Letci RAF pod ochranou vnadné herečky

13. 06. 2022

Základním záchranným prostředkem letce Royal Air Force (RAF) byla vedle padáku nafukovací plovací vesta „Mae West“, s jejíž pomocí se mohl udržet na hladině i několik hodin. Pro svůj tvar, když byla naplněna pomocí na vestě umístěné bombičky se stlačeným oxidem uhličitým, byla záhy příslušníky RAF pojmenována po filmové herečce Mae Westové. Tu její ctitelé obdivovali pro svůdné tvary těla.

Mae Westová (1893-1980) byla jedním ze slavných hollywoodských sex-symbolů 30. let 20. století. Americká tanečnice, herečka, dramatička, scenáristka, textařka a spisovatelka rovněž inspirovala tvorbu výstředního španělského surrealisty Salvadora Dalího.

Přejmenování záchranné gumové vesty na Mae West se v roce 1941 stalo dokonce oficiálním. V reakci na zprávu, která jí o tom byla zaslána, dala Mae West svým vřelým dopisem najevo, že je velmi hrdá na to, že členové RAF přijali její jméno pro své záchranné vesty.

Autorem této záchranné nafukovací vesty byl už v roce 1928 Peter Markus. Po modernizacích v letech 1930-1931, byla žlutá vesta od roku 1932 zaváděna jako Personal flotation device Mk. 1932 k letectvu a v roce se 1940 se na modrých uniformách pilotů RAF stala jedním ze symbolů Bitvy o Británii.

Zpočátku se tato vesta mohla nafouknout jen ústy přes gumovou hadičku na levé straně vesty. Letci byli proto instruováni, aby pro jistotu nosili vestu vždy částečně nafouknutou. Až v červenci 1941 byla zavedena k vestě Life Jacket Mk.I již zmíněná bombička s CO_2. Mae West byla konstruována tak, aby udržela hlavu letce nad vodou i v případě, že by byl v bezvědomí. S její pomocí se mohl udržet na klidnější hladině i několik hodin.

The Goldfish Club

Tyto záchranné vesty používali v letech 2. světové války samozřejmě i českoslovenští letci v řadách RAF. Ti, kteří byli pro poruchu stroje či po zásahu v boji s nepřítelem nuceni seskočit na padáku do moře, nebo s letounem nouzové přistát v mořských vlnách, měli v případě záchrany nárok na členství v „klubu zlatých rybek“ (The Goldfish Club).

Tak jako měla firma Irvin pro letce, kterým život zachránil její padák život, odznak zlaté housenky a The Caterpillar Club, hlavní návrhář firmy PB Cow & Co. C. A. Robertson v listopadu 1942 inicioval vznik „klubu zlatých rybek“.

Šlo o sdružení těch, kteří na mořské hladině zachránili pomocí nafukovací záchranné vesty či nafukovacího člunu a podobných zařízení firmy PB Cow & Co., jež byla tehdy výrobcem záchranných prostředků pro RAF a Royal Navy. Tento klub se Robertson rozhodl založit s podporou firmy po vyslechnutí zkušeností letců, kteří přežili nouzové přistání na moři.

Každý člen obdržel tepelně zapečetěnou vodotěsnou členskou kartu a vyšívaný odznak s okřídlenou rybkou. Kvůli přísným předpisům válečného hospodářství byla v Anglii zakázána výroba kovových odznaků například pro klubové účely a také příděly látek látky byly velice přísně přidělovány. Tyto problémy byly překonány hedvábnou výšivkou na černé látce, vystřižené ze starých večerních obleků, které zaslali čtenáři London Daily Express po výzvě publicisty Williama Hickeyho. Jednotné předpisy o výstroji RAF však zakazovaly nošení odznaku Goldfish Clubu na uniformách. Odznak tak letci obvykle nosili na svých záchranných vestách. Jiní letci potom svůj odznak umísťovali pod klopu levé kapsy uniformy.

Příběh Václava Kopeckého

Vzorovou ukázku, jak vše dobře fungovalo při nouzovém přistání na moři, když se letec kromě svých pilotních schopností mohl spolehnout na záchrannou vestu, dinghy i dobře pracující britskou záchrannou službu, nám zachoval český pilot britské 1. stíhací perutě (The Mighty I) P/O Václav Kopecký. Ten 21. června 1941 při návratu z operace Circus 16 (doprovod bombardérů při útoku na letiště St.Imwer-Longuenesse v severní Francii) úspěšně napadl Me 109, ale ztratil při tom pozornost a vzápětí byl sám napaden dvěma německými stíhačkami, které zasáhly motor jeho stroje Hawker Hurricane Mk.IIB Z2909 JX-K.

Za této situace se pětadvacetiletý rodák z Klatov snažil dostat co nejblíže k britským břehům a skutečně se klouzavým letem dostal až na dohled spásné Anglie 13 km východně od Folkestone: „…Cítil jsem zápach pálící se gumy. Když se motor definitivně zastavil, rozhodl jsem se k přistání. Volal jsem pozemní stanici, které jsem hlásil, že musím nouzově přistát. Z pravé strany vycházel hustý bílý kouř a z levé oheň.

Uzavřel jsem benzinový kohout, vypnul zapalování, nasadil brýle pro případ ohně, utrhl kyslíkovou hadici, vytáhl přípojku od radia, otevřel kabinu, vyrazil dveře a odpoutal se. Těsně před přistáním jsem otevřel klapky.

Přistání jsem provedl s přetaženým letounem ocas napřed. Náraz byl velmi prudký, a ač jsem byl na něj připraven, byl jsem vržen setrvačností dopředu. Hlavou jsem narazil na zaměřovač, takže jsem ztratil na chvilku vědomí a utrpěl jsem tržnou ránu pod pravým okem.

Letoun se velice rychle potápěl a zdálo se mi, že klouzá po levém křídle pod vodu, která se rychle hrnula do letounu. Z letounu jsem byl vytažen záchrannou vestou, kterou jsem sice neměl nafouknutou, ale vatové váčky, jimiž je každá vesta opatřena, dostatečně nesou. Současně jsem byl vytažen s padákem, který jsem měl připnutý.

Po opuštění letounu jsem nejprve nafoukl záchrannou vestu a pak teprve odpoutal padák, který jsem přidržoval před sebou. Odtrhl jsem víko, a když jsem vytáhl dinghy, pustil jsem padák, který se ihned potopil. Nahmatal jsem lahev se stlačeným vzduchem, uvolnil závlačku a zvolna otočil kohoutem. Během 10-15 vteřin se tato naplnila, načež jsem uzavřel kohout.

Nebylo těžké dostat se do člunu. Sice jsem si nabral trochu vody, ale tu jsem pak rukama vyházel.

Chtěl jsem zkusit činnost ruční pumpičky, pomocí které se doplňuje vzduch, tato však byla rozmačknutá. (Upozorňuji, že to nebylo potřebné, protože dosti vzduchu jsem měl v lahvi).

Asi po 1/2 hod. přilétl Lysander v doprovodu 4 Spitfirů, které nade mnou hlídkovaly do té doby, než se objevil asi za 1/4 hod. člun, na jehož palubu jsem byl vzat a převezen do nemocnice v Doveru, odkud po ošetření druhého dne propuštěn k letce…“

Ne všichni přežili

Stejné štěstí měl ve dnech spojenecké invaze do Normandie v sobotu 10. června 1944, kdy se z hlídkového letu nad invazním předmostím nevrátil pilot 312. čs. stíhací perutě Sgt Jindřich Konvička. Kolem šesté hodiny odpoledne se v mracích srazil s německou stíhačkou Bf 109 a s těžce poškozeným Spitfirem musel nouzově přistát v Lamanšském průlivu poblíž Caen asi pět mil od břehu. Vzhledem k velké intenzitě provozu u normandských břehů si Konvička na vodě příliš dlouho nepobyl. Vylovila jej loď Air Sea Rescue a po ošetření v nemocnici se seržant 18, června vrátil ke své peruti.

Do klubu „zlatých rybek“ díky Mae West se podobným způsobem dostala řada československých letců. Bohužel mnoho dalších tolik štěstí nemělo. Pokud jejich tělo nevyplavilo moře a nebyli řádně pohřbeni, jejich jméno je na jednom z 360 panelů památníku RAF v Runnymede, kde je uvedeno celkem 20 455 jmen letců, jejichž hroby nejsou známy a jejichž těla v drtivé většině pohltily mořské vlny. Jsou zde i jména 150 letců tehdejšího československého letectva. Čest jejich památce!

Jindřich Marek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: