Já, voják Tomáš Svoboda – dárce kostní dřeně: Odpověď byla jasná. Ano, rád pomůžu

Profesionální voják des. Tomáš Svoboda, který v Armádě ČR slouží již řadu let, se stal jedním z mála vybraných, kteří mohou být dárci kostní dřeně. Rozhodnutí, které tehdy udělal spíše impulzivně, dnes považuje za jednu z nejzásadnějších zkušeností svého života. Jeho příběh ukazuje, že pomoc druhým nemusí být složitá ani okázalá – někdy stačí říct „ano“. A právě hodnoty služby, odpovědnosti a solidarity, které jsou armádě vlastní, se v jeho příběhu přirozeně propojují.

Co vás vedlo k tomu zaregistrovat se jako dárce kostní dřeně? Byl to impulz, nebo dlouhodobé rozhodnutí?

K registraci mě přivedl nábor během základní přípravy, byl to spíše impulz. Do té doby jsem o darování kostní dřeně nepřemýšlel do hloubky. Věděl jsem, že něco takového existuje, ale nepřikládal jsem tomu větší význam. Až během základní přípravy jsem pochopil, jak velký smysl to má.

V úvodu zmiňujete, že jste ani minutu neváhal. Čím to bylo – osobní zkušeností, výchovou, nebo profesí vojáka?

Neváhal bych ani minutu, kdyby ta situace přišla znovu. Nebyla za tím konkrétní osobní zkušenost, ale jasné přesvědčení, že možnost pomoci druhému člověku se neodmítá. Navíc nám na přednášce říkali, že příjemcem může být i malé dítě a jak málo lidí je v registru. Den předtím, než se mi ozvali z registru, jsem navíc projížděl kolem fakultní nemocnice a s manželkou jsme se v autě bavili právě o registru kostní dřeně. Takže u mě sehrálo roli víc faktorů.

Jaký byl váš první pocit ve chvíli, kdy vám řekli, že jste vybraný jako vhodný dárce?

Můj první pocit byl spíš neutrální. Neměl jsem v sobě žádné silné emoce – šlo „jen“ o další odběry a bylo mi řečeno, že existuje více možných dárců. Postupně, jak jsem procházel vyšetřeními, se ale dostavoval pocit zodpovědnosti. Ten na mě nejvíc dolehl v plzeňské nemocnici při vyšetření zhruba čtrnáct dní před samotným odběrem. Teprve tam si člověk plně uvědomí váhu celé situace a to, že může být poslední šancí pro někoho, kdo už jinou možnost nemá.

V čem podle vás spočívá skutečný smysl darování kostní dřeně – nejen pro příjemce, ale i pro dárce?

Smysl darování kostní dřeně není jen v záchraně života, ale i v posílení lidské sounáležitosti. Naštěstí nemám ve svém blízkém ani vzdáleném okolí nikoho, kdo by dar kostní dřeně potřeboval, ale každý chce přece žít normální život. Dárce si díky tomu uvědomí, že i jeden člověk může zásadně změnit osud druhého. Silným momentem pro mě byl dopis – respektive komiks – od příjemce, ve kterém mi psal, že jsem mu zachránil život a že mi je vděčná celá jeho rodina.

Změnila vás tahle zkušenost nějak osobně? Díváte se dnes jinak na hodnotu života nebo odpovědnost vůči druhým?

Změnilo mě to v přístupu k životu. Vážím si ho mnohem víc než dřív a snažím se víc pečovat o své blízké, protože člověk nikdy neví, kdy se všechno může změnit. Stejně tak se snažím přistupovat i k ostatním. Když za mnou někdo přijde se svým problémem, nejdřív ho vyslechnu, než začnu dělat závěry. To dnes spousta lidí neumí.

Myslíte si, že ochota pomoci druhým je přirozenou součástí vojenské mentality?

Ano, myslím si, že ochota pomoci druhým je přirozenou součástí vojenské mentality. Vojáci tu byli vždy od toho, aby pomáhali – ať už v zahraničních operacích, nebo na našem území během covidu, migrační vlny či povodní. Služba nás učí odpovědnosti, solidaritě a tomu, že i malá rozhodnutí mohou mít velký dopad na ostatní lidi.

Co vás původně přivedlo k rozhodnutí obléct uniformu a vstoupit do Armády České republiky?

Vedla mě k tomu kombinace osobních hodnot a potřeby dělat práci, která má skutečný smysl. Chtěl jsem sloužit, být součástí týmu a nést odpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní. Armáda mi dala skvělou partu lidí, o které se můžu opřít a které beru jako bratry a nejlepší kamarády. Je to prostředí, kde se tyto hodnoty dají naplňovat každý den.

Jaké hodnoty vám armáda dala a jak se promítají i do civilního života – třeba právě v situacích, jako je darování dřeně?

Armáda mi dala jasný hodnotový rámec – odpovědnost, disciplínu, solidaritu, schopnost rozhodovat se v náročných situacích a také obrovskou dávku trpělivosti. Tyto hodnoty se přenášejí i do civilního života, kde člověk čelí jiným, ale neméně důležitým rozhodnutím. Pomoc druhým beru jako samozřejmou součást odpovědnosti vůči společnosti.

Mohl byste stručně přiblížit svou dosavadní kariéru v armádě a klíčové momenty, které vás profesně formovaly?

Moje kariéra je a zůstává u 73. tankového praporu v Přáslavicích, kde sloužím na mechanizované rotě.
Formoval mě hlavně kolektiv – velitelé čet, jejich zástupci, ale především VD Michal Buchta. Je to člověk na správném místě, férový, dobrý přítel a někdo, kdo má lidem opravdu co předat. Na misi jsem zatím nebyl, ale absolvoval jsem několik mezinárodních cvičení v Polsku a na Slovensku, kde jsem si ověřil, že český voják je velmi dobře vycvičený.

Co považujete za nejdůležitější zkušenost, kterou jste si ze služby odnesl?

Zjištění, že dokážu mnohem víc, než jsem si kdy myslel. Velkou školou je i práce s lidmi – v armádě se musíte naučit vycházet s různými osobnostmi.

Brzy se máte stát instruktorem na vojenské akademii. Na co se v této roli nejvíc těšíte?

Těším se hlavně na to, že budu moci sledovat posun lidí. I když jim základní příprava nedá mnoho odbornosti, získají správné návyky. Je krásně vidět rozdíl mezi prvními a třetími střelbami nebo při taktice, kdy už nervozita opadá.

Co byste chtěl budoucím vojákům předat – nejen po odborné, ale i po lidské stránce?

Chci je učit to, co znám a co můžu předat. Praktické věci z přežití, střelecké dovednosti, ale hlavně lidský přístup. Nepřestávat být člověkem je klíčové. Povyšovat se nad někoho jen kvůli hodnosti není správně. Sranda k tomu patří – jen je potřeba vědět, kdy si ji můžeme dovolit.

Co byste vzkázal lidem, kteří váhají s registrací do registru dárců kostní dřeně?

Ať neváhají. Zabere to jen minutu jejich času. V registru mohou být celý život a nikdy jim nikdo nezavolá. Ale pokud se ozvou, existuje šance, že někomu zachrání život. A ten pocit je nade všechno.

Pokud byste měl shrnout jednou větou, co pro vás znamená služba – ať už v uniformě, nebo jako dárce – jak by zněla?

Služba pro mě znamená být připraven pomoci tam, kde je to potřeba, bez ohledu na to, jestli mám na sobě uniformu, nebo ne.

ZDROJ ZDE