Americké zbrojovky dobývají evropský průmysl: Co Evropa získá a co zůstane v USA

Ještě před několika lety představoval transatlantický obchod se zbraněmi poměrně jednoduchý model. Evropské státy nakupovaly americké letouny, raketové systémy nebo munici, výroba probíhala převážně ve Spojených státech a přes Atlantik putovaly hotové výrobky. Dnes vzniká nový model. Největší americké zbrojovky už Evropě nechtějí pouze prodávat, nýbrž usilují o výrobu přímo na jejím území.

Během několika týdnů oznámily společnosti Lockheed Martin, Raytheon a Anduril Industries sérii projektů, které mění podobu transatlantické obranné spolupráce. Německo se připravuje na výrobu balistických střel ATACMS, Polsko zahájí montáž a následně výrobu střel Barracuda 500M a Raytheon společně s evropskými partnery připravuje rozšíření výrobních kapacit střel AIM-120 AMRAAM. Berlín současně jedná se Spojenými státy o licenční výrobě dalších amerických systémů včetně střel Tomahawk. Tím vzniká nový průmyslový model, který propojuje americké technologie s evropskými výrobními kapacitami.

Zároveň dochází k překryvu několika dlouhodobých trendů, kdy Spojené státy doplňují vlastní zásoby po rozsáhlých dodávkách Ukrajině, posilují odstrašení v Indo-Pacifiku, podporují Izrael a současně modernizují vlastní ozbrojené síly. Výrobní linky raketových motorů, naváděcích systémů i přesně naváděné munice pracují na hranici produkční kapacity. Rozšíření výroby do Evropy proto představuje logický způsob, jak zvýšit objem výroby bez koncentrace nových továren výhradně na americkém území.

Stejně významnou roli hraje prudký růst evropských obranných rozpočtů. Program SAFE, nové společné evropské nástroje financování i závazek členských států NATO směřovat pět procent hrubého domácího produktu na obranu vytvářejí nejrychleji rostoucí obranný trh západního světa. Během několika příštích let potečou do evropského obranného průmyslu stovky miliard eur. Americké společnosti dobře chápou, kde vznikne jejich největší exportní příležitost v příštích desetiletích. Místo pouhého prodeje hotových výrobků proto usilují o dlouhodobou průmyslovou přítomnost přímo v Evropě.

Z pohledu americké vlády tento model přináší několik výhod současně. Rozšiřuje výrobní kapacity celé Aliance, zkracuje dodací lhůty pro evropské zákazníky, snižuje tlak na americké výrobní závody a současně posiluje postavení amerických společností na evropském trhu. Montážní hala představuje mnohem silnější obchodní vazbu než jednorázová dodávka zbraní. Jakmile se evropské podniky začlení do dodavatelských řetězců Lockheed Martinu, Raytheonu nebo Andurilu, utvoří se partnerství, které může pokračovat několik desetiletí.

Německo se postupně stává hlavním centrem této proměny. Rheinmetall již vyrábí části trupu letounu F-35, otevřel jednu z nejmodernějších evropských továren na dělostřeleckou munici a dokončuje závod na výrobu raketových motorů. Právě düsseldorfský koncern stojí za prvním výrobním závodem balistických střel ATACMS mimo území Spojených států. Memorandum o porozumění mezi Lockheed Martinem a Rheinmetallem podepsané během summitu NATO v Ankaře počítá se vznikem společného podniku pro výrobu, integraci a distribuci těchto střel evropským spojencům. „Vytváříme nové schopnosti pro Německo i Evropu, zajišťujeme dodávky zákazníkům a posilujeme naši obrannou autonomii. Rheinmetall získal důvěru vybudovat první a jediný výrobní závod pro střely ATACMS mimo Spojené státy,“ shrnul význam projektu generální ředitel Rheinmetallu Armin Papperger.

Podobnou logiku sleduje dohoda mezi americkým Andurilem a polskou státní skupinou PGZ. Výroba střel Barracuda 500M začne montáží v závodě WZL 2 v Bydhošti a postupně přejde k plnohodnotné výrobě s rostoucím podílem polských a dalších evropských komponent. Projekt si tímto pokusí otevřít cestu k financování z programu SAFE, který podporuje zbraňové systémy s vysokým podílem evropské výroby. „Přenesením výroby Barracudy do Polska společně s PGZ pomáháme budovat evropskou průmyslovou základnu schopnou vyrábět přesně naváděnou munici tempem odpovídajícím současným bezpečnostním požadavkům a současně urychlujeme proměnu evropské obranné výroby,“ popsal strategii Andurilu ředitel společnosti pro byznysové aktivity v Evropě Brian Moran.

Na první pohled vzniká situace výhodná pro všechny zúčastněné. Evropa získává nové továrny, pracovní místa, rychlejší dodávky a část výrobních technologií. Americké společnosti rozšiřují výrobní základnu, pronikají hlouběji do evropského průmyslu a posilují svou pozici na trhu, který čeká období mimořádného růstu. Podrobnější analýza však ukazuje, že jednotlivé licenční dohody mají jasně vymezené hranice. Ty nejcennější technologie zůstávají i nadále pod kontrolou Spojených států.

Vývoj kolem systému Patriot ukazuje, podle jakých pravidel Washington rozhoduje o rozsahu technologického transferu. Výroba střel PAC-2 GEM-T získala podporu prostřednictvím spolupráce společností Raytheon a MBDA Deutschland. Nejmodernější záchytné střely PAC-3 MSE však zůstávají mimo evropskou výrobu. Spojené státy podpořily vznik evropského centra údržby a oprav těchto střel, samotná produkce pokračuje pouze ve Spojených státech a Japonsku. Stejný princip lze pozorovat také u střel ATACMS. Rheinmetall získává výrobní program ve chvíli, kdy americká armáda postupně zavádí novou generaci Precision Strike Missile. Washington tím rozšiřuje výrobní kapacity spojenců, současně si ponechává kontrolu nad technologiemi, které představují dlouhodobou strategickou výhodu. Z pohledu exportních kontrol nejde o výjimku, nýbrž o standardní přístup. Přenos výrobních oprávnění ještě automaticky neznamená převod nejcennějšího duševního vlastnictví, zdrojových dat, konstrukční dokumentace ani výrobních procesů.

Celý proces má ještě jeden méně viditelný důsledek. Čím více evropských podniků bude zapojeno do výroby amerických systémů, tím více se budou sbližovat také technické normy, certifikační procesy a požadavky na řízení kvality napříč Aliancí. Objeví se společný průmyslový ekosystém, ve kterém evropské podniky postupně přebírají americké standardy výroby, zabezpečení dodavatelského řetězce i ochrany technických dat. Z dlouhodobého pohledu může být právě tato standardizace významnější než samotný počet nově otevřených výrobních závodů, protože snižuje bariéry pro další společné programy a zároveň prohlubuje technologickou provázanost evropského a amerického obranného průmyslu.

Tato průmyslová integrace však otevírá zásadní otázku: kdo bude kontrolovat technologii, nikoli pouze výrobu. V moderním obranném průmyslu již největší hodnotu nepředstavuje samotná výrobní hala, ale konstrukční data, software, algoritmy řízení, výrobní know-how, testovací postupy a schopnost systém dále samostatně modernizovat. Evropská továrna na americký zbraňový systém může výrazně zvýšit výrobní kapacity, zkrátit dodací lhůty a vytvořit tisíce pracovních míst. Sama o sobě však neznamená technologickou autonomii. Pokud klíčové komponenty, technická dokumentace nebo software zůstávají pod kontrolou původního výrobce a podléhají americkým exportním pravidlům, zůstává zachována také určitá míra strategické závislosti.

Právě zde hraje významnou roli americký režim exportních kontrol ITAR (International Traffic in Arms Regulations). Ten se týká nejenom vývozu hotových zbraní, ale i technických dat, výrobní dokumentace, komponent a služeb spojených s obrannými technologiemi. Evropský podnik tak může vyrábět část amerického systému, aniž by automaticky získal právo tuto technologii dále upravovat, integrovat do jiných projektů nebo exportovat třetím zemím. Z pohledu Washingtonu jde o logický nástroj ochrany technologického náskoku, do kterého Spojené státy investovaly desítky let a stovky miliard dolarů. Transatlantická spolupráce proto vykazuje určitou nerovnováhu: USA hodlají využít evropské výrobní kapacity, avšak zároveň si chtějí zachovat kontrolu nad technologiemi, jež představují jejich strategickou výhodu. Výsledkem se stane model, ve kterém se výroba internacionalizuje, zatímco technologická suverenita zůstává převážně centralizována.

Tato otázka bude ještě důležitější u nové generace obranných systémů. Hodnota moderních zbraní se stále více přesouvá z fyzické platformy do softwaru, dat, umělé inteligence, autonomního řízení a schopnosti průběžných aktualizací. Stíhací letoun, raketový systém nebo autonomní dron mohou být vyrobeny v Evropě, nicméně jejich skutečná bojová hodnota může záviset na technologiích, které zůstávají mimo evropskou kontrolu. Strategie společností jako Anduril ukazuje, že budoucí obchodní i geopolitické soupeření se bude odehrávat na úrovni technologických ekosystémů propojujících hardware, software, data a umělou inteligenci. Pro Evropu proto současná vlna amerických investic představuje jak významnou příležitost, tak strategickou výzvu: zda se stane rovnocenným technologickým partnerem, nebo spíše montovnou pro americké obranné systémy. V budoucích konfliktech totiž nebude rozhodovat pouze to, kdo dokáže vyrobit nejvíce zbraní, ale také kdo kontroluje technologie, které ozbrojeným silám umožňují rozhodovat, komunikovat a adaptovat se.

Vývoj posledních měsíců mění tradiční architekturu transatlantických vztahů. Po desetiletích, kdy Spojené státy do Evropy vyvážely především hotové zbraně, začínají stále častěji vyvážet vlastní obranný průmysl. O skutečném významu této proměny nerozhodne počet podepsaných memorand ani otevřených výrobních hal, ani to, zda se americké zbraně budou vyrábět na evropském území. Hlavní výzvou zůstává, jestli se Evropané během příští dekády naučí vyvíjet také vlastní technologie, nebo jestli jejich podniky zůstanou vedlejší výrobní kapacitou amerického obranného průmyslu.

Zdroj: Zone Militaire, Hartpunkt, Defense News, Financial Times

ZDROJ ZDE