Když prší v poušti…

19. 09. 2023

Nedávná přírodní katastrofa s tisíci mrtvými v prostoru přístavního města Derna (arabsky Darná, درنة‎) v severovýchodní části občanskou válkou rozvrácené Libye je svými rozměry nesrovnatelně tragičtější než velké válečné operace v této oblasti v letech 2. světové války, kdy zde operovali i českoslovenští vojáci. Přesto účast našich vojáků na africkém bojišti v souvislosti s drsnými rozmary zdejší přírody stojí za zmínku.

V muzejních fondech Vojenského historického ústavu je i britská puška Lee Enfield, na jejíž pažbu si za války některý z československých vojáků vyřezal nožem či bajonetem jména libyjských osad daleko na západ od Tobruku, kde Čs. pěší prapor 11 – Východní jako celek nikdy neoperoval! Je tam i Derna, vzdálená 169 km západně od legendárního Tobruku. Tato puška je tak spolu s válečným deníkem 2. pěší roty cenným dokladem o zajímavé misi, které se zúčastnila od prosince 1941 do ledna 1942 tato rota pod velením kapitána Jana Svobody krátce po osvobození Tobruku. Jejím úkolem byla v té době ostraha velitelství britského XXX. sboru. O Derně se zmiňuje i deník této roty: 

16. 1. 1942

Rota pokračovala v přesunu po ose Luigi Rozza – křižovatka Cirene – Derna – El Gazala, kde se utábořila k přenocování…

…Prostor mezi Bengasi a Dernou při moři je obydlen italskými kolonisty, kteří mají velmi dobře rozdělenou a přidělenou půdu s obytnými budovami, na kterých byla výrazně napsána různá propagační vítězná hesla, která se dovolávala slávy Duceho. V tomto prostoru také řádí italští partyzáni. Rota při přenocování byla však dobře zajištěna. Obyvatelstvo se chovalo nenávistně.

Prostor Mezi Dernou a Gazalou jest poušť. Silnice mezi Agedabia – Bengasi – Derna jest až na mosty zachovalá, a ne ve velmi dobrém stavu. Silnice Derna – Gazala – po celé délce poškozena.

Představa běžného českého občana o životě v severoafrické poušti v té době se zpravidla bude točit kolem vidiny strašných veder, nedostatku vody a nekonečných záplav písku, který často skrývaly zrádné miny a pronikaly k lidem i vzduchem během písečné bouře chamsínu, který Němci nazývali jiným arabským slovem – ghiblí.

Je to však jen poloviční pravda. Teplotní rozmezí se i v okolí Tobruku pohybuje od velmi vysokých teplot přes den k nočním teplotám blížícím se k nule v období, kdy právě českoslovenští vojáci byli mezi obránci tohoto města. Uvědomíme-li si navíc, že byli v té době nuceni žít převážně ve skalních pevnůstkách, musíme zahodit představu zpoceného vojáka v šortkách a košili s krátkým rukávem. Naši vojáci museli v Tobruku v době obležení od října do prosince 1941 častěji čelit nepříjemnému chladu, a tak v jejich výstroji převažovaly soukenné battledressy, dlouhé kabáty či kožené vesty. K jejich životu také patřily i poměrně časté studené deště, které jim ztrpčovaly život stejně jako zoufalý nedostatek kvalitní pitné vody. Ta, kterou pili v Tobruku byla nejen vzácná, ale zároveň málo kvalitní, protože podstatou část svých zásob získávali obránci odsolováním mořské vody.

Zcela správně se v případě pouště říká, že voda v ní má cenu života, respektive krve. Jak však vzápětí uvidíme na následujících dokumentech, v Tobruku došlo jedné listopadové noci k dramatické události, která zasáhla i celý československý prapor, jehož příslušníci měli dosud nedostatkové vody náhle doslova „plné zuby“, což nám dnes může připomenout po letech i úryvek ze „Zpravodajského hlášení o přírodní katastrofě v úseku čs. praporu v noci ze 17. na 18. listopadu 1941“: „Dne 17. t. m. okolo 23.00 hod. spustil se déšť, který okolo půlnoci změnil se v liják, takže pokud bylo možno v úplné tmavé noci dohlédnout, kraj se proměnil v jezero. Vodní proudy dravě se hnaly do údolí a zatopily kryty místy úplně, místy částečně, takže výstroj mužstva, pokud se dala zachránit, je úplně promočena, v mnohých místech i výzbroj byla poškozena vodou, resp. odnesena.

Déšť ustal teprve v 03.00 a trval s přestávkami až do 05.00 hod. Mužstvo i důstojníci bez rozdílu zachraňovali, co se zachránit dalo, vylévalo vodu z krytů právě tím, co bylo po ruce. Práce v nočních hodinách byla horečná, poněvadž v ranních hodinách se dala při velkém pohybu mužstva v terénu očekávat nepřátelská palba. Práce všech byla mnohdy marná, poněvadž více vody se lilo do krytů, než se stačilo vylévat. Nedalo se tomu předejít, poněvadž vhodného nářadí jako krumpáčů a lopat nebylo po ruce, takže se většinou na dělání rigolů a odvodňovacích příkopů pracovalo holýma rukama. Dá se říci, že 75 % stavu praporu bylo vyplaveno vodou a zůstalo jen s tím, co každý měl na sobě. Výstroj a výzbroj se vytahovala z krytů, do kterých se valila proudem na okolní terén, který taktéž byl pod vodou.“

Velitel 4. pěší roty kapitán Jan Podhajský-Půlpytel, který padl v bojích v Karpatech v listopadu 1944 jako zástupce velitele 4. pěšího praporu 3. čs. samostatné brigády, o této noci napsal pro změnu toto: „V noci hrozná živelná katastrofa. Včera ve 23.20 začalo pršet. V několika minutách se poměrně slabý déšť náhle změnil v průtrž mračen. Okamžitě bylo celé okolí zaplaveno hroznými spoustami vody. Kolem S.V. roty vznikla ve strži řeka, voda stoupla a proudem se hnula do podzemí S.V.

Včasným osobním zákrokem, stržení několika pytlů s pískem ze střechy a ucpáním vchodu jsem zabránil úplnému zatopení krytu, kde jest telefonní ústředna se 4 stanicemi, veškeré spisy a také můj majetek. V rychlém ucpání vchodu mně pomáhal vydatně vojín Kulhan. V rajonu roty vypadá vše daleko hůře. Veškeré kryty 1. čety (npor. Troszok) zatopeny, mnoho věcí odplaveno. Několik lidí si zachránilo život jen tak-tak (voj. Nováček, na kterého se zřítila střecha krytu s těžkými kameny, byl zachráněn voj. Adámkem), s obtížemi se dostal z krytu rt. Říkovský atd. Lidé jsou v lijáku po kolena ve vodě až do rána. Jen několik jich mohlo býti umístěno na S.V. roty.“

Apokalyptický déšť během pondělní noci 17. listopadu 1941 svým životem zaplatil příslušník 3. pěší roty desátník Jaroslav Roznětínský (* 27.4. 1902 Lodhéřov, okr. Jindřichův Hradec), jehož strhl mohutný proud vody, ženoucí se divoce rozeklaným údolí Wádí as-Sáhil. Ten byl na pozorovatelně, a jelikož telefonní vedení bylo přerušeno, šel s ústním hlášením na stanoviště velitele 3. roty, což jej stálo život. Jaroslavovo tělo bylo nalezeno až po opadnutí vody za šest dní…

Vraťme se však k již výše zmiňované Derně, protože kromě 2. pěší roty se několik našich vojáků v následujících měsících dostalo během operací na severoafrickém bojišti rovněž do jejího prostoru. Vedle příslušníků Čs. pěšího praporu 11 – Východního se totiž bojů v africké poušti zúčastnili i další českoslovenští vojáci v rámci britských a francouzských jednotek. Například rozhodující bitvy u al-Alamejnu 23. října 1942 se zúčastnili jako pozorovatelé u 3. královského tankového pluku pplk.gšt. Karel Lukas (zavražděný komunistickou StB v květnu 1949) a škpt.gšt. Pravoslav Řídký. Stejně tak málo se dodnes však již ví, že této bitvy se jako aktivní bojovník v řadách tankové jednotky „The Royal Scots Greys“ zúčastnil i trutnovský rodák nadporučík Bohuslav Novotný.

Při dalším pronásledování ustupujícího nepřítele byli 17. listopadu 1942 nedaleko Derny v Kyrenaice při německém náletu raněni Lukas i Řídký a evakuováni do nemocnice v Káhiře. Řídký se však ještě nedoléčený již počátkem prosince vrátil na frontu, kde byl 18. ledna 1943 společně se svým skotským řidičem seržantem Bealem zabit při jiném náletu a pochován na místě, kde zahynul, asi 20 kilometrů severovýchodně od Baní Walíd. Jeho památku připomíná portrét na československých poštovních známkách vydaných v roce 1944 v Londýně. Na nich je zachycen v britské přilbě, jak líbá lem praporu věnovaný smíšenému předzvědnému oddílu čs. brigády našimi krajany v Londýně.

Dalším padlým československým občanem, kterému se Derna stala osudnou, byl student Vysoké školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně Petr Haas, který se v moravské metropoli 28. března 1920 i narodil.

Petr se v roce 1942 stal příslušníkem zvláštní jednotky britské armády s názvem Special Interrogation Group (SIG), složené z německy mluvících židovských dobrovolníků, převážně z Palestiny. Jejich úkolem bylo v německých uniformách pronikat za nepřátelské linie v Západní poušti a provádět diverzní a výzvědné nájezdy ve stylu commandos.

Petr Haas zahynul 13. června 1942 při bojové akci SIG, která měla za cíl zničit německé letiště právě v Derně. Spolu s ním tehdy měl zahynout i další uprchlík z protektorátu Peter Gottlieb. Jejich skupina vyrazila z oázy Síwa 6. června 1942 a po několikadenním trmácením v poušti zaparkovala 13. června odpoledne zhruba 8 km od Derny. Jejich jednotka měla nečekaně napadnout německé letecké základy Derna a Martúbá s letouny Messerschmitt Bf 110 a Junkers Ju-87 Stuka. Zatímco skupina kapitána Herberta Bucka byla úspěšná a v Martúbě se jí podařilo zničit nebo poškodit 20 nepřátelských letounů a beze ztrát ustoupit, útok u Derny se skupině nadporučíka Augustina Jordaina nezdařil díky zradě.

Bývalý německý cizinecký legionář Herbert Brückner, který u SIG působil dosud jako instruktor, zmizel od skupiny a zanedlouho byl její nákladní automobil obklíčen německými vojáky. Zrazení muži se odmítli vzdát bez boje a záhy se rozpoutala prudká přestřelka. Její výsledek byl zákonitě tragický. Z obklíčeného prostoru se podařilo uprchnout pouze nadporučíkovi Jordainovi. Všichni ostatní byli zabiti nebo zajati. Jordain později uvedl, že viděl dva členy SIG (jedním z nich byl Petr Haas) jak „házeli granáty na nepřítele a pak tváří v tvář zajetí se s nákladním autem sami vyhodili do vzduchu“. Podle jiných svědectví byl naopak desátník Haas zajat a poté Němci popraven.

Jeho památku uctila brněnská technika v roce 1948 titulem inženýr in memoriam a ministerstvo národní obrany ČSFR v květnu 1991 hodností major in memoriam.

Jindřich MAREK

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: