Czechoslovakia na battledressu – problematika doplňování naší zahraniční armády

13. 01. 2022

Od léta 1940 až do podzimu 1944 bojovaly pozemní jednotky čs. zahraniční armády na Západě s fatálním nedostatkem nových branců. Cesty z obsazené vlasti se po pádu Jugoslávie v podstatě uzavřely a nábor v zemích „svobodného světa“ nepřinesl z řady důvodů očekávaný výsledek. Jen s velkými potížemi se dařilo doplňovat „nebojové“ ztráty a přesuny vojáků od čs. brigády k letectvu, do výsadkových kurzů, nebo k československým jednotkám v SSSR. Snaha vyřešit tento problém a zároveň stávající čs. kontingent co nejefektivněji využít vedla londýnské MNO ke stažení čs. vojáků ze Středního východu, k němuž došlo v létě 1943, a následné reorganizaci dosud pěší brigády ve Velké Británii na obrněnou.

Když příslušníci Československé samostatné obrněné brigády (ČSOB) odjížděli po měsíci čekání počátkem října 1944 z Normandie na frontu k Dunkerku, vezli si s sebou neurčitý slib britského velení, že na této statické bojové linii mohou být vystřídáni ve chvíli, kdy brigáda dosáhne plných bojových stavů a bude disponovat dostatečně vycvičenými zálohami, které budou moci doplnit ztráty z bojového nasazení na hlavní frontě. Nešlo samozřejmě jen o otázku prestiže. Jen na hlavní frontě totiž mohli čs. vojáci zasáhnou do případného osvobozování českých zemí ze Západu. Podíl na osvobozování vlasti byl pro většinu z nich důvodem, proč odešli za hranice a proč se hlásili do řad zahraniční armády.

Zpočátku se zdálo, že německou posádku v Dunkerku bude možné zlikvidovat permanentním tlakem a opakovanými tankovými údery. Toto zdání se však v první polovině listopadu 1944 ukázalo jako mylné. Koncem roku 1944 se však jako reálná začala konečně rýsovat možnost doplnění početních stavů. Začal několik měsíců trvající závod s časem, probíhající především na půdě Britských ostrovů.

Prověřování a přesun, výcvik

Britský War Office projevil pro situaci Čechoslováků velké pochopení a snížil tabulkové stavy ČSOB až na zhruba dvoutřetinové počty obdobně silných útvarů britské armády. I ty se však podařilo naplnit jen stěží a brigáda odjížděla na přelomu srpna a září 1944 do Francie zcela bez záloh, což, jak už bylo zmíněno v úvodu, vedlo k tomu, že jí byl svěřen úkol obléhat německou posádku v Dunkerku.

Již během roku 1943 se ukázalo, že v německých jednotkách severní Africe, Itálii a v podstatě celé okupované západní Evropě slouží řada osob z okrajových, resp. nově anektovaných částí Třetí říše, jejichž germánský původ byl často dost sporný. Z mnohých z nich se navíc díky službě v nacistické armádě, kde jim jejich „čistokrevní“ spolubojovníci dávali dost nevybíravě najevo svoji nadřazenost, stali přesvědčení antifašisté. Na frontě se západním Spojencům dost ochotně vzdávali (nebo k nim rovnou přeběhli) a v zajetí se hlásili do exilových formací států, z nichž pocházeli.

Nemalý počet takových zajatců měl před válkou také občanství tehdejšího Československa. Šlo o brance z národnostně nevyhraněných regionů republiky (především z Hlučínska a Těšínska) a mladíky ze smíšených rodin. Přestože se po invazi do řad československé zahraniční armády na Západě hlásili například mnozí krajané z Francie a Beneluxu, nebo na toto teritorium zavlečení čs. občané, bylo zřejmé, že hlavní zdroj nových posil bude pocházet z řad bývalých příslušníků Wehrmachtu.

Proces přijímání byl však poměrně zdlouhavý. Z Francie byli zajatci (bez ohledu na to, zda se vzdali dobrovolně, nebo dokonce přeběhli), převezeni do Velké Británie, kde museli projevit zájem o dobrovolný vstup do čs. jednotek. V zajateckých táborech pak čekali na to, až budou vyslechnuti k tomu pověřeným československým zpravodajským důstojníkem. Při velkém počtu zajatců se stávalo, že takové čekání trvalo i několik týdnů. V případě „Těšíňáků“ se pak často stalo, že Čechoslováky předběhli Poláci, kteří disponovali nesrovnatelně většími možnostmi. Z jejich hlediska se totiž v důsledku okupace tohoto regionu v říjnu 1938 jednalo o polské občany.

Při zpravodajské prověrce mělo být rozhodnuto, zda jde skutečně o člověka státně spolehlivého, který se s nacistickým režimem nijak výrazně nezapletl – londýnské MNO sestavilo metodiku, která byla poměrně přísná. Zpočátku nebyli přijímáni např. bývalí příslušníci Hitler-Jugend, nebo vojáci, kteří byli vyznamenáni Železným křížem. Zcela vyloučeni byli příslušníci Waffen-SS, členové NSDAP, nebo bývalí aktivisté Henleinovy strany. Důležité bylo také to, aby se adept hlásil k české národnosti. Sporné případy byly rozhodovány MNO.

Pokud byl zajatec prověřen, následoval jeho přesun do některého z průchozích zajateckých táborů. Zde už byli soustředěni vojáci, kteří měli být ze zajetí propuštěni. Pro Čechoslováky to byl především zajatecký tábor ve skotském Woodhouselee. Celý systém se průběžně vyvíjel, takže jistou dobu trvalo např. i to, než byli zajatci hlásící se ke Spojencům v běžných táborech odděleni od jejich bývalých spolubojovníků. Zpravidla když byl pohromadě větší počet prověřených zajatců, byl z tábora vypraven transport k čs. Náhradnímu tělesu (NT), nacházejícímu se v hrabství Essex v ústí Temže. Celý proces trval často i řadu měsíců.

U Náhradního tělesa museli vojáci projít výcvikem. U většiny bývalých příslušníků Wehrmachtu byl samozřejmě zkrácený. Šlo především o to seznámit se s britskými zbraněmi a secvičit se v rámci nové jednotky. Pro další specializovaný výcvik, především tankových osádek, bylo na přelomu listopadu a prosince 1944 zřízeno Čs. tankové výcvikové středisko, které bylo součástí britského 54. (později 59.) tankového výcvikového pluku v Barnard Castle v hrabství Durman v severní Anglii. Doba výcviku čs. tankových osádek byla oproti britským zkrácena na polovinu.

Celkem zde proběhly tři výcvikové turnusy. První skončil na konci ledna 1945, druhý na konci března a třetí již po skončení války, v červnu 1945. Téměř tři stovky jeho absolventů posílily na frontě řady ČSOB.

Díky tomu mohly u NT případně na frontě vzniknout nové jednotky, které v sestavě ČSOB zatím chyběly. Koncem ledna 1945 to byla 3. rota Motorizovaného praporu, 3. baterie Oddílu kanónů proti úročné vozbě, v únoru Lehké dílny 5 (resp. po reorganizaci v následujícím měsíci Lehké dílny 5 a 6), na přelomu února a března III. Oddíl Dělostřeleckého pluku 1 a 10. března 1945 Tankový prapor 3, doplněním a reorganizací z Motorizovaného přezvědného oddílu, dále 5. rota Dopravního oddílu, u Spojovací roty další dvě čety atd.

Čtyři tisíce

Teprve počátkem března 1945 se podařilo zřídit Čs. výcvikové středisko, v němž se měli cvičit příslušníci motorizovaných jednotek, dělostřelci, spojaři a ženisté. V táboře Freckenham v hrabství Suffolk ve východní Anglii nejprve proběhl výcvik instruktorského kádru. Až koncem měsíce pak začal výcvik v posádkách Whittelsford a Great Shelford u Cambridge, kde pak středisko sídlilo až do odjezdu do vlasti v říjnu 1945. Do frontových bojů již jeho absolventi na rozdíl od tankistů zasáhnout nestačili.

Od začátku září 1944 do konce války bylo u NT nově prezentováno přes čtyři tisíce nových branců. Za stejnou dobu odjelo z Britských ostrovů na „kontinent“ přes dva tisíce mužů s domovenkou Czechoslovakia na battledressu. Téměř výhradně se jednalo o posily určené ČSOB. Početní stav brigády se podařilo zvýšit téměř o polovinu – na přelomu srpna a září 1944 se v Normandii vylodilo jen 4 380 čs. vojáků. I po odečtení padlých a těžce zraněných, kteří byli evakuováni zpět do Velké Británie, měla ČSOB počátkem května 1945 přes šest tisíc příslušníků. To znamenalo dosažení plných válečných stavů. Ve Velké Británii u NT a výcvikových středisek se pak nacházelo přes dva a půl tisíce čs. vojáků.

Přesto se závod s časem vyhrát nepodařilo. V dubnu 1945, kdy se britské velení začalo obírat myšlenkou možného vystřídání ČSOB u Dunkerku, již bylo jasné, že konec války je jen otázkou dní. Po zvážení situace pak bylo rozhodnuto, že brigáda zůstane tam, kde je a připadne jí alespoň čestný úkol převzít kapitulaci německé posádky ve městě jehož obléhání vedla plných sedm měsíců. K americké 3. armádě, která 18. dubna 1945 překročila předválečné československé hranice tak od Dunkerku odjel jen symbolický Kombinovaný oddíl v síle 139 mužů.

Jiří Plachý

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: