Češi v Srbském dobrovolnickém sboru v Rusku a jejich nasazení v Dobrudži v roce 1916

23. 10. 2026

V probíhajícím podzimu si můžeme připomenout již 110 let od bojů v oblasti Rumunské Dobrudže, jichž se během září a října 1916 zúčastnily v řadách I. srbské dobrovolnické divize i stovky Čechů a Slováků.

Jihoslovanští dobrovolníci v Rusku

Počátky srbské akce v Rusku spadají do roku 1915. Tou dobou se již na území carské říše nacházely stovky tisíc rakousko-uherských zajatců z tažení prvních dvou let Velké války, z nichž bylo mnoho jihoslovanského, případně přímo srbského původu. Mnozí z nich se hlásili k Srbsku a ze zajateckých táborů zasílali na srbské vyslanectví žádosti o osvobození, umístění v srbské armádě a odjezdu do Srbska.

Toho se snažily využít především srbské zastupitelské úřady v Rusku, které v čele se srbským vyslancem Spalajkovićem v takovém množství zajatců spatřovaly možnost doplnění srbské armády, jež se v předchozím roce 1914 sice ubránila třem rakousko-uherským ofenzívám, začala však již vykazovat známky těžkého vyčerpání.

Zastupitelské úřady vyvinuly značné úsilí, aby získaly od Rusů povolení nabírat dobrovolníky do své armády. Přestože se jinak carská vláda např. v českém případě dlouho zdráhala povolit nábor do armády z řad zajatců, v tomto případě poměrně rychle s žádostí souhlasila, neboť tady veškerou odpovědnost za faktické porušení ženevské konvence přebíralo na sebe Srbsko.

Již v létě 1915 se z Oděsy do Srbska přes Černé moře, Rumunsko a Dunaj přesunulo několik transportů jihoslovanských dobrovolníků. Nebyly však mezi nimi pouze Jihoslované, nýbrž také Češi. Zmínit lze např. MUDr. Bohuslava Boučka, který se ještě před první světovou válkou účastnil mise českých lékařů v balkánských válkách 1912–1913, kde léčil a operoval ve vojenské nemocnici v Bělehradě a tamější prostředí a jazyk dobře znal.

Na podzim 1915 však na Srbsko opět zaútočilo Rakousko-Uhersko, tentokrát za pomoci Německa a nově i Bulharska, které v této době vstoupilo do války na straně Ústředních mocností. Ofenziva vedla k porážce Srbů a evakuaci jejich armády strastiplným pochodem přes Albánii na pobřeží Jaderského moře a dále na ostrov Korfu. Poslední transport dobrovolníků z Ruska, asi 250 mužů, tak zůstal v Oděse a stal se základem srbské dobrovolnické akce v Rusku. I v tomto oddílu se údajně nacházelo šest Čechů, jmenovitě pozdější pplk. čs. armády Josef Baše a Josef Buben, taktéž budoucí vyšší důstojník (plk.) čs. branné moci.

První srbská dobrovolnická divize

Tato skupina byla v listopadu 1915 na základě srbské žádosti oficiálně uznána ruskými úřady jako Srbský dobrovolnický oddíl (Srpski dobrovoljački otred), do nějž bylo na přelomu let 1915 a 1916 ruským vrchním velením povoleno doplňování z řad zajatců. Jihoslované, kteří se vyslovili pro vstup do oddílu, pak byli posíláni do sídla oddílu, do Oděsy. Zájem byl velký, především mezi etnickými Srby z Bosny a Hercegoviny, Bačky, Banátu, Srěmu a Vojvodiny.

Původní oddíl se začal rychle rozrůstat a již v únoru 1916 bylo srbskou vládou rozhodnuto, že bude v Oděse vytvořena celá divize, pojmenovaná I. srbská dobrovolnická divize. Vláda zároveň poslala z Korfu srbské aktivní důstojníky v čele s plk. Stevanem Hadžićem, kteří se měli ujmout jejího velení, a kteří do Oděsy dorazili v polovině dubna krkolomnou cestou přes Francii, Velkou Británii a Archangelsk.

Od února do dubna 1916 se začaly formovat pluky divize, sdružené ve dvou brigádách. Velení divize, obou brigád, pluků i poloviny rot se ujali aktivní důstojníci poslaní z Korfu, zbytku rot a zejména četám veleli záložní důstojníci, kteří se rekrutovali z řad zajatců a jimž byla uznána hodnost z rakousko-uherské armády. Byl zaveden srbský vojenský řád včetně přísných trestů spojených s bitím.

Během léta probíhal intenzivní výcvik a zároveň jednotky získaly svou výstroj a výzbroj, kterou však tvořily především kořistní zbraně, získané po dobytí rakousko-uherské pevnosti Přemyšlu a všeobecně pokládané za zastaralé. Např. pušky typu Manlicher byly k dispozici jenom bez zásobníků a daly se nabíjet pouze jednotlivými náboji.

Češi v I. a II. srbské dobrovolnické divizi

Češi (a někteří Slováci) se do srbských dobrovolnických oddílů začali v omezené míře hlásit již v roce 1915, ovšem pouze neoficiálně. Pokud byli opravdu odesláni k srbskému vojsku, bylo to způsobeno zejména neznalostí ruských velitelů zajateckých táborů, případně naopak jejich sympatiemi k Čechům a snahou jim pomoci.

Oficiální souhlas ruského velení s náborem Čechů získala srbská strana až v dubnu 1916. V následujících měsících se tak počet přihlášek do dobrovolnické divize prudce zvedl. Mezi hlavní důvody ke vstupu do srbské armády patřily zejména:

1)         neochota čekat na vstup do českého vojska, jehož vyřízení se v této době neúměrně protahovalo;

2)         znechucení z poměrů v ruském zajetí a potažmo i nedůvěra v ruské úřady a společnost;

3)         znechucení z poměrů panujících ve Svazu čs. spolků na Rusi, jež v té době představoval hlavní politické vedení čs. odboje v Rusku. Neuspokojivá situace byla navíc umocněna tím, že tam zrovna v roce 1916 probíhal tvrdý politický boj o moc, během něhož se obě strany navzájem veřejně osočovaly ve „svých“ časopisech Čechoslovan a Čechoslovák, jež byly k dostání v mnoha zajateckých táborech.

Možnosti vstupu do srbského vojska využívali hlavně čeští záložní důstojníci, kteří při přihlášce do českého vojska naráželi na podmínku, že se musejí vzdát své hodnosti a začínat s hodností nejnižší. Srbské vojsko naopak potřebovalo každého muže, kterého mohlo získat a dobrovolnické divizi se nedostávalo především nižších důstojníků. Průtahy pro přijetí proto nebyly prakticky žádné a zvláště mladé záložní důstojníky srbské velení vyloženě vítalo. Navíc slibovalo, že až bude dostatek českých dobrovolníků, povolí formování ryze českých jednotek.

Spor se Svazem českých spolků na Rusi

Probíhající nábor se u Svazu čs. spolků na Rusi setkal s odporem a celá akce byla považována málem za konkurenční podnik. Již 20. května 1916 musel ruský hlavní stan řešit stížnost, že „odchod Čechů, přihlášených do českých útvarů vojenských nezdá se býti správě Svazu účelným“.

Následovala jednání se srbskou stranou, která nabízela jako kompromis vytvoření společných srbsko-českých útvarů, např. autonomní československé brigády v rámci plánované II. dobrovolnické divize. Svaz však ani na to nepřistoupil. Ruský hlavní stan nakonec rozhodl, že do Oděsy mají být nadále posíláni pouze ti čeští dobrovolci, kteří se stihli přihlásit do 28. června 1916.

Srbská strana nicméně výsledek jednání příliš vážně nebrala a nábor mezi Čechy a Slováky prováděla i nadále. Dokonce mezi náborové důstojníky zařadila čtyři Čechy.

Čeští dobrovolníci z léta 1916 byli již většinou zařazováni do doplňovacího praporu, kde byli koncentrováni do zvláštní tzv. české roty, o níž se uvažovalo jako o základu pozdější české jednotky. Byli rovněž využiti při výstavbě II. divize.

Češi v I. srbské dobrovolnické divizi

Češi byli zařazováni do I. divize bez nějakého plánu, spíše živelně, tak jak přicházeli do vojska. V divizi bylo zhruba 18 000 mužů, mezi nimiž bylo zhruba 600 Čechů, z toho 128 důstojníků. Pokud uvážíme, že počet důstojníků divize činil zhruba 780, tvořili Češi mezi nimi významný podíl. Srbské vedení hodlalo stavy ještě navýšit založením školy pro jednoroční dobrovolníky, mezi nimiž se taktéž nacházelo mnoho Čechů. Po jejím ukončení byli absolventi jmenováni čekateli důstojnické hodnosti a ve vhodný okamžik po projevení osobní statečnosti povyšováni.

Mezi české a v omezené míře i slovenské vojáky patřili i pozdější generálové československé armády Sergej Jan Ingr, Vojtěch Boris Luža, František Vejmelka, Rudolf Viest, František Moravec, Václav Kopal, František Slunečko, Jaroslav Hrbek, Radola Gajda (v úloze důstojníka zdravotní služby) a plukovníci Jiří Čermák či Emanuel Moravec.

Po intenzivním výcviku se I. divize chystala v létě 1916 do pole a již v červenci byly její jednotky přesunuty do Besarábie a k hranicím s Rumunskem, kde se divize nakonec soustředila u Reni. Vyčkávala, až Rumunsko pod vlivem probíhající Brusilovovy ofenzivy vyhlásí válku Ústředním mocnostem, aby poté v rámci XLVII. ruského expedičního sboru přešla hranice a zapojila do bojů po boku rumunské armády. Ještě před jejím odjezdem si Svaz čs. spolků na velitelství vymohl, aby ti Češi, kteří se dobrovolně přihlásí, mohli divizi opustit a aby byli přepraveni k českému vojsku do Kyjeva. Odjelo jich zhruba 80, vesměs vojáků z řad mužstva.

Když 27. srpna Rumunsko skutečně vstoupilo do války, byl celý sbor transportován po Dunaji do oblasti rumunské Dobrudže u hranic s Bulharskem, kde se očekával střet s bulharskou, německou a tureckou armádou.

Dobrudža

O tuto oblast mezi Dunajem a Černým mořem vedlo Rumunsko spory se svým bulharským sousedem již od roku 1913, kdy se přidalo do 2. balkánské války na straně Srbska a získalo kontrolu nad téměř celou oblastí.

Poté co Rumunsko vyhlásilo válku Rakousko-Uhersku a napadlo se svými hlavními silami oblast Sedmihradska, válku mu obratem vyhlásili i Německo a Bulharsko, které společně s rakousko-uherskou armádou podnikly protiútok ze západu i jihu.

Rumunsko, nepřipravené na válku takových rozměrů, se záhy ocitlo v defenzivě a na ústupu. V Dobrudži přišlo po pouhých několika dnech bojů o své hlavní pevnosti na hranicích (Turtukai, Silistriji a Dobriči) a právě XLVII. sbor měl situaci stabilizovat. Srbská divize tak byla prakticky okamžitě poslána k Dobriči, přestože k ní ještě nedorazily muniční a zásobovací kolony. Když tam po třech dnech usilovného pochodu bez jídla a vody dorazila, prakticky okamžitě musela podniknout protiútok, jenž zatlačil bulharskou armádu o několik kilometrů nazpátek. Vzhledem k porážkám rumunské armády umožnil jinak úspěšný výpad ostatním ohroženým jednotkám prakticky jenom organizovaný ústup.

Tyto události předznamenaly průběh celého tažení, kdy si zejména srbská divize stěžovala na nepřipravenost, nespolehlivost a neefektivitu rumunské armády, neboť i ve chvíli, kdy srbské a ruské jednotky mohly postupovat, nebo se alespoň zachytit na nějaké obranné linii, jejich spojenci z Rumunska ustoupili, a jim nezbylo než udělat totéž.

Od 13. září byl obnoven bulharsko-německý útok, jenž vyústil v další ústup a krvavé střety u Kokardže, kde docházelo k těžkým bojům muže proti muži. Poté byla vyčerpaná divize stažena do zálohy, kde byla doplněna, mj. o další české důstojníky.

Do bojů opět zasáhla 2. října, kdy byla nasazena na frontu u města Amzači, které se neúspěšně pokusila dobýt. Dne 19. října však Ústřední mocnosti zahájily ofenzivu, jež po rumunském ústupu donutila Rusy i Srby k dalšímu opuštění pozic, aby se vyhnuli možnému obklíčení. Čekaly na ně již jen strastiplné denní obranné boje, střídané nočními ústupy na nové pozice, kde se však nemohly zachytit, neboť jejich sousedé ustupovali rychleji. Nakonec nezbylo než ustoupit až k Dunaji a za pouhých 8 dní překonali vojáci více než 150 kilometrů, než 27. října 1916 dorazili do Isakči a následně překročili řeku. Tím pro ně dobrudžské tažení definitivně skončilo.

Přestože během svého válečného nasazení prokázala celá divize mimořádnou statečnost a obětavost a vysloužila si veskrze slávu a obdiv, porážce zabránit nedokázala a ztráty tomu odpovídaly. Odhaduje se, že při tomto tažení ztratila 40 až 60 procent svého stavu. Mezi cca 40 padlými důstojníky divize bylo i 10 Čechů, přičemž ztráty v mužstvu se odhadují na 50 osob.

Když později na podzim 1916 a na jaře 1917 definitivně padla možnost budovat v rámci srbské armády české jednotky, začali Češi I. divizi i jiné srbské dobrovolnické útvary opouštět a odcházet do čs. vojska, jehož formování přece jen trochu pokročilo. S sebou si nesli cenné zkušenosti, které jim krvavé boje v Dobrudži poskytly v míře vrchovaté.

Přestože během svého válečného nasazení prokázala celá divize mimořádnou statečnost a obětavost a vysloužila si veskrze slávu a obdiv, porážce zabránit nedokázala a ztráty byly příliš vysoké. Odhaduje se, že divize při tomto tažení ztratila 40 až 60 procent svého stavu. Mezi cca 40 padlými důstojníky divize bylo i 10 Čechů, jejich ztráty v mužstvu se odhadují na 50 mužů.

Když později na podzim 1916 a jaro 1917 definitivně padla možnost budovat v rámci srbské armády české jednotky, začali Češi I. divizi i jiné srbské dobrovolnické útvary opouštět a odcházet do čs. vojska, kde se s budováním brigády přece jen trochu pokročilo. S sebou si ale nesli cenné zkušenosti, které jim krvavé boje v Dobrudži nakonec daly v míře vrchovaté.

Petr Matějček

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: