Robotika v AČR: Koncepce existuje, dokáže ji ale ministerstvo obrany proměnit ve skutečnou schopnost?

Vojenská robotika přestala být technologickou vizí vzdálené budoucnosti. Zkušenosti ze současných konfliktů ukazují rostoucí význam bezosádkových systémů, autonomie, umělé inteligence i schopnosti rychle upravovat techniku podle potřeb bojiště. Armáda České republiky tento trend zachytila včas. Má schválenou koncepci, buduje testovací prostředí, získává zkušenosti a v roce 2026 uskutečnila rozsáhlé mezinárodní testování UGV. Otázka proto už nestojí pouze tak, zda AČR robotiku potřebuje. Otázkou je, zda ministerstvo obrany dokáže vytvořit podmínky, aby se práce AČR proměnila ve skutečnou vojenskou schopnost.

V červnu 2026 byla schválena Koncepce zavádění bezosádkových pozemních systémů do AČR. Významnou roli v dosavadním rozvoji sehrály Sekce komunikačních a informačních systémů MO a Agentura komunikačních a informačních systémů, zejména její Centrum nasaditelných systémů a rozvoje technologií SVŘ, v úzké spolupráci s Univerzitou obrany a Radou MO pro AI a robotiku.

V Lipníku nad Bečvou současně vzniká Národní testovací a evaluační polygon NATEP UGV, který vytváří prostředí pro systematické testování těchto technologií. Základ tedy existuje. Teď přicházejí mnohem obtížnější otázky.

Co bude po experimentu?

Cvičení Drone Shield 2026 ukázalo, že AČR dokáže vytvořit prostředí pro rozsáhlé praktické testování UGV. Na NATEP UGV se setkaly více než dvě desítky českých a zahraničních společností a jejich prostředky prošly praktickým testováním mobility a autonomie.

Právě takové testování je nezbytné. UGV nelze hodnotit pouze podle katalogových parametrů nebo krátké demonstrace výrobce. Skutečná hodnota technologie se projeví až při provozu vojáky – v terénu, různém počasí, při výpadcích spojení, degradované navigaci, poruchách nebo nedostatku energie.

Jenže co bude následovat? Kdo převezme výsledky testování? Jak budou převedeny do požadavků AČR? Kdo rozhodne, které technologie pokračují do další fáze? A jak dlouhá bude cesta od úspěšného experimentu k prvnímu reálnému zavedení? Experiment není schopnost. Koncepce není schopnost. A ani nákup techniky sám o sobě schopnost nevytvoří.

Jsou na robotiku připraveny peníze?

Pokud má být schválená koncepce realizována, musí mít finanční pokračování. Jaké prostředky budou v letech 2027 až 2030 vyčleněny na její realizaci? Kolik bude určeno na experimentování, nákup nebo pronájem UGV? Kolik na autonomii, AI, exoskelety, infrastrukturu a výzkum a vývoj? A především: existuje dlouhodobý finanční rámec, který umožní přejít od jednotlivých experimentů k budování schopnosti?

Počty techniky samy o sobě nekonstituují vojenskou schopnost. Schopnost vzniká až propojením techniky, lidí, výcviku, doktríny, infrastruktury, logistiky, organizace a financování.

Dokáže akviziční systém držet krok?

Robotika zároveň otevírá problém rychlosti. UGV, které představuje technologickou špičku v roce 2026, může být za tři roky technologicky překonané. Tradiční několikaletý akviziční cyklus proto nemusí odpovídat rychlosti vývoje těchto technologií. Musí AČR každý experimentální prostředek vlastnit? Jednou z cest může být Proof of Concept. Několik UGV lze na rok či dva pronajmout, intenzivně provozovat u jednotek, získávat zkušenosti a data a až následně rozhodnout o jejich dalším využití.

To však vyvolává další otázku směrem k resortu: Má ministerstvo obrany vytvořené procesy, které umožní rychle pořizovat nebo pronajímat malé počty technologií pro experimentování? Pokud ne, může se stát, že technologii dokážeme otestovat rychleji, než ji dokážeme administrativně získat.

Kde má zavádění UGV začít?

Další otázkou není jen, jak robotiku zavádět, ale také kde. První významné využití UGV nemusí být v ozbrojených robotických systémech. Velký potenciál leží v logistice a podpoře systémů velení a řízení C2. Obě oblasti přímo ovlivňují přežití jednotky. Bez munice, vody, energie, zdravotnického materiálu a náhradních dílů jednotka nevydrží. Každý zásobovací úkol, který lze v nebezpečném prostoru převést na UGV, současně snižuje expozici vojáků.

Stejně zásadní je C2. Bez komunikace, dat a situačního povědomí přestává být jednotka koordinovaným bojovým systémem. UGV může nést retranslační prostředky, komunikační uzly, senzory, prostředky elektronického boje nebo energetické zdroje. První UGV v AČR proto nemusí střílet. Může převážet munici, nést komunikační uzel nebo zabezpečovat jinou činnost, kvůli které dnes musí do ohroženého prostoru člověk.

Kdo bude robotiku v AČR vlastnit?

Zde se dotýkáme organizační otázky. Má AČR vytvořit samostatné robotické jednotky? Nebo je vhodnější začít malými týmy a „ambasadory robotiky“ u logistiky, spojovacího vojska, ženistů, chemiků, průzkumu a dalších odborností?

Druhá cesta může umožnit rychlejší získávání praktických zkušeností přímo u jednotek. Zároveň však musí být jasné, kdo bude napříč AČR odpovídat za standardy, architekturu, interoperabilitu, testování, autonomii a dlouhodobý rozvoj. A právě zde se objevuje další otázka: Kam vlastně robotika organizačně patří?

Robotika není kybernetika

Robotika a kybernetika spolu velmi úzce souvisejí. Nejsou však totožné. Kybernetická bezpečnost řeší především ochranu informačních a komunikačních systémů, sítí, dat a digitálních procesů. Vojenská robotika propojuje digitální svět s fyzickým působením na bojišti.

UGV nebo UAV není pouze počítač připojený k síti. Je to fyzická platforma spojující mobilitu, mechaniku, energetiku, senzory, efektory, navigaci, komunikaci, software a autonomii. K tomu patří výcvik, taktika, logistika, údržba a integrace do systémů velení a řízení. Kybernetická bezpečnost je proto pro robotické systémy kritická, ale představuje jednu z jejich vrstev, nikoli celý jejich obsah. Robotiku nelze od kybernetiky izolovat, ale stejně tak ji nelze na kybernetiku redukovat.

Totéž platí pro AI. Jde o horizontální technologii, která bude prostupovat robotikou, C2, ISR, elektronickým bojem, logistikou, plánováním a dalšími oblastmi. Proto bude nutné rozhodnout, kdo bude vlastníkem těchto schopností a jak budou jednotlivé technologické oblasti koordinovány.

Jednou z dlouhodobých možností může být vytvoření vhodného organizačního prvku nebo mechanismu, který by soustředil potřebné kompetence pro rychle se rozvíjející technologie a systémově propojoval jejich experimentování, ověřování, standardizaci a zavádění do AČR. Nešlo by o sloučení robotiky, kybernetiky, AI a dalších odborností do jedné disciplíny, ale o jejich koordinovaný technologický rozvoj.

Teprve další vývoj ukáže, zda robotika jednou povede k vlastnímu organizačnímu celku, nebo dokonce k novému druhu vojska. To však není rozhodnutí, které musí být učiněno dnes. Dnes musí být především jasné, kdo za rozvoj této schopnosti odpovídá.

Je připravena legislativa?

Technologie ale nelze zavádět bez odpovídajících pravidel. Kdo nese odpovědnost za autonomní UGV při nehodě? Jaké podmínky musí splnit systém pohybující se autonomně ve vojenském prostoru? Kde končí odpovědnost výrobce a začíná odpovědnost provozovatele, operátora nebo velitele?

A je současná legislativa schopna reagovat na rychlý rozvoj autonomie? Pokud AČR začne tyto technologie zavádět rychleji, než se bude měnit právní a regulační prostředí, může se právě legislativa stát jednou z překážek jejich praktického využití.

Je připravena bezpečnost informací?

Další oblastí je bezpečnost. UGV není jen vozidlo. Je nositelem senzorů, komunikace, výpočetního výkonu a softwaru a může pracovat s navigačními, obrazovými, senzorickými, provozními i taktickými daty. Je ekonomicky a operačně udržitelné vybavovat každý UGV citlivým a nákladným kryptografickým zařízením?

UGV bude vystaveno vysokému riziku poškození, zničení nebo získání protivníkem. U některých systémů může být ztráta dokonce předpokládanou součástí použití. Extrémním příkladem jsou levné one-way UGV, u nichž se s návratem vůbec nepočítá. Pro některé aplikace proto mohou být relevantní non-CCI radiostanice a datové prostředky, taktické 5G, Wi-Fi nebo vhodné formy satelitní komunikace.

Jejich použití však musí vycházet z analýzy rizik a odpovídajícího bezpečnostního rámce. Jiný bezpečnostní profil bude mít logistické UGV, jiný mobilní uzel C2 a jiný jednorázový prostředek. Bezpečnost nemusí znamenat instalovat nejdražší řešení na každou platformu. Musí znamenat ochranu odpovídající hodnotě informace, operačnímu úkolu a vyhodnocenému riziku.

Má AČR pro robotiku lidi?

Technologie bez lidí schopnost nevytvoří. České vysoké školy připravují odborníky na robotiku, autonomní systémy, AI, mechatroniku, počítačové vidění a datovou analytiku. Pokud ale takový absolvent přijde do AČR, kam nastoupí? Existují pro něj systemizovaná místa? Existuje odpovídající vojenská odbornost? Jak bude vypadat jeho kariérní cesta? A jak AČR zabrání tomu, aby odborníka několik let vzdělávala a následně o něj přišla, protože pro jeho specializaci nemá odpovídající uplatnění? Robotika a AI nemohou dlouhodobě fungovat jako „přidružená výroba“ pracovišť, která je řeší vedle svých hlavních úkolů.

A komu budou patřit data?

S autonomií přichází ještě jedna oblast, která bývá méně viditelná – data. Kdo bude vlastnit data vytvářená UGV a UAV? Kdo je bude ukládat, čistit, označovat a připravovat pro další učení? Kde budou vznikat referenční datové sady AČR? Kdo bude ověřovat nové algoritmy?

A bude mít AČR schopnost své systémy postupně učit na vlastních datech, nebo bude v této oblasti dlouhodobě závislá na výrobcích? Robot bez dat je stroj. Autonomní vojenský systém je z velké části datová schopnost.

AČR začala. Co udělá resort?

Právě zde se jednotlivé otázky spojují. AČR už podnikla konkrétní kroky. Existuje koncepce, NATEP UGV, zkušenosti z Drone Shield, odborné týmy a spolupráce SKIS MO, AKIS/CNS a RTSVŘ, Univerzity obrany a Rady MO pro AI a robotiku. To je důležitý začátek. Teď ale musí přijít odpovědi na další otázky. Jak bude robotika financována? Jak se budou technologie rychle pořizovat a experimentálně ověřovat? Kdo ponese odpovědnost za schopnost? Jak se změní organizační struktury? Jak bude řešena legislativa? Jak bezpečnost informací? Kde budou odborníci? Kdo bude spravovat data? A jak se výsledky experimentů skutečně dostanou k jednotkám? To už nejsou pouze technologické otázky. Jsou to otázky pro celý resort ministerstva obrany. Pokud resort považuje robotiku, autonomii a AI za významnou součást budoucího bojiště, musí to být v letech 2027 až 2030 vidět nejen v koncepčních dokumentech, ale také v rozpočtu, organizačních strukturách, legislativě, personálu a konkrétních projektech.

AČR první krok udělala. Teď se ukáže, zda resort obrany vytvoří podmínky pro kroky následující. Největším rizikem totiž nemusí být, že AČR technologickou změnu nezachytí. Může jím být situace, kdy ji zachytí včas, vytvoří koncepci, vybuduje testovací prostředí a získá zkušenosti – ale resortní systém nebude dostatečně rychlý, aby tento náskok proměnil ve skutečnou vojenskou schopnost.

ZDROJ ZDE