Hynek Gibiš / 10. 3. 1871 – 31. 7. 1936

31. 07. 2026

Do historie vstoupil jako první řádný český velitel pluku československých legií v Rusku, odkud přivezl druhý transport dobrovolníků do Francie. V Itálii posléze úspěšně zorganizoval Československou domobranu. Stal se však také jedním z mála vysokých představitelů prvorepublikové armády, kteří spojili své jméno s českým fašismem. Od smrti generála Hynka Gibiše dnes uplynulo rovných 90 let.

Když pplk. Gibiš koncem července 1917 převzal velení 3. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“, šlo nepochybně o zdar čs. zahraniční akce. Do té doby totiž nově vznikající dobrovolnické pluky podléhaly výhradně důstojníkům ruské (carské) armády. Vystoupení čs. brigády u Zborova však přesvědčilo ruskou Prozatímní vládu o vojenské síle a spolehlivosti Čechoslováků, kteří postupně přebírali velitelské kompetence do svých rukou. Volba padla právě na Hynka Gibiše, který měl jako bývalý rakousko-uherský velící důstojník patřičné zkušenosti.

Narodil se 10. března 1871 v Olešnici u Rychnova nad Kněžnou a jeho profesionální vojenská kariéra se začala odvíjet ještě na sklonku 19. století, když jako čerstvý absolvent vyšší reálky v Hradci Králové nastoupil v roce 1889 prezenční službu jednoročního dobrovolníka u zdejšího 18. pěšího pluku. Po povýšení (od prosince 1890 poručíkem) spojil své další působení v c. a k. armádě s 9. pěším plukem (velitel čety), 2. bosensko-hercegovským pěším plukem (praporní pobočník) a 67. pěším plukem (důstojník velitelství). Posádky těchto vojenských útvarů byly dislokovány v různých částech monarchie: v Přemyšlu, Štýrském Hradci a Prešově.  

Velká válka zavedla Gibiše již v hodnosti hejtmana (kapitána) znovu do Přemyšlu ve východní Haliči, kde dohlížel na opevňovací práce a obranu pevnostního města. Když byl tento strategický bod v březnu 1915 během tzv. druhého obléhání dobyt Rusy, padl do zajetí. V zajateckých táborech v Saratově a Caricynu, dnešním Volgogradu, propagoval mezi krajany myšlenku odboje proti Rakousko-Uhersku a krátce po vstupu do legií byl díky své hodnosti a vojenskému vzdělání ustanoven velitelem 3. střeleckého pluku. Na konci září 1917 ale obdržel rozkaz k odjezdu do Kyjeva, kde se připravoval přesun čs. oddílů z Ruska na západní frontu. Gibiš převzal velení nad druhou skupinou dobrovolníků (celkem 470 mužů) směřujících do Francie tzv. severní cestou, přes Barentsovo, Norské a Severní moře.

Vypuknutí bolševické revoluce i nepříznivé klimatické podmínky však „Gibišův“ transport oddálily, z přístavu Murmansk mohl vyplout až v březnu příštího roku. Za stále hrozícího nebezpečí útoku německých ponorek dorazil po dvoutýdenní plavbě se zastávkou ve Velké Británii do přístavu Le Havre a odtud začátkem dubna 1918 do Cognacu, místa soustředění čs. jednotek ve Francii. Přísun vojenských posil z Ruska tím byl de facto ukončen, neboť občanská válka další transporty znemožnila.

V Cognacu byl Gibiš přidělen k 21. střeleckému pluku čs. legií a jako velitel jednoho z praporů prodělal stáž u francouzských útvarů na frontě. V listopadu 1918, tj. již po vzniku samostatné republiky a uzavření příměří, opět změnil působiště. Z Francie byl coby zmocněnec Československé národní rady pro vojenské otázky vyslán do Itálie, aby se ujal organizace a výcviku formující se čs. domobrany. Některé tyto jednotky vytvořené z bývalých rakousko-uherských válečných zajatců české a slovenské národnosti (o celkové síle 56 praporů) se posléze s úspěchem zapojily do bojů s Maďarskou republikou rad na jižním a východním Slovensku. Část domobranců pak vykonávala strážní službu v zázemí nebo zajišťovala veřejný pořádek a ostrahu pohraničních oblastí Čech a Moravy.

V červenci 1919, po více než čtyřech letech válečného „exilu“, se plk. Gibiš vrátil do vlasti. Během unifikace čs. branné moci zastával funkci náčelníka štábu Zemského vojenského velitelství v Čechách; řídil a koordinoval činnost jednotlivých oddělení tohoto klíčového orgánu vojenské správy. V červenci 1921 byl jmenován do hodnosti generála V. hodnostní třídy (brigádního generála) a následně ustanoven velitelem 1. pěší divize v Praze, které velel až do svého odchodu do výslužby v lednu 1924.

Ve druhé polovině 20. let se Gibiš aktivně zapojil do politiky, konkrétně v rámci fašistického hnutí bývalého generála ruských legií Radoly Gajdy, ke kterému ho pojily osobní sympatie. Právě Gajda jej v roce 1927 určil za velitele (říšského náčelníka) fašistických mládežnických organizací Omladina a Junáci, aby podpořil jejich polovojenský charakter. Do těchto svérázných tělovýchovných formací se Gibiš bez větší odezvy pokusil začlenit příslušníky Svazu československé domobrany z Itálie. Souběžně vystupoval jako řečník a člen Direktoria Národní obce fašistické (NOF). Narůstající názorové neshody a konflikty s dalšími fašistickými funkcionáři jej však koncem roku 1928 přiměly k rozhodnutí na činnost v NOF rezignovat a politickou scénu opustil.

Brigádní generál v. v. Hynek Gibiš, který prošel všemi hlavními evropskými bojišti čs. legií, obdržel řadu domácích i zahraničních vyznamenání. Byl nositelem Československého válečného kříže, francouzského Řádu Čestné legie, Řádu italské koruny, Řádu rumunské koruny ad.

Zemřel 31. července 1936 ve věku 65 let ve vojenské divizní nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Smuteční obřad doprovázely vojenské pocty, které připomněly jeho zásluhy z prvního zahraničního odboje i podíl na budování čs. armády v počátečním období samostatného státu.

Zdeněk Beroun

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: