Mjr. Radek Pavlica: Důvěra a sdílené porozumění v týmu vytváří prostor pro otevřenou komunikaci
„Důstojník je od slova důstojnost, která se rodí z respektu a z hlubší znalosti armádního prostředí, stejně jako fakt, že kvalitní vojáci si zaslouží kvalitní techniku,“ říká v rozhovoru mjr. Radek Pavlica, zástupce velitele 74. mechanizovaného praporu v Bučovicích. Prapor, který je nedílnou součástí 7. mechanizované brigády, bude jako první přezbrojen na nová pásová BVP CV90. Bude postaven před nelehký úkol – stmelit novou techniku a zkušené vojáky do bezvadně fungujícího celku. Major Pavlica se v rozhovoru nejen ohlíží za svými dosavadními zkušenostmi, ale zabývá se také budoucností, která stojí před bučovickým útvarem.
Co vás inspirovalo k tomu, stát se vojákem z povolání?
Upřímně to, že se můžu stát vojákem, respektive že se to dá studovat, jsem vůbec nevěděl. Na základní škole jsem hrál hokej, žádnou extra třídu, dělal bojové umění taekwondo, chodil na plavání a měl poměrně dobrý prospěch. Jevila se tak možnost nastoupit na gymnázium nebo na technické lyceum, kde bych pokračoval v hokeji. Ani jedna z variant mě však moc nelákala, tak jsem hledal, co by mě bavilo, než mi rodiče spíše z hecu nabídli studium střední vojenské školy v Moravské Třebové. Přijímací řízení bylo v té době složeno z angličtiny, matematiky a fyzických testů (běh na jeden kilometr a shyby). Díky hokeji a dobrým známkám jsem přijímačkami prošel, čímž se mi otevřel armádní svět, který mě baví doteď. Po střední škole jsem pokračoval dál ve studiu, a to na Univerzitě obrany v Brně. Když jsem vstoupil do armády, byl jsem kluk ze sídliště, a právě armádní prostředí mi dalo řád a disciplínu. Nosím uniformu už od roku 2003 a musím říct, že profese vojáka pro mě byla vždycky více, než jen chození do práce a dostávání výplaty. Pořád v tom vidím vyšší poslání, touhu chránit naše demokratické hodnoty a hlavně svobodu.
Jak byste hodnotil, s odstupem času, úroveň výuky na Univerzitě obrany po odborné stránce a je něco, co byste doporučil zařadit do výuky?
Důležité je zmínit, že prostory a aktivity, které studium nabízí, rozvíjí studenta po všech stránkách, ale jen pokud chce. V dobách mých studií (2007 až 2012) jsem hodně postrádal více praxe u vojsk. Tu nám výborně nahrazovala skupina COMMANDOS, ale do ní se nedostanou všichni, tudíž tento typ praxe byl výběrovou záležitostí. Skupina byla založena na bázi dobrovolnosti, kde po absolvování výběrového řízení, které nebylo vůbec jednoduché, se v rámci víkendů cvičila taktika ve výcvikových prostorech. Obrovskou zásluhu na fungování skupiny měl, a pořád má, Zdeněk Flasar. To, co jsme v rámci COMMANDOS zažili, utvářelo nejen naše osobnosti, ale i vzájemné vztahy a vazby, které přetrvávají dodnes. S mým tehdejším spolubydlícím z koleje a nynějším poradcem ministryně obrany Petrem Matoušem na některé situace vzpomínáme dodnes.
Ale zpátky k otázce ohledně doporučení k výuce na Univerzitě obrany. Vnímám, že v současné době je díky proaktivnímu vedení Katedry vševojskové taktiky vyvíjen velký tlak na to, aby se studenti co nejvíce podívali v rámci praxí za jednotkami a nasáli realitu armádního života. Absolvování stáží a kurzů je velmi dobrým krokem vpřed, který bych rozhodně udržel. Je to pak znát při příchodu nováčků na prapor. Jsem velmi rád, že i my v Bučovicích můžeme s touto iniciativou zaměřenou na praxi pomoci.
Co bych změnil nebo zavedl, je rotační cyklus vyučujících (v hodnostech kapitánů, případně majorů), kde by se po určité době, ideálně po čtyřech letech, vraceli zpátky k vojskům. Tato délka cyklu odpovídá délce době rozhodné a zároveň je to tak akorát dlouho na to, aby byl pořád soulad mezi teorií a tím, jak to opravdu funguje v reálném prostředí jednotek. To, co pak vyučující studentům předá, koresponduje s praxí, a to jsou cenné informace, se kterými pak budoucí důstojníci mohou pracovat. Střet s realitou následně není tak překvapivý.
Jak velkou část tvořili vyučující s odbornou praxí získanou v misích a na stupních velení útvarů AČR?
V době mých studií jsem velmi pozitivně vnímal podplukovníka Černého, který tehdy, tuším, zastával pozice na velitelství 7. mechanizované brigády. V rámci magisterského studia nám předával opravdové poznatky z praxe. To nás velmi bavilo a zajímalo, navíc jsme z nich pak opravdu mohli čerpat dál.
Obecně ale musím říct, že v době mého studia byla kvalita vyučujících na vojenské předměty spíše podprůměrná. Což ale neplatí dnes. Za uplynulých třináct let se katedra významně posunula směrem kupředu. Vnímám, že se kvalita vyučujících výrazně zlepšila. Najdeme zde mnoho příslušníků s dlouholetou praxí u vojsk. Náš prapor v současné době s Katedrou vševojskové taktiky velmi úzce spolupracuje. Jedná se o sdílení myšlenek, stáže studentů, sdílení prostorů možných pro výcvik a mnoho dalších oboustranně výhodných benefitů.
Když jste se stal poručíkem a přišel na útvar, jak velký byl rozdíl mezi vyučovanou teorií a realitou praxe na úrovni čety?
Byla to dobrá srážka s realitou. Na škole jsme brali mraky teoretických věcí, které se daly aplikovat až na vyšších funkcích. Jako studenti jsme měli obrovské teoretické základy, ale upřímně, nevěděli jsme, jak tyto znalosti převést do praxe. Měl jsem štěstí na výborné lidi na četě, celá rota byla taková malá rodina. Také jsem měl štěstí na výborného velitele praporu, současného generála Petra Svobodu, který mi dal základy, jimiž se de facto řídím dodnes. Důležité myšlenky, které si pamatuji doteď, jsou například: „tým je vždy více než jednotlivec“, „nikdy netrestej za chyby z iniciativy, ale za chyby z lenosti“ a hlavně motto 74. mechanizovaného praporu: „Lásku k vlasti dokaž činem“.
V praxi mi pak velmi pomohlo i to, že jsem po nástupu do funkce prošel řadou kurzů BMATT a úspěšně absolvoval kurz KOMANDO. Získané znalosti a dovednosti byly přínosem pro celou jednotku.
Později jste se stal velitelem roty. Jaká byla fluktuace vojáků a do jaké míry to ovlivňuje kvalitu a úroveň výcviku, v neposlední řadě bojeschopnost?
Na velitele roty jsem nastoupil po zkušenostech z velení četě, z pozic zástupce velitele roty a náčelníka skupiny bojové přípravy praporu. Poslední zmíněnou funkci jsem fakticky nevykonával. Hned od začátku jsem byl pověřen výkonem náčelníka operační skupiny 11. SR BAF. Tuto misi dostal náš 74. mechanizovaný prapor v roce 2018. Velel jí výborný důstojník kapitán Miroslav Maixner, který je v současné době v hodnosti podplukovníka velitelem bučovického praporu.
O mém současném veliteli se musím trochu více rozmluvit, protože si to tento člověk opravdu zaslouží. Jeho osobní přístup, vedení lidí a zkušenosti byly obrovským motivátorem a stmelovacím prvkem jednotky. To, že se říká, že armáda je druhá rodina, je naprostou pravdou. Když v roce 2017 zemřela po porodu má první žena Lenka, umožnil mi Mira se s touto ztrátou vyrovnat, a to jak osobním, tak profesním způsobem.
Po předchozích zkušenostech ze dvou nasazení v Afghánistánu a cvičení v Litvě jsem se po nástupu do funkce velitele roty snažil na jednotce vytvořit co nejvíc sehraný tým za podmínek tvrdého výcviku. V práci a na cvičeních trávíme víc času než doma s rodinou, proto pro mě byl a je fungující tým velkou prioritou a také devízou.
V době mého nástupu jsme se transformovali z lehkého motorizovaného praporu na mechanizovaný prapor. Chvíli na to zasáhl svět covid. Takže co se týče samotného výcviku a sbírání zkušeností s „nově“ zaváděnou technikou BVP-2, nebyly podmínky úplně ideální. O to víc jsem si cenil toho, že jsme si v rámci 7. mechanizované brigády předávali zkušenosti a nezačínali úplně od nuly.
Výzvou byla i fluktuace, která v podstatě pokračuje v armádě dodnes. Značná část absolventů základního vojenského výcviku do dvou let opouštěla a stále opouští řady AČR. Špatně se tak udržuje určitá úroveň vycvičenosti. I z toho důvodu jsme se víc zaměřili na přípravu a vzdělávání velitelského sboru. V současnosti je u našeho praporu kladen obrovský důraz na PVPŠ (příprava velitelů a příslušníků štábů), protože vědomosti a rozhled vám nikdo nikdy nevezme. A my děláme všechno pro to, aby byl tento typ vzdělávání rozmanitý, praktický a měl přesah nejen po profesní, ale i osobní stránce.
Zúčastnil jste se několika misí, včetně bojových. Co podle vás přineslo Armádě ČR nasazení v zahraničí, zejména z hlediska úrovně získaných zkušeností?
Obrovský benefit vidím hlavně ve fungování jednotky pod aliančním velením v mezinárodním prostředí. Mezi další nepřenositelné zkušenosti řadím to, že část našich nasazených vojáků, kteří aktivně bojovali s nepřítelem, jsou v dnešní době na vysokých pozicích jak u praporčického, tak u důstojnického sboru.
Mise v Afghánistánu ukázaly, jak jsou naši vojáci cenní a že investice do lidí je klíčem k úspěchu. Je pravdou, že jsme v té době fungovali primárně pod koaličním logistickým zabezpečením, ale šikovnost a znalost našich lidí ukázala, že se nemáme za co stydět. Ba naopak, máme být právem na co hrdí.
Nevýhodou těchto zahraničních operací bylo, že jsme prošli tak zvanou afghanizací, kdy jsme veškeré naše úsilí směřovali pouze k tomu, abychom byli úspěšní v zahraničních operacích. Trošku jsme tehdy zapomněli, jaké to je být logisticky soběstační. A hlavně, jaké to je, cvičit nové vojáky, kteří přišli po rekrutaci v době, když mise v Afghánistánu skončily a měli jsme zase začít cvičit „zelenou a černou“ taktiku. Abych nebyl kritický až moc, nic a nikdo se neumí lépe přizpůsobit než český voják. V současnosti tyto jevy už nejsou tak moc viditelné a jednotky soustřeďují svoji přípravu tak, aby byly efektivní na moderním bojišti.
Nejen zahraniční mise, ale i jiné úkoly nám svěřené přinesly své ovoce. Zmínil bych například zkušenosti z výcviku ukrajinských vojáků na našem území. Jako prapory jsme se „domluvily“ a společně pracovaly na konceptu mobilního místa velení, které je v podstatě postavené na dvou tatrách, což nahradilo původní koncept „stanového města“. Dále využíváme více a více drony. Budujeme zákopové systémy pro výcvik jednotek a rozšiřujeme naše praporní výcviková zařízení, to zejména díky smlouvám o spolupráci s civilními subjekty. Navzájem pak tyto inovace v rámci brigády, respektive mezi jednotlivými prapory, sdílíme.
V rámci 3. ÚU AČR Slovensko jste byl náčelníkem štábu. Do jaké míry vám na tuto funkci postačovaly zkušenosti získané v letech vaší vojenské služby a jaké nové zkušenosti a poznatky jste si z této mise odvezl?
Do 3. ÚU AČR jsem byl zařazen poměrně brzy po příchodu na operační oddělení 7. mechanizované brigády. Hodně jsem těžil ze zkušeností ze zahraničních operací a rozhledu, který mi dala funkce velitele mechanizované roty. Plukovník Miroslav Vybíhal, který byl velitelem celého kontingentu, byl skvělým vzorem. V rámci přípravy jsme chtěli jako prvek MNCE (Multinational Coordination Element), co nejvíce pomoci s přípravou právě 74. mechanizovanému praporu, který tvořil jádro tohoto uskupení. Jelikož jsem na tomto praporu vyrostl, mám ho svému srdci nejblíže. Po zkušenostech z vyššího velitelství, kdy jsem měl možnost srovnání, jsem viděl a věděl, že bučovický prapor má hodně kvalitního personálu a snahu systém zlepšovat.
Pod velením plukovníka Vybíhala se nám podařilo celé mezinárodní uskupení stmelit a vytvořit efektivní prostředí tak, abychom praporu, který na Slovensku odvedl výbornou práci, co nejvíce usnadnili všechny procesy a prapor se mohl věnovat pouze výcviku. Vím, že mírové mise na podporu východního křídla NATO nejsou tak perspektivní, jako bývaly mise v Afghánistánu a Africe, ale na druhou stranu, tyto výcvikové mise nám jako armádě daly možnost cvičit v mezinárodním prostředí. A ruku na srdce, s jakým praporem se podaří za půl roku provést tři praporní výcviky?
Ze zahraničního nasazení na Slovensku jsem si odnesl především větší rozhled, chápání mezinárodních vztahů a i když to možná bude znít jako klišé, tak i naprosté vnitřní souznění s heslem „We are stronger together“ (společně jsme silnější).
V současnosti jste zástupce velitele 74. mpr, ke své funkci a hodnosti jste se musel propracovat od základu a získávat cenné zkušenosti. Jak s ohledem na to hodnotíte fakt, že v AČR je možné po kurzu základní přípravy bez zkušeností získat třeba hodnost kapitána nebo majora?
To je velmi zajímavá otázka. Osobně to vnímám tak, že důstojník je od slova důstojnost, která se v tomto případě rodí z respektu a z hlubší znalosti armádního prostředí. Tyto dva aspekty se tvoří z přirozených posunů do funkcí. Pokud pak nabereme příslušníka z civilu a chceme či potřebujeme z něj mít důstojníka, měl by podle mého názoru začít v hodnosti poručíka. Dává-li to smysl, můžeme jej zaplatit i jinak než výší služebního tarifu, například vyšším stabilizačním příspěvkem. Na odborných pozicích rekrutovaných z civilu nepotřebujeme vojáky v hodnostech kapitán, major či podplukovník. Hodnosti nejsou jen o výši dosaženého vzdělání či délce zkušeností z praxe, jsou i o rozsahu odpovědností, náplni práce a získaných armádních znalostech. A to by se mělo brát v potaz.
Armáda ČR trpí nedostatkem vycvičených záloh. Přikláněl byste se k obnovení základní vojenské služby, třeba po vzoru Rakouska nebo Švýcarska, kde by se výsledek doplňování projevil v řádu dvou let, nebo jít cestou aktivní zálohy, kde není garance pro naplnění?
V současné době bych se k základní vojenské službě nepřikláněl. Ale líbí se mi myšlenka našeho dobrovolného vojenského cvičení (DVC), která funguje na bázi dobrovolnosti a chystá nám slušně připravené „pěšáky“, které zařazujeme do našich záloh. Systém cvičení se v praxi ukazuje jako velmi efektivní. O to víc mě těší, že je o něj tak velký zájem. Myslím, že by bylo velmi přínosné, pokud by se pro úspěšné absolventy dalo DVC do budoucna rozšířit o kurzy typu operátoři prostředků PVO, operátory radarů, střelci operátoři bojových vozidel a podobně. Potřebujeme zrychlit proces výcviku na sofistikovaných zbraňových systémech a zároveň zavést nové, jako jsou obsluhy dronů a kybernetické specialisty.
Měli bychom si být vědomi toho, že vlast a svoboda, kterou máme, není samozřejmostí. Musíme do ní přispívat všichni. Tudíž jakákoli aktivita spojená se znalostmi a rozvojem dovedností vedoucích k obraně státu nám v budoucnu pomůže ochránit naše základní svobody.
Každý válečný konflikt urychluje zdokonalování zbraňových systémů na všech úrovních, příkladem je konflikt mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Do jaké míry by se měl mechanizovaný prapor připravovat na úlohu dronů, a to jak v případě obrany, tak vedení útočných operací?
Rozhodně by se připravovat měl, a to v míře takové, aby byly drony nedílnou součástí mechanizovaných jednotek. V současné době je bojiště přehlcené drony, to je obecně známý fakt. O útocích dronů v rámci stávající války na Ukrajině slyšíme ze sdělovacích prostředků téměř dnes a denně. Armáda musí mít schopnost na nepřítele působit jak vlastními drony, tak mít schopnost drony nepřítele eliminovat. Potřebujeme je umět detekovat a následně zničit.
Klíčem k úspěchu je zkrátka to, že bude na každém mechanizovaném družstvu dron na průzkum a dron na provádění útoků. Součástí praporních vyvedení je tak součinnost s příslušníky praporu bezpilotních prostředků, což je nový a rozhodně potřebný trend, kterým se armáda nyní ubírá. Nesmíme však usnout na vavřínech, je třeba, aby se práce s drony postupně rozvíjela už na úrovni čet a rot, celý obraz bojiště by se pak uzavíral výstupem dronu na praporní úrovni.
Co je podle vás nezbytností pro každou armádu – kvalitní a vycvičení lidé, nebo kvalitní technika?
Tahle otázka by se měla položit trošku jinak, a to: Zaslouží si naši kvalitní lidé kvalitní a odpovídající techniku? Za mě jednoznačně ano. Jedno bez druhého nemůže ze zásady efektivně fungovat na bojišti ani v jakékoli jiné operaci.
Co je podstatné pro udržitelnost lidí v armádě?
U našeho praporu aplikujeme principy „mission command“ (úkolové velení). Tento typ velení vede ke zlepšení kultury organizace, což je v dnešní době klíčem k přilákání a udržení mladé generace a v neposlední řadě i udržení zkušeného personálu. Principy, které úkolové velení aplikuje, jsou: kompetence, vzájemná důvěra, sdílené porozumění, záměr velitele, disciplinovaná iniciativa, přijímání rizika. Všechny zmíněné zásady u 74. mechanizovaného praporu používáme v praxi a výsledky jsou viditelné. Velitelé nejrůznějších stupňů při zadání úkolu, účelu (vysvětlení proč mám daný úkol provádět) a omezení sami hledají cestu, jak úkol co nejlépe a nejefektivněji splnit. Tím se zvyšuje nejen kvalita výstupu, ale i motivace a odpovědnost jednotlivců.
Důvěra a sdílené porozumění v týmu vytváří prostor pro otevřenou komunikaci. Každý má možnost přispět svým návrhem. Ať už jde o zlepšení pracovně-pobytových zón, výcvikových zařízení nebo samotných procesů. Věřím, že každý nápad si zaslouží pozornost. I drobné podněty, které se na první pohled mohou zdát nevýznamné, mohou ve finále výrazně ovlivnit kvalitu prostředí, ve kterém sloužíme. Často svým kolegům říkám, ať se nebojí přicházet s návrhy. I když se zdají být malé, nebo nemají přímý vliv na činnost mechanizovaného praporu na bojišti, mohou i tak zásadně přispět ke zlepšení naší kultury organizace a efektivity jako týmu.
