Posrpnové kompromisy a postoj ministra obrany Martina Dzúra

21. 08. 2021

Srpen 1968 nebyl jen okamžikem dojemného národního vzepětí. Po něm se připlížila doba vystřízlivění a postupného přijímání kompromisů. Události před třiadvaceti lety nám dávají základní poučení: nestačí jen něco získat, důležité je si to i udržet.

Bodem obratu se stala moskevská jednání, představující v podstatě kapitulaci. Po návratu představitelů z Moskvy 27. srpna 1968 se již následujícího dne uskutečnilo na Pražském hradě velitelské shromáždění. Prezident Ludvík Svoboda na něm odmítl omluvy ministra Dzúra, že armáda zůstala nečinná. Svoboda ocenil „uvážlivý postoj vojáků, vysokou morálku i naprostou podporu politického a státního vedení ČSSR“.

Politické postoje armádních představitelů byly v dalších měsících velmi zdrženlivé. K intervenčním vojskům chovali vztah neutrální a kopírovali podobně nezřetelné pozice politického vedení KSČ. Po celou dobu se ale armáda vyjadřovala navenek kladně k internacionálním závazkům. Upravený akční program ČSLA z 13. ledna 1969 již neobsahoval záměr hledat vlastní cestu, ale zejména bezvýhradné přihlášení se ke KSČ a k Varšavské smlouvě.

Březnový obrat

Jasným impulzem ukončení přechodného období se staly tzv. hokejové události. Po vítězství československého hokejového mužstva nad sovětským na mistrovství světa ve Stockholmu 21. března 1969 a podruhé 28. března proběhly na mnoha místech Československa spontánní masové oslavy, které se změnily i v protisovětské demonstrace. V noci z 28. na 29. března dav vyplenil kancelář sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí v Praze a například v Ústí nad Labem kameny zaútočil na sovětskou komandaturu a zapálil tam stojící vojenská vozidla.

Do ČSSR neprodleně přicestoval sovětský ministr národní obrany maršál SSSR Andrej Grečko. Během jednání s Dzúrem 1. dubna 1969 žádal o přešetření „hanebných událostí a kontrarevoluce“, jichž se účastnili i vojáci ČSLA. Rozlícený Grečko varoval, že v případě opakování přijme Střední skupina sovětských vojsk vlastní opatření, pohrozil zvýšením počtu sovětských vojáků či případně i neohlášenou intervencí sovětských vojsk z okolních zemí. Prohlásil, že sovětská vojska neodejdou ze země ani v roce 1969, ani v následujícím roce.

Počátky normalizace v armádě

Ministr Dzúr okamžitě vydal 2. dubna 1969 rozkaz, jímž odsoudil protisovětské demonstrace.  Rozkázal vyvodit přísné důsledky proti narušitelům kázně a vztahů se SSSR z řad příslušníků armády, učinit vlastní konkrétní opatření podle místních podmínek a jednoznačně v praxi uskutečňovat přátelství a vojenskou družbu se Sovětskou armádou a armádami ostatních zemí Varšavské smlouvy. Velitelé svazů měli hned v následujících dnech zorganizovat setkání s představiteli Sovětské armády a případně se jim omluvit. Dalším rozkazem nařídil kádrově řešit vojáky, kteří se zapojili do protestů, včetně propouštění ze služebního poměru a přemisťování vojáků základní služby k jiným útvarům.

Účast vojáků na tzv. hokejových událostech byla ve skutečnosti ve srovnání s účastí všech občanů okrajová. Radikální kázeňská opatření v armádě tak především reagovala na sovětský nátlak. Oba dubnové rozkazy představovaly i jisté vodítko pro další období.

Rozkaz ministra Dzúra ke Dni armády v říjnu 1969 lze označit za první veřejný důkaz nového pohledu na Pražské jaro i srpnovou intervenci. Uvádí se v něm, že „kontrarevoluční síly zneužily úsilí KSČ o nápravu omylů a deformací, pomocí psychologického teroru otravovaly v Československu po dobu půldruhého roku veřejné mínění jedem antikomunismu a antisovětismu a několikrát přivedly zemi na pokraj katastrofy.“ Intervence v srpnu 1968 byla „bratrská pomoc ve složité vnitřní situaci“. Umožnila „zpevnit vnitřní síly“, což se mělo projevit v srpnu 1969.

Zasloužilý normalizátor

Na rozdíl od předsedy vlády Černíka se Dzúr udržel ve vládě až do počátku roku 1985, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil a brzy nato zemřel. To znamená, že byl  ministrem bezmála sedmnáct let. To vyžadovalo mimořádnou schopnost, uvážíme-li, že musel  čelit ostré kritice za reformní postoje před srpnem i údajně váhavé jednání po srpnu.

Ovšem autoři pověstného dokumentu „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu“ výslovně vyzdvihli dvě osobnosti původně považované za zastánce reforem Pražského jara, a to ministra národní obrany Dzúra a prezidenta Svobodu. Oba podle dokumentu svými rozkazy v srpnových dnech zajistili nečinnost ČSLA, takže proti interventům nepadl jediný výstřel. Tak získal Dzúr silný trumf, který mu umožnil přežít.

Z jednoho pozdějšího rozhovoru s Martinem Dzúrem můžeme na závěr citovat: „Takže na jedné straně mnozí počítali, že jsem Dubčekův kádr, ale já jsem vyrostl v jiných třídních podmínkách, v jiném vztahu k Sovětskému svazu, no a v tom augustě, když jsem viděl, jak se situace vyvíjí, tak jsem šel k Sovětům, ti mě orientovali a myslím si, že jestli tu netekla krev, tak že je to i moje zásluha, protože já jsem vydal ještě před „vstupem“ nejprve telefonem rozkaz, za který se nikdy nikdo nebude v této republice hanbit, o poskytnutí všestranné pomoci, jsou to naši přátelé, spojenci.“

Prokop Tomek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: