Pět československých letců RAF zahynulo před 81 lety. Nyní byli pohřbeni na nizozemském hřbitově.

23. 06. 2022

V noci z 22. na 23. června 1941 došlo nad Nizozemskem k sestřelení britského bombardéru Wellington Mk.IC, jehož posádku tvořili českoslovenští piloti. Pět členů posádky bombardéru padlo, ale teprve v červnu roku 2021 byly jejich ostatky v souvislosti s vyzdvižením zbytků letounu identifikovány. Tyto ostatky byly nyní, dne 23. června 2022, za účasti ministryně obrany České republiky Jany Černochové pohřbeny na britském válečném hřbitově v nizozemském městě Bergen op Zoom.

V noci z 22. na 23. června 1941 vyslala 311. čs. bombardovací peruť ze svého letiště East Wretham ve východní Anglii devět Wellingtonů Mk.IC k nočnímu náletu na Brémy. Určeného cíle dosáhlo sedm strojů, zbylé dva letouny úspěšně bombardovaly náhradní cíle v Calais a Emdenu. Dva letouny se vrátily poškozeny, jeden letoun se však nevrátil vůbec. Šlo o Wellington Mk.IC T2990 (KX-T) F/Sgt Viléma Bufky. A právě v něm zahynulo pět československých letců, jejichž ostatky byly nyní pohřbeny.

„Dnešní generace by si měla odkaz české stopy v RAF připomínat a měli by tak činit nejen politici, ale všichni lidé, abychom se tak bránili tvrzení, že jsme neměli hrdiny a pouze jsme ohýbali hřbety,“ prohlásila po slavnostním uložení ostatků letců Aloise Rozuma, Leonharda Smrčka, Viléma Konštackého, Jana Hejny a Karla Valacha ministryně obrany Jana Černochová. „Ráda bych tímto poděkovala nizozemské vládě, že umožnila náročné vyzvednutí trosek letounu s ostatky posádky,“ zdůraznila také ministryně. Památku padlých vedle ministryně obrany České republiky uctil i ministr obrany slovenské republiky Jaroslav Naď, zástupci nizozemské vlády i několik desítek příbuzných a blízkých padlých letců. Přítomen byl i ředitel Vojenského historického ústavu Praha, brigádní generál Aleš Knížek.

Nizozemská ministryně vnitra Hanke Bruinsová při ceremoniálu připomněla citát Václava Havla, podle něhož je povinností každého bojovat za demokracii. Ministryně obrany Jana Černochová doplnila, že příběh čs. letců je připomenutím toho, že by Češi a Slováci v době války na Ukrajině neměli zapomínat na boj za svobodu. „Jako civilizovaný svět v 21. století bychom to neměli dopustit a jako Česká republika bychom tomu měli dál bránit a pomáhat Ukrajině v boji se zlem. Nebojují totiž sami za sebe, stejně jako hrdinové ze hřbitova v Bergen op Zoom, kteří bojovali za demokracii a svobodu nás všech,“ dodala.

Okolnosti sestřelení a osud kapitána

Letoun Wellington Mk.IC T2990 odstartoval z East Wrethamu ve 23.16 h, úspěšně bombardoval primární cíl (Brémy) a při zpátečním letu byl v 02.13 sestřelen v plamenech nočním stíhacím Messerschmittem Bf 110 od 4. letky 1. noční stíhací eskadry, operujícím ze základny v okupovaném Nizozemsku. Pilotem letounu byl Oberleutnant Egmond Prinz zur Lippe-Weissenfeld a jeho operátorem Unteroffizier Josef Rennette. Byl to jejich v pořadí již osmý sestřel.

Jako jediný z šestičlenné osádky se na padáku zachránil zraněný F/Sgt Vilém Bufka (kapitán). Mohl také proto po návratu podat do protokolu svědectví o zániku svého letounu:

„Po dosažení cíle a odhození bomb jsme pokračovali na zpáteční cestě k Anglii ve výši 16 000 stop. Asi 15 kilometrů západně od Amsterdamu jsme byli napadeni nepřátelským letounem Me 110, který na nás útočil zezadu na spodní část našeho letounu. Bylo na nás vystřeleno několik dlouhých dávek. Náš letoun byl zasažen a začal hořet. Po útoku jsem zpozoroval, že náš letoun je bez vlády, což jsem viděl v počínání mého druhého pilota [Sgt Rozum], který byl při zpátečním letu u řízení. Letoun se mezitím řítil velmi rychle k zemi.

Volal jsem interkomem k okamžitému opuštění letounu, než dojde k explozi. Nedostal jsem však od nikoho odpověď a domnívám se, že i elektrické zařízení bylo porušeno. Snažil jsem se přesvědčit, zda navigátor [P/O Konštacký] a telegrafista [P/O Smrček] již opustili letoun, ale pro plameny a žár nebylo možné dostat se do jejich kabin. Vrátil jsem se zpět do pilotní kabiny, kde už druhý pilot se snažil dostat se vrchní částí letounu ven. Jak jsem viděl, byly jeho pokusy marné, neboť letoun byl již ve vývrtce a pilot byl sražen vždy zpět do sedadla. Dále jsem zpozoroval, že dveře předního střelce [Sgt Hejna] jsou otevřeny, jeho jsem však nespatřil.

V té době počal jsem myslit na svoji záchranu, neboť situace byla ztracena a vidíce, že už i druhý pilot je už půlí těla venku z letounu, připnul jsem si pozorovatelský padák a pokusil jsem se o vyskočení ven, ale moje snaha byla marná. V několika okamžicích jsem uslyšel několik výbuchů, které odpovídaly výbuchům nádrží. V posledních chvílích jsem v zoufalství otevřel padák v letounu a vyhodil jsem jej spodním otvorem ven. Ucítil jsem ránu do hlavy a toto bylo poslední, co si ještě pamatuji.

Asi po dvou dnech jsem se probudil v nemocnici. Měl jsem zlomenou levou nohu nad kotníkem a několik tržných ran na hlavě a na těle. V krátké době jsem byl převezen do Dulag Luft do Frankfurtu…“

F/Sgt Bufkovi se dostalo prvního ošetření v námořním lazaretu, ležícím asi 15 km od místa dopadu letounu, konkrétně v Heiloo u Alkmaaru, 28 km severozápadně od Amsterdamu. Po výsleších v tranzitním zajateckém táboře Dulag Luft v Oberurselu (10 km severozápadně od Frankfurtu nad Mohanem) pak v následujících letech prošel několika zajateckými tábory: Stalag IXC (Bad Sulza, Durynsko), Stalag Luft III (Sagan, Zaháň, dnes Ziagań, Polsko) a Stalag Luft I (Barth, Západní Pomořansko). V létě 1944 byl vyšetřován na pražském Gestapu a nakonec odeslán do speciálního tábora Oflag IVC (Colditz, Sasko), kde byl 16. 4. 1945 osvobozen americkou armádou.

Místo dopadu letounu

Sestřelený Wellington T2990 se zřítil v plamenech severně od Amsterdamu, konkrétně na pozemku farmy rodiny C. van Eetena, 100 metrů od vodního kanálu spojující Oudkarspel a Kolhorn, půl kilometru severně od obce Nieuwe Niedorp. Mezi očitými svědky havárie Bufkova Wellingtonu byl i pan Aad Wit:

 „Jako malí zvědaví chlapci jsme tehdy krátce po havárii vlezli s mým spolužákem Martem Aalbregsemem do zadní části letadla, kde ale nebylo nic vidět. Brzy na to přijeli Němci a přístup k místu neštěstí zakázali. Ostatky členů osádky se ani nepokoušeli vyprostit. Patrně chtěli z letadla získat motory, protože do jejich blízkosti položili malé nálože. Pomocí výbušnin sice vytvořili jámu, ale k motorům se nedostali. Ty zůstaly dál ukryty hluboko pod zemí. Jámu později zahrnuli, trčící trosky odstranili a terén srovnali…“

Hrob pěti zahynulých členů osádky představoval po několik desetiletí určitou anomálii v systému gesce péče o ně tak, jak jej praktikovala tehdejší Imperial War Graves Commission. Německá okupační správa o vyproštění těl pěti letců pohřbených pod troskami neprojevila žádnou velkou snahu. Místo havárie však ještě za války opatřila dřevěným křížem s nápisem „Died for their Country, Bur. 23. 6. 1941.“ Později se tam objevila i jména pětice zahynulých  letců – byť některá v poněkud zkomolené podobě (Konstracky  – Konštacký, Henja – Hejna, Vallach – Valach).

K vyzdvižení trosek letounu s ostatky členů osádky nedošlo ani v poválečných letech. V roce 1946 se případem zabývala nizozemská pobočka Služby pro výzkum a vyšetřování pohřešovaných a také orgány Nizozemského Červeného kříže. Původně se uvažovalo o exhumaci těl z trosek a předpokládalo se, že budou odvezena na nejbližší městský hřbitov. Ale po průzkumu místa dopadu nakonec v roce 1948 instituce svorně konstatovaly, že „letoun se zaryl tak hluboko do měkké země, že vyzdvižení není možné“ .

Současně s tím doporučily, aby místo dopadu bylo upraveno do podoby polního hrobu a aby jména pětice letců byla vzpomenuta na plánovaném památníku věnovaném nezvěstným letcům, kteří oficiálně nemají hroby. Tento The Air Forces Memorial v Runnymede (Surrey) byl slavnostně otevřen v roce 1953. Na zdejších kamenných panelech jsou uvedena jména více než 20 000 příslušníků leteckých sil Britského společenství národů a jejich spojenců (zařazených v RAF, RCAF, RAAF, RNZAF, SAAF aj.), z toho 150 Čechoslováků. Jména oné pětice čs. letců jsou zde jmenovitě vzpomenuta na panelech 33 (navigátor P/O Konštacký a radiotelegrafista P/O Smrček), 36 (přední střelec Sgt Hejna) a 37 (druhý pilot Sgt Rozum a zadní střelec Sgt Valach).

K uvedenému rozhodnutí v největší míře patrně přispěl fakt, že v západní Evropě a speciálně v Nizozemsku za války dopadly tisíce sestřelených spojeneckých letounů a příslušné úřady, které na objasnění všech neměly dostatek času, personálu a prostředků, pro jejich přemíru potřebovaly alespoň formálně a přijatelně uzavřít co nejvíce případů.

Válečný hrob od roku 1990

Teprve v roce 1989 se zmiňovanému svědkovi havárie panu Aadovi Witovi podařilo městské zastupitelstvo Niedorpu přesvědčit, aby pozemek vykoupila a postarala se o úpravu místa havárie do podoby polního válečného hrobu, který je v péči obce. Byl odhalen v krátké, pietní slavnosti starostou Niedorpu panem Y. Dijkstrou ve výroční den smrti pěti československých letců v roce 1990. Místo pak bylo zaneseno do oficiálního nizozemského seznamu válečných hrobů.

Teprve po 80 letech, počátkem června 2021, příslušníci nizozemského letectva pod vedením majora Barta Aalbertse vyzdvihli zbytky letounu a pozůstatky letců. Původně nebylo zcela jisté, kolika osobám ostatky patří. Bylo tomu tak především s ohledem na to, že Bufka při poválečném výslechu nevyloučil, že dva ze členů jeho osádky (Hejna a Rozum) mohli také vyskočit padáky, a tudíž zemřít na jiném místě, možná i v moři.

Následná analýza ostatků však ukázala, že ostatky náležejí pěti různým osobám. Z toho je zřejmé, že kromě Bufky se nikdo ze zbylých pěti letců z hořícího letounu nedostal a všichni skutečně zahynuli při dopadu u Nieuwe Niedorp.

Další šestice čs. letců v Bergen op Zoom

Na britském válečném hřbitově v Bergen op Zoom jsou pohřbeni i další českoslovenští letci. Jedná se o šest členů posádky letounu Wellington Mk.IC Z8838 (KX-Z), který se nevrátil z nočního náletu na Essen 10./11. dubna 1941. Flakem poškozený Wellington se stal obětí německého nočního stíhače na Bf 110, jenž hlásil sestřel v 00.23, a to 4,5 km východně od Kolhornu. Všech šest letců – F/Sgt Josef Kalenský, Sgt Karel Kodeš, F/O Karel Rychnovský, Sgt Josef Politzer, Sgt Jan Peprníček a F/Sgt Josef Hrdina – našlo v troskách hořícího stroje smrt.

Sgt Politzer byl na hřbitově v Bergen op Zoom uložen v hrobě č. 31 A.11, zbylých pět mužů ve společném hrobě č. 31 A. 5-6. V roce 2004 byly na místě katastrofy Wellingtonu nalezeny ještě další dílčí lidské pozůstatky, uniformy a další součásti. Ve výroční den události, 11. 4. 2005, byly nově nalezené ostatky pietně uloženy do zmíněného společného hrobu za účasti velvyslance ČR v Haagu, přidělence obrany ČR a zástupců ozbrojených sil ČR a Nizozemska a představitelů Commonwealth War Graves Commision.

Během 2. světové války bylo nad Nizozemskem ztraceno přibližně 5 500 letadel. Mnohé z těchto trosek jsou dodnes pohřbeny v tamní půdě či vodách. Celkem zde zahynulo asi 13 tisíc členů posádek letadel, z nichž mnozí nemají své hroby. To se snaží napravit Národní program vyzvednutí trosek letounů s ostatky pohřešovaných členů posádek, který byl zřízen v roce 2018 nizozemských ministrem vnitra. Účelem programu je vyzvednout všechny trosky, ve kterých se předpokládají ostatky pohřešovaných členů posádek v těch případech, kdy je vyzvednutí proveditelné. Náklady jsou hrazeny nizozemskou vládou, práce provádí tým nizozemských Královských ozbrojených sil za podpory civilní smluvní firmy a příslušné obce.

Jiří Rajlich a redakce army.cz

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: