Příběh významného vojenského zpravodajce Františka Fryče

03. 08. 2023

Obyvatelé Rychnova nad Kněžnou měli možnost v 50. a 60. letech potkávat muže, který se svým vystupováním a vždy elegantním zevnějškem lišil od tehdejšího průměru. Vytříbený styl jeho vyjadřování byl velmi vzdálen dobovému jazyku straníků v pokryteckém stylu „tykáme si a oslovujeme se soudruhu“. Výborně ovládal německý, francouzský a anglický jazyk. Kdo se s ním setkal a blíže jej neznal, přece jen vytušil, že tento pán poznal kus světa a zažil výjimečné věci. I ve věku seniora měl v očích a ve tváři stále jakýsi lehký mladistvý a potutelný úsměv člověka, který ví, jak se věci skutečně mají. Byl to plukovník pěchoty František Fryč, dříve mimořádně exponovaný a schopný zpravodajský důstojník, který se za své praxe osobně setkával s nejvýznamnějšími agenty československého vojenského zpravodajství.

Nebýt 1. světové války, byla by moderní česká společnost bohatší o jednoho zajisté nadaného a výtečného technika. To, že se tak nestalo, nebylo ztrátou ani pro něho, ani pro národ. Františka Fryče potkalo obrovské životní štěstí již v tom, že se z války vrátil živ a zdráv. Téměř devět a půl milionu mužů takové štěstí nemělo.

Přísaha na den Bílé hory

František Fryč se narodil se 23. prosince 1895 v Praze. V letech 1906‒1913 vystudoval českou vyšší reálku v Holešovicích. Poté se zapsal na české vysoké škole technické v Praze. Zde absolvoval pět semestrů, než jako jednoroční dobrovolník narukoval v březnu 1915 do rakousko-uherské armády. Za války prošel nynější rumunskou Transsylvánií, italským bojištěm, nynější ukrajinskou Bukovinou, Haličí a ruskou frontou.

Do jeho dalšího osudu zasáhla šťastná náhoda. Koncem září 1918 mu byla udělena studijní dovolená. V Praze jej zastihl 28. říjen 1918. Jako niterný vlastenec prokázal oddanost své vlasti činem. Hned 29. října se připojil k národní gardě v Dejvicích. Jako poručík se zúčastnil památné přísahy prvních vojáků republiky. Věrnost vlasti vyjádřili 8. listopadu na Staroměstském náměstí, symbolicky ve výroční den bitvy na Bílé hoře.

Tři scénáře

Fryče charakterizovala jistá odlišnost od řady jeho kolegů, s nimiž 14. března 1939 odletěl do britského exilu. Zpravodajsky byl činný až od počátku 30. let, ale dá se říci, že se na své budoucí poslání připravoval již dříve. Podstatná pro něho byla především práce s lidmi. Zvládl ji mistrně, což bylo nesmírně významné pro práci s tajnou agenturou. Právě zde bylo nanejvýš nutné mít více než dobře vyvinutý smysl pro rozpoznávání lidských charakterů.

V roce 1920 absolvoval III. kurz vojenské instrukční školy v Milovicích. Stal se tak instruktorem. Vyškolili jej tak, aby sám učil nové nižší velitele. Až do září 1929 působil v učilišti pro pěší vojsko, později v kurzu pro velitele vojskových těles a následně ve Vojenském technickém ústavu v Praze. Zde pracoval jako kinoreferent filmové skupiny. Rozvinul zde své zkušenosti s fotografickými a filmovými pracemi. V roce 1928 se podílel na scénáři tří instrukčních filmů.

Na dokreslení jeho osobnosti ocitujme kupříkladu posudek z roku 1921: „Jsa instruktorem důstojníků-žáků osvědčil se jako výborný důstojník, velice inteligentní a nadaný. Má velmi pěkný vojenský rozhled a vojenské znalosti. Po celou dobu pracoval velmi pilně a svědomitě. Jest výborným instruktorem. Ve službě naprosto přesný a spolehlivý. Byl vždy nejlepším příkladem svým podřízeným důstojníkům-žákům. Chování jeho mimo službu bylo velice taktní a uhlazené.”

Zpravodajský profesionál

Spolu s aktivizací vojenského zpravodajství se jeho vedoucí činitelé začali počátkem 30. let poohlížet po nových schopných lidech. Zdatný technik, fotograf, filmař a zralý znalec lidských charakterů neunikl jejich pozornosti, a tak štábního kapitána Fryče povolali ke 2. oddělení Hlavního štábu, kam nastoupil koncem května 1931.

Jeho mimořádná spolehlivost jej předurčila pro úkoly s nejvyšší možnou mírou důvěry. V oddělení od počátku působil v ofenzivní sekci pátrací skupiny jako fotoreferent. Na starosti měl též práci s tajnými inkousty.

Nejvýznamnější ovšem bylo, že mu svěřili to nejcennější: evidenci členů agenturní sítě, jejich zpráv, tedy hlavně dodaného dokumentárního materiálu a nejcitlivější operační spisové dokumentace. Podílel se též na správě finančního fondu. Podstatně se účastnil konspirativních jednání s nejvýznamnějšími agenty. Několikrát za nimi vyjížděl též do Rakouska a Švýcarska. Účastnil se společných zpravodajských konferencí v Paříži i Praze. Ve 20. letech si totiž osvojil francouzský jazyk. Náležel k nejzasvěcenějším příslušníkům 2. oddělení, což mu v kritických dnech mezi 11. a 14. březnem 1939 zajistilo pevné místo ve skupině plk.gšt. Moravce. S ní v britském exilu zahájil odboj proti okupantům.

Ústředna Karel

Po krátkém pobytu na Britských ostrovech se z Moravcova rozkazu odebral do Paříže, kde se od 1. května 1939 podílel na činnosti předsunuté agenturní ústředny Karel. Udržoval kontakty s Francouzi. Do vypuknutí války se Zpravodajskou službou a 2. oddělením Generálního štábu, poté s 5. (zpravodajským) oddělením Hlavního velitelství. Po porážce Francie zahájil tým ústředny ústup spolu s francouzskými zpravodajci. Fryč s nimi udržoval styk až do odplutí zpět do Velké Británie, kam se šťastně dostal koncem června 1940.

V britském exilu

Nepochybným uznáním jeho profesních kvalit bylo, když jej 4. září téhož roku uvedli do funkce přednosty zpravodajské skupiny A 1. ofenzivního oddělení zpravodajského odboru Ministerstva národní obrany v Londýně. Právě odtud se naplňovala celková koncepce exilového zpravodajství a sem se sbíhaly zprávy ze všech zdrojů, k nimž mělo exilové vojenské zpravodajství přístup. Z titulu uvedené funkce byl mjr.pěch. Fryč nominálně i fakticky třetím nejvýznamnějším mužem vojenského zpravodajského aparátu v zahraničí.

Změna v jeho působnosti nastala až v květnu 1944. Tehdy, již v hodnosti podplukovníka, byl dán k dispozici předsedovi londýnské exilové vlády.

U něho působil jako zpravodajský referent pro styk s domovem. Koncem března 1945 na základě zvláštního pověření odcestoval přes Sovětský svaz na osvobozené území republiky, kde se podílel na budování nového státního aparátu.

V závěru dubna 1945 byl přidělen k Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) jako přednosta šifrové služby. Odpovídalo to jeho válečným zkušenostem. Ocitujme v této souvislosti kupříkladu Moravcem formulované hodnocení z roku 1941: „Velmi dobrý pracovník v agentuře, šifrování a zpravodajské fotografii.”

Do vlasti se vrátil s košickou vládou 10. května 1945.

Ve vazbě

Též po návratu do republiky zůstal bezezbytku a pevně věren zásadám, podle nichž dosud žil a pracoval. V hodnosti plukovníka nadále působil jako přednosta šifrové služby MZV. A právě proto se dostal na seznam osob, které komunisté hodlali co nejrychleji odstranit. Plk. Fryče doslova sebrala Státní bezpečnost již 25. února 1948 přímo na MZV. Krátká zajišťovací vazba, uvalená na základě absurdních obvinění, byla pouhým počátkem ničím nezaviněného ponížení tohoto čestného vojáka a vlastence.

Na konci dubna jej doslova vyhodili z ministerstva na dlažbu, jak svou situaci sám trefně glosoval. Koncem dubna následovala další, tentokrát již tříměsíční vazba na základě vykonstruovaného obvinění. Během ní zakusil psychické i fyzické týrání. Trestní řízení z té doby bylo ale zastaveno.

V dubnu 1950 jej degradovali na vojína. Rozsudek státního soudu z 28. března 1951 zněl v opět vykonstruovaném soudním případu na tři léta odnětí svobody.

Nejvyšší soud jej 14. června 1951 změnil na jeden rok, ale již 27. června byl propuštěn na svobodu. Následně pracoval jako dělník. Jeho ponížení bylo dovršeno, když jej v červenci 1952 povolali v téměř sedmapadesáti letech k mimořádné vojenské službě u pomocného technického praporu v Novákách.

Ze zdravotních důvodů jej však propustili v březnu 1953. Pracoval poté jako fakturant okresního stavebního podniku v Rychnově nad Kněžnou. V roce 1957 odešel do důchodu. Též v jeho případě bylo charakteristické, že jeho nejbližší s ním přečkali všechny útrapy. V době, kdy byl ve vězení, se jeho manželka Jarmila se čtrnáctiletou dcerou Zdenou musely vystěhovat z pražského bytu do Rychnova nad Kněžnou.

Morální rehabilitace

V listopadu 1968 byl soudně rehabilitován, ale šlo mu také o rehabilitaci morální. Žádal o navrácení hodnosti plukovníka. V souvislosti s tím v roce 1970 konstatoval: „To by byla pro mne ta opravdová morální rehabilitace. Přes své stáří jsem se vždy cítil a dosud cítím ještě dnes vojákem.” V normalizačních poměrech k tomu nedošlo.

Český vlastenec a vícekrát vyznamenaný voják dožil s hlavou vztyčenou, rovnou páteří a čistým svědomím. Skonal 9. září 1973 v Rychnově nad Kněžnou. Nezůstal však zapomenut. V roce 2000 obdržel od Ministerstva zahraničních věcí České republiky titul čestný velvyslanec in memoriam. V roce 2017 mu Martin Stropnický, ministr obrany České republiky, udělil Kříž obrany státu ministra obrany České republiky in memoriam.

Karel Straka

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: