků, u nichž bývalo zvykem, že své vzkazy vepisovali všichni spolužáci ze třídy, u památníků z vojny byla tato praxe mnohem selektivnější a omezovala se na primární skupinu majitele svazku. Přestože máme doložen ojedinělý příspěvek od délesloužícího či poddůstojníka z povolání, bariéry mezi hodnostními skupinami se jeví takřka neproniknutelné, což potvrzuje skutečnost, že jsme nezaznamenali žádný příspěvek od důstojníka.

Dosud jsme nenarazili ani na explicitní zmínky o šikaně. V různých drobných obměnách nacházíme pouze jednu ustálenou říkanku, která nabádá k trpnému smíření se s kasárenskou realitou a vyzývá k odplatě až po skončení vojny:

 

„Odplata.

Kdo Tě týral na vojně

nauč se ho znáti,

až ho potkáš v civilu

koukej mu to dáti,

ruku mu nedávej

raděj se mu vyhni,

až zajde na roh – tak mu dvě švihni.“

 

Na rozdíl od šikany se vojáci ve svých zápiscích nevyhýbali sexualitě. Zcela očekávatelně se věnovali pouze vztahu k ženám, přičemž homosexuální témata byla s ohledem na dobu vzniku památníků tabu. Příspěvky v písemné i výtvarné podobě mají rozpětí od cudné, platonicko-kurtoazní poezie, přes erotiku v jinotajích až po otevřeně pornografické kresby, básně a povídky. Erotické představy vojáků podněcovaly příběhy, v nichž s humornou nadsázkou docházelo k nečekaným, senzačním a z hlediska společenských norem nepatřičným či přímo nepřijatelným situacím (např. orgie muže s více ženami, muž v podřízeném postavení zmocňující se privilegované dámy, duchovní prohřešující se proti celibátu …atd.).

Líčení většinou oplývalo detailním a barvitým popisem pohlavního styku a sexuálních praktik. Motivy se vlivem šíření mezi vojáky v menších obměnách opakovaly dokonce napříč několika dekádami (Baronesa a lokaj, Spali vojáci u ševců, Kuplet). Postupem času se tyto památníkové opisy transformovaly v eroticko-pornografický samizdatový materiál kolující mezi vojáky v 70. a 80. letech 20. století. Se sexualitou je spojené i vymezování vůči opačnému pohlaví. V dostupných materiálech se nijak neprojevila rostoucí ženská emancipace, a tak vojáci na ženy nahlížejí velmi často stereotypně sexisticky, stavějí je do podřízeného postavení a očekávají od nich naplnění jejich role milenek a kuchařek. Přestože tato očekávání (Jaká má být dívka, Mobilisační vyhláška pro ženy dobrovolnice) zaznamenaná na stránkách památníků nešetří nadsázkou, mezi vojáky v tomto smyslu panoval chlapácký konsensus tradiční hegemonní mužnosti.

Co dál?

Na základě reprezentativního souboru shromážděných památníků z vojny jsme se snažili představit tento opomenutý unikátní pramen a nastínit perspektivy jeho využití pro různé oblasti zkoumání, např. dějin každodennosti, folkloru, mentalit či sexuality. V další etapě našeho výzkumu se zaměříme na podrobnou tematickou analýzu všech textových i obrazových příspěvků obsažených v digitalizovaných exemplářích a zpracované památníky postupně zpřístupníme prostřednictvím Digitální studovny MO ČR. Jako první jsme zveřejnili památník Aloise Stůje.

Věříme, že tento systematický přístup odhalí nové pohledy na prožívání povinné vojenské služby v dlouhém časovém úseku. Každý z památníků je sondou do života jeho vlastníka a zároveň dokladem sociálních vazeb vytvořených ve specifickém prostředí vojenské posádky. Soudíme, že památníky z vojny si jako historický pramen zaslouží rehabilitaci a pozornost, jaké se dostává známějším a častěji využívaným deníkům, vzpomínkám či korespondenci.

Máte doma památník z vojny a byli byste ochotni podpořit náš výzkum? Třebaže se nám dosud podařilo shromáždit nezanedbatelnou pramennou základnu, budeme vděčni za zapůjčení jakéhokoli dalšího exempláře za účelem digitalizace. Své případné nabídky, prosíme, zasílejte na email: [email protected].

Tomáš Kykal a Marek Fišer

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: