Krach operace GLUCINIUM

11. 07. 2023

Večer 3. července 1944 na letišti Campo Cassale u Brindisi byl k odletu připraven Halifax BS–C JP239 britské 148. peruti zvláštního určení. Jeho úkolem bylo v jižních Čechách vysadit čtyři československé parašutisty ze skupiny GLUCINIUM, která měla působit na Táborsku a okolí až k řece Sázavě.  Skupina měla prostřednictvím vysílačky MARIE udržovat radiové spojení s Londýnem, provádět zpravodajskou činnost, pomoci k oživení domácího odboje v této oblasti a věnovat se také přípravě sabotáží.

Velitelem skupiny byl nadporučík Vítězslav Lepařík, který na sebe v Londýně upozornil, když po porážce Francie dokázal z marocké Casablanky se skupinkou československých vojáků pouze s kompasem doplout na staré dřevěné lodi do Gibraltaru. Jeho zástupcem byl bývalý španělský interbrigadista Ludvík Hanina, roli radiotelegrafisty měl plnit rotný František Trpík a čtveřici doplňoval četař Josef Cikán.

Nepodařený seskok

Josef Cikán po letech vzpomínal na první smolné chvíle po seskoku: „Po odletu z Itálie jsme nad Jugoslávií na osvětlenou plochu shodili zásobníky se zbraněmi Titovým partyzánům a vydali se na sever k Dunaji. Doma jsme však měli smůlu od samého začátku, když si kanadský navigátor spletl Lužnici s Vltavou a vysadil nás místo u Borovan na Táborsku v lesích u Purkarce nedaleko zámku Hluboká třináct kilometrů od Českých Budějovic.

Seskok byl proveden necelou hodinu po půlnoci podlahou letounu. Skákali jsme v kombinézách, pod kterými jsme měli civilní obleky a ruksaky se svými věcmi. První skákal Lepařík, potom Franta Trpík, já a poslední šel Hanina. První dva měli padáky typu „A“ se zásobníky, kde byl hlavně spojovací materiál. S těmi manévrovat bylo dost obtížné. Měli jsme smůlu. Tři jsme uvízli s padáky v korunách stromů hlubocké obory! Lepařík sice jako jediný dopadl s padákem na zem, ale z jeho zásobníku vypadla na cestu jedna z našich dvou vysílaček a rozbila se…“

Další vyprávění pana Cikána bylo věnováno marné snaze parašutistů dostat se k padákům a operačnímu materiálu na stromech. Nakonec Lepařík narazil na purkareckého hajného Josefa Rybáka, který přinesl pilu. Ani to však nepomohlo. I když porazili několik stromů, padáky se stále více zamotávaly ve větvích a materiál dolů nedostali. K ránu se začali do lesa trousit dřevaři, a tak museli parašutisté rezignovat a jen s osobními zbraněmi a trochou dehydrované stravy vyrazili směrem na Tábor.

Na útěku před gestapem

Při nočním přesunu narazil Trpík kdesi u Týna nad Vltavou na českou četnickou hlídku, která jej nakonec po vzájemné domluvě propustila, ale při cestě zpět již našel ve tmě jen Cikána a Haninu. Velitel se jim ztratil a marně ho hledali.

Vydali se proto na záchytnou adresu do Bernartic, kde se dozvěděli, že zde nacisté již v době heydrichiády vyvraždili rodiny, na které se teď chtěli obrátit o pomoc. Za této situace se trojice štvanců rozhodla přejít na Slovensko. Hladoví a špinaví se řadu dní protloukali na východ a 26. července se Cikán s Haninou ztratili Trpíkovi, kterého o den později jakýsi sedlák udal a na silnici Třebíč–Hrotovice jej na cestě legitimoval a de facto zatkl agilní četnický strážmistr Bohuslav Pavlík z Valče.

Pro parašutistu by nebyl velký problém četníka zlikvidovat, ale nechtěl zabít českého člověka a věřil, že se s ním domluví podobně jako s jiným četníkem před časem u Týna nad Vltavou. Jeho předpoklad se nevyplnil, a když viděl, že jej četníci nepustí, pokusil se na četnické stanici ve Valči spolknout jed. V tom mu bylo zabráněno a velitel stanice vrchní strážmistr František Vočka jeho zadržení nahlásil na okrese v Třebíči a odtud se o parašutistovi dozvědělo jihlavské gestapo…

Nahlédněme opět do vzpomínek Josefa Cikána: „Když jsme ztratili Trpíka, pokračovali jsme s Haninou dál v cestě na Slovensko. Nacisté však již o nás věděli. Čekali na nás na mostě v Uherském Hradišti. Bylo to 5. srpna 1944 – měsíc a dva dny po našem vysazení. Přecházeli jsme most a za námi jeli dva chlapi na kolech. Když nás míjeli, jeden řekl, že má poloprázdnou duši. Seskočili z kol, že použijí hustilku, ale když se shýbali, objevily se v jejich rukou pistole! Byli nervózní a viděli jsme, jak se jim třesou ruce. Jdeme k nim pomalu blíž, ale za zády jsme již měli dalších pět chlapů se samopaly…

Nacisti zastavili nákladní auto a donutili nás, abychom si lehli na břicho a s hlavněmi samopalů u hlavy nás vezli do města, kde měli svou služebnu.  Chtěli vědět, kde máme jed. Já však již při našem putování ztratil. Chtěli mi hned pumpovat žaludek, ale nakonec mi uvěřili.

Po převozu na brněnské gestapo se pokoušeli zlomit naši morálku tím, že nám ukazovali české udavačské dopisy. Jeden byl psaný nevypsanou dělnickou rukou. V dopise bylo napsáno, jak vypadáme, jak jsme oblečeni a kam jdeme. Šli nám potom snadno v patách.

Tak skončila operace GLUCINIUM. Němci nás soustředili v Praze a přemlouvali nás k spolupráci, ale marně. Drželi nás na Jenerálce a potom na Pankráci, kde nás osvobodilo v květnu 1945 povstání, kterého jsme se potom zúčastnili. Náš velitel sice náckům unikal ještě dva a půl měsíce po našem zatčení, ale nakonec dostali i jeho, a navíc ho zlomili a donutili k spolupráci…“

Čtyři cesty osudu

Vítězslav Lepařík se po odloučení od skupiny dostal nakonec až do Tábora, kde se jej večer při holení v bytě Růženy Cihlářové pokusilo sebrat gestapo. Lepařík vyskočil z okna, postřelil do nohy gestapáka Schreibera, uprchl k Lužnici, řeku přeplaval a zmizel v lesích. Hladový a špinavý protloukal severovýchodním směrem řadu dní až k Moravské Třebové, kam dorazil již zcela vyčerpaný. Dokonce podle svých pozdějších sdělení uvažoval i o sebevraždě.

Po řadě peripetií se jeho kalvárie koncem srpna na čas přerušila mezi partyzány u Drozdovské pily mezi Štíty a Hoštejnem na Šumpersku.

Počátkem září 1944 dodali Lepaříkovi radioamatéři Morávek a Korger ze Zábřehu-Krompachu dokonce nouzovou vysílačku, jejímž prostřednictvím parašutista vyslal v angličtině i češtině dva otevřené a několik šifrovaných telegramů, na které měl londýnský rozhlas odpovědět heslem „Glucinium–Zlín“.

K tomu však nedošlo a tehdy se naopak o Lepaříkovi dozvěděli konfidenti gestapa a začali na něj líčit past. Ta se otevřela 9. září 1944, kdy se nic netušící Lepařík v Jablonném nad Orlicí setkal s konfidentem gestapa a svým známým z Anglie bývalým velitelem paraskupiny SULPHUR npor. Adolfem Horákem!

Nyní šla však všechna opatrnost stranou a nadšený Lepařík s velkou radostí přijal pozvání do Prahy, kde bude zapojen do práce „odbojového ústředí“. Místo toho 18. října 1944 v pražské pasáži Luxor gestapo zatklo Lepaříka i jeho průvodce Karla Holouše. Parašutista byl zcela zdrcen zradou Horáka i z toho, když zjistil, že přes měsíc byl prakticky hračkou v ďábelské hře gestapa. které jej zcela zlomilo, a Lepařík se stal jeho konfidentem a stál za rozbitím paraskupiny BARIUM a smrtí parašutistů Josefa Šandery a Josefa Žižky.

Nakonec však Lepařík ztratil důvěru gestapa. Nacisté jej bez soudu nechali popravit 28. dubna 1945 v 7.45 hodin ráno v Malé pevnosti Terezín pod jménem Vítězslav Lepší a jeho tělo potom 3. května dopravili do krematoria při dole Richard v Litoměřicích.

Trojice jeho kamarádů byla po válce několik týdnů ve vyšetřovací vazbě, než se ukázalo, že s gestapem nijak nespolupracovala. Ludvík Hanina však již v březnu 1948 odešel do emigrace. V Anglii se oženil a v roce 1951 se usadil jako farmář v Austrálii, kde v 80. letech zemřel.

Trpík s Haninou měli to štěstí, že ještě dávno před nástupem komunistů k moci odešli do civilu a byli ve svém dalším životě „jen“ pod dohledem Státní bezpečnosti. Josef Cikán zemřel zcela zapomenut v Praze 1. dubna 1985, zatímco František Trpík se dožil pádu komunistického režimu, rehabilitace a zemřel až 30. května 2000 v Rožnově pod Radhoštěm, kde se v důchodu věnoval šlechtitelství jablek. O neúspěchu čtveřice mladých mužů z operace GLUCINIUM rozhodovalo možná jen pár vteřin při seskoku na nesprávné místo, ale taková již bývá válka…

Jindřich Marek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: