LUMÍR PÍSARSKÝ / 15. února 1923 – 26. července 1971

15. 02. 2023

Před sto lety se narodil zástupce velitele 3. tankového praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR Lumír Písarský. Tři roky byl v gulagu, k československé jednotce v Buzuluku se dostal v červenci 1942. Statečně bojoval u Sokolova, kde byl těžce zraněn. Vyznamenal se při osvobozování Kyjeva, zúčastnil se bojů na Dukle, kde byl jeho tank zasažen pancéřovou pěstí, a ostravské operace.

Lumír Písarský se ihned po okupaci zapojil jako spojka do odbojové organizace Obrana národa.  V květnu 1939 byl při pokusu o překročení polské hranice zadržen a tvrdě vyslýchán. Naštěstí mu nebylo nic prokázáno a byl propuštěn. Jeho druhý útěk do Polska byl již úspěšný. V polovině srpna 1939 vstoupil dobrovolně do Legionu Čechů a Slováků v Krakově. Při presentaci uvedl věk o čtyři roky vyšší. (Ve všech válečných dokumentech je proto jako jeho datum narození uváděn 15. 2. 1919, a taktéž nepravdivé údaje o zakončení středoškolského studia maturitou, 17 měsíční základní vojenské službě u pěšího pluku 40 v Českém Těšíně v letech 1937/39 v hodnosti svobodníka a absolvování kursu střelce z lehkého kulometu). V Legionu byl 29. 8. 1939 přidělen do školní roty, kde byla i škola pro důstojníky v záloze.

Při ústupu československé jednotky před Němci do části Polska, anektované Sovětským svazem, byl Písarský stále příslušníkem Legionu. Poté se nacházel u čs. Skupiny v Olchovci u Kamence Podolského, kde byl 3. 11. 1939 za dosud nejasných okolností zadržen orgány NKVD a odvezen do Moskvy. Zde ho 10. 6. 1940 odsoudili na 8 let nucených prací. V pracovním táboře v oblasti Magadanu u Ochotského moře pracoval v zlatých dolech Omsukčan. Ve Vladivostockém přístavu utrpěl pracovní úraz. Při léčení jeho následků si Písarského všiml zdravotník, který mu zařídil přijetí do zdravotnického kursu.

V letech 1940/1941 navštěvoval střední zdravotnickou školu ve Vladivostoku a získal občanské povolání ranhojič. V únoru 1942 byl osvobozen, ale ještě téměř pět měsíců léčil nemocné v táborové ošetřovně v Magadanu. Na začátku července opustil Dálný Východ. Do Buzuluku dorazil 31. 7. 1942 a jako 955. příslušník jednotky složil přísahu.

Prošel fyzicky náročným výcvikem samopalníka a průzkumníka a v zimě 1942/1943 i lyžařským kursem. Prvního boje 1. československého polního praporu u Sokolova dne 8. 3. 1943 se zúčastnil jako velitel 4. družstva 3. čety (rtm. Josef Buršík) 1. roty (npor. Jaroš) v hodnosti desátníka na nejexponovanějším úseku obrany. Jeho družstvo zlikvidovalo několik desítek německých samopalníků.  On sám byl vážně zraněn.

Za odvahu v boji byl vyznamenán prvním Československým válečným křížem 1939, sovětskou medailí Za odvahu a povýšen na četaře.

Frontová zranění si léčil do 14. 5. v Tambově a poté byl přemístěn k 1. rotě náhradního tělesa do Novochoperska. Již 20. 5. zařazen mezi posluchače tankistického kursu při 2. samostatné tankové brigádě opět v Tambově. Výcvik absolvoval ze své skupiny jako první v pořadí s výtečným prospěchem a získal specializaci velitele tanku a tankové čety (20. 5.–8. 9. 1943). Těsně před odjezdem 1. československé samostatné brigády na frontu byl povýšen do hodnosti ppor.pěch. v zál. (30. 9. 1943).

V sestavě tankového praporu brigády zastával funkci velitele 2. čety u roty středních tanků ppor. Buršíka. Jeho vozidlem se stal tank T-34/76 s, nejen pro něj, symbolickým bojovým jménem „SOKOLOVO“. Při útoku na Kyjev dne 5. 11. byla jeho osádka nejúspěšnější z celé roty, neboť zničila samohybné dělo, střední tank, dvě protitanková děla, dva nákladní automobily a čtyři kulometná hnízda.

V obranných postaveních u Vasilkova (listopad – prosinec) převzal ppor. Písarský velení nad bojeschopnou částí vozidel tankového praporu v úseku Komuna Čajka. Během Žitomirsko-berdičevské operace postupovala čs. brigáda ve směru na Bílou Cerkev. U obce Ruda byl 30. 12. tank T- 34/76 „SOKOLOVO“ poškozen, ale již následujícího dne zasáhl opět do bojů a jeho osádka (řidič – mechanik čet. Vasil Kobulej, spodní střelec – radista svob. Stěpan Josefčuk a nabíječ svob. Miroslav Krušínský zničila další německý tank.)

Bojové vozidlo ppor. Písarského se také v rámci Korsuň-ševčenkovské operace zúčastnilo obrany vesnice Buzovka v lednu 1944. Velitel tankového praporu kpt. Janko hodnotil činnost ppor. Písarského v zimním tažení od Kyjeva po Žaškov jako výtečnou. Písarskému byl udělen 2. Čs. válečný kříž 1939 a sovětský řád Vlastenecké války I. stupně.

Když v dubnu 1945 v Kivercích vznikl 1. čs. tankový pluk, stal se na krátký čas velitelem 1. roty 1. tankového praporu. Poté byl ustanoven velitelem oddílu (roty) samohybných děl, právě formovaného při 2. tankovém praporu. K vytvoření oddílu nakonec nedošlo, ale pluk se 10. 8. 1944 rozšířil na brigádu.

V nově vzniklém 3. Tankovém praporu zastával ppor. Písarský funkci velitele 5. roty. S rotou zasáhl do bojů v Karpatsko-dukelské operaci, kde 22. 9. odpoledne při tankovém útoku za neobyčejně těžkých podmínek na trigonometr 694 byl jeho tank T-34/76 velmi těžce zasažen pancéřovou pěstí. Lumír Písarský zásah přežil a byl pouze zraněn, ostatní tankisté z osádky zahynuli (voj. Mnislav Rébl, voj. Josef Labans a voj. Josef Vrzal).

Po částečném zotavení se vrátil z nemocnice 29. 9., aby nyní jako prozatímní velitel 3. praporu převzal jednotku od ppor. Rudolfa Jasioka. V říjnu byl povýšen na por. pěch. v zál. Ve velení 3. praporu, který byl nyní výcvikovým, pokračoval až do návratu npor. Tesaříka 26. 11., od tohoto data se stal jeho zástupcem.

Za činnost v Karpatsko-dukelské operaci, kterou nadřízení opět hodnotili stupněm výtečně, byl vyznamenán 3. Čs. válečným křížem 1939. Byl mu také udělen sovětský odznak Výtečný tankista.

Po doplnění tankové brigády na plné stavy v únoru 1945 se por. Písarský zúčastnil stále jako zástupce velitele 3. tankového praporu (nyní škpt. Emanuel Šrámek) Ostravské operace, kde získal svůj 4. Čs. válečný kříž 1939 a sovětský řád Rudé hvězdy. 27. 3. u obce Turza byl jeho tank s věžovým číslem 311 zničen a por. Písarský musel ještě jednou vyskakovat z hořícího stroje. 14. 5. byl jmenován do hodnosti npor. pěch. v zál. V létě 1945 ještě naposledy v řadách 1. československé samostatné brigády ve funkci zástupce velitele tankového praporu zajišťoval Těšínsko při pohraničním sporu s Polskem.

Od srpna 1945 nastoupil službu ve VA v Hranicích a 1. 10. byl povýšen na kpt.pěch.v zál. V Hranicích zajišťoval jako instruktor řidičský a bojový výcvik v tankové rotě vojenských akademiků. Od 1. 1. 1946 se stal vojákem z povolání, k 1. 3. 1948 mu byla udělena hodnost škpt. Tankového vojska.

Hodnocení povahových, odborných i velitelských schopností z let 1946–1948 byla téměř bez výjimky ta nejlepší a výsledný stupeň kvalifikace byl v letech 1946 a 1947 výtečný, v roce 1948 velmi dobrý, ačkoli dílčí hodnocení byla vynikající.

Po odchodu z akademie působil v různých technických a velitelských funkcích (např.na počátku padesátých let jako velitel VVP Libavá). V dalších letech se ale začaly ozývat následky válečných útrap, trpěl depresemi. Po odchodu z armády v roce 1955 žil v ústraní, odloučen i od své rodiny. Jeden z nejstatečnějších frontových tankistů zvolil dobrovolný odchod ze života.

Vyznamenání: 4 × Československý válečný kříž 1939 (13. 4. 1943, 23. 1. 1944, 28. 10. 1944, 6. 5. 1945), Československá vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR (7. 3. 1944), Československá vojenská medaile Za zásluhy I. stupně (23. 8. 1945), Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (1945), sovětská medaile Za odvahu (17. 4. 1943), Orden otečestvennoj vojny I. st. (21. 12. 1943), Orden Krasnovo znameni (17. 8. 1944), Orden Krasnoj zvezdy (10. 8. 1945), medal Za pobedu nad Germanijej (1946), Medaile čs. velitelského řádu Jana Žižky z Trocnova, Sokolovská pamětní medaile, Dukelská pamětní medaile

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů.

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: