Zánik ponorky U 20

04. 07. 2026

Večer 4. července 1918 objevila italská ponorka F 12 u ústí řeky Tagliamento západně od Terstu rakousko-uherskou ponorku S.M.U. 20, která právě ke své smůle na hladině nabíjela své akumulátory a stala se tak pro Italy snadným cílem. F 12 se za měsíčního svitu vynořila ve 22:43 a ze vzdálenosti zhruba 600nmetrů vypálila torpédo. To zasáhlo přední třetinu trupu, explodovalo a roztrhlo trup U 20. Krátce poté loď ležela na dně Jaderského moře na 45°29′ severní šířky a 13°05′ východní délky a stala se ocelovým hrobem své posádky. Na hladině nebyly žádné trosky, jen olejová skvrna…

Někteří čtenáři tohoto textu si možná položí otázku, jak tato tragická epizoda 1. světové války na Jadranu souvisí s vojenskými dějinami českých zemí? Nutno však říci, že v rakousko-uherském válečném loďstvu sloužilo mnoho mužů z Čech a Moravy a v osmnáctičlenné posádce U 20 byli vedle německého rodáka ze severočeské Kadaně Ludwiga Müllera a jeho českého zástupce fregatního poručíka Zdeňka Bělského také námořníci se jmény Josef Černý, Josef Koc a Jan Svoboda…

Nejvíce zatím víme o veliteli ponorky. Ludwig Müller se narodil 17. března 1890 v severočeské Kadani na břehu řeky Ohře v rodině mlynáře. Když dokončil měšťanskou školu, rozhodl se vyměnit vlnky milované řeky za vlny mořské a přihlásil se rakousko-uherskou Námořní akademii v chorvatské Rijece. Tu ukončil úspěšně jako námořní kadet v roce 1909. Světová válka mu však nabídla místo pohledu na mořské vlny pohledy přes periskopy ponorek. Sloužil nejprve pod legendárním Georgem Ritter von Trappem na ponorce U 4 a později hodnosti poručíka řadové lodi (Linienschiffsleutnant) velel postupně na ponorkách SM U-11, 15 a 20.

Ponorku U 20 o délce 39 metrů převzal 11. března 1918. Jeho podmořský člun byl poháněn nad vodou šestiválcovým dieselovým motorem o výkonu 450 hp, který umožňoval rychlost 13,2 uzlu (asi 24 km/h). Pro ponor byl použit elektrický motor o výkonu 300 hp, který lodi umožňoval rychlost 9 uzlů (asi 17 km/h). Ponorka byla vyzbrojena 7cm kanónem, 8mm kulometem a dvěma 45cm torpédomety na přídi. Na palubě bylo možné nést 4 torpéda.

Osud U 20 a její posádky měl na válečném kontě od Müllera o rok mladší rodák z Novary velitel ponorky F 12 námořní poručík Alberto Marenco di Moriondo. Ten se dočkal konce války a v italském námořnictvu sloužil až do září 1943. Jako monarchista však nesnášel Mussoliniho fašisty a tak zmizel v hodnosti admirála mezi partyzány a jako řadový bojovník se v Piemontu zúčastnil až do konce války řady bojových akcí a za své hrdinství byl po válce vyznamenán druhou stříbrnou medailí za statečnost. Tu první získal za potopení U 20. Zemřel v Turíně 27. května 1958.

Zatímco Moriondova F 12 byly vyřazena ze služby 20. července 1929, rakouská ponorka byla takřka po půlstoletí náhodou objevena italskými rybáři, kteří si stěžovali, že vrak ohrožuje jejich sítě. Nakonec byla pověřena záchranou vraku společnost „Sponza & Zuberti“ z Grada. Protože se trup při pokusu o zvednutí rozpadl, musela být záchrana provedena ve dvou částech. Dne 21. července 1962 byla vyzvednuta hlavní část lodi s věží, zbývající část se dostala na hladinu o tři měsíce později, 3. října 1962.

Ostatky dvanácti členů posádky, nalezené v troskách, byly převezeny do Vídeňského Nového Města a 10. srpna 1962 byly pohřbeny s vojenskými poctami na hřbitově Tereziánské vojenské akademie poté, co byly předtím jejich malé rakve vystavena v katedrále sv. Jiří. Pohřbu se zúčastnila i Müllerova manželka Edith.

Při záchraně přední části ponorky však byly nalezeny těla dalších členů ponorky. Byly také převezeny do Rakouska a 29. března 1963 byly pohřbeny vedle svých druhů.

Některé části ponorky U 20, především její věž, pak byly konzervovány a jsou vystaveny ve Vojenském historickém muzeu ve Vídni.

Jindřich Marek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: