Válka tří barev na mapě Evropy ‒ dosud neznámý teoretický experiment z roku 1937

01. 10. 2024

Mírové představy o budoucích válkách se vždy míjejí s realitou. Podobu ozbrojených konfliktů nelze predikovat ve všech jejich tragických a zkázonosných podobách. Tato konstatování ale nevylučují možnost pokoušet se prognózovat vývoj válek podle odborných hledisek, tedy vytvářet kvalifikované modely průběhu bojů s jejich nejrůznějšími dopady. V říjnu 1937 byl ve Francii jeden takový model uskutečněn. Šlo v něm o Československo.

Francouzští stratégové se na podzim 1937 domnívali, že Německo již velmi brzy přejde z revizionistické etapy nacistického režimu k reálným výbojům za své stávající hranice. Jejich úsudek byl objektivně správný, přestože k němu postrádali konkrétní a ověřené informace. Střízlivě ovšem vyhodnotili dosavadní vývoj. Výsledek jejich úvah ani jinak vyznít nemohl, jestliže pozorně seřadili podstatné události posledních čtyř let. Nacisté se dostali k moci v lednu 1933. V říjnu téhož roku ohlásili odchod Německa ze Společnosti národů a z Konference o redukci a omezení zbrojení. V březnu 1935 svévolně zbavili Německo břemen odzbrojovacích klauzulí Versailleské mírové smlouvy, znovu zavedli všeobecnou brannou povinnost, obnovili generální štáb a vyhlásili velkorysou výstavbu německé branné moci. Reichswehr se stal minulostí. Chloubou a mocenským nástrojem Třetí říše se měl napříště stát mohutný wehrmacht. Rok na to nacisté zasadili poválečnému systému v Evropě další smrtelnou ránu vojenským obsazením doposud oficiálně demilitarizovaného levého břehu Rýna. Německý vojenský potenciál do roku 1937 neobyčejně zesílil a kvapem se blížil okamžik, kdy Třetí říše v zásadě vyrovná dosavadní vojenskou superioritu Francie, svého hlavního potenciálního rivala.

Francouzi byli mistry ve vytváření syntéz poznatků z rozličných zpravodajských zdrojů vojenské agenturní sítě i civilní diplomacie. Analytici francouzského Generálního štábu národní obrany měli po ruce na podzim 1937 již dost náznaků o tom, že vydá-li se wehrmacht na pochod, povede jeho výboj nejpravděpodobněji jihovýchodním směrem. Tam mu ovšem stál v cestě pomyslný bastion v podobě Československa, jednoho z nejvěrnějších spojenců Francie. V Paříži si též s plnou naléhavostí uvědomovali, že již relativně brzy může nastat situace, v níž by bylo nutné dostát Smlouvě o spojenectví a přátelství mezi Francií a Československem z 25. ledna 1924 a Garanční smlouvě z 16. října 1925, a tedy poskytnout napadenému Československu vojenskou pomoc.

Teoretický model války

Francouzský Generální štáb národní obrany, v jehož čele stál gen. Maurice Gustave Gamelin, se za těchto okolností rozhodl uskutečnit významný teoretický experiment, jenž obdržel formu válečné hry, což byla jinak obvyklá a tradiční studijně-analytická a školicí metoda vojenského umění. V tomto případě ale nešlo o ledasjakou rutinní věc. O jejím významu svědčí fakt, že se uskutečnila v říjnu 1937 pod přímým dohledem a záštitou Nejvyšší válečné rady, tedy vrcholového orgánu francouzské vlády pro věci obrany státu.

Vojenští plánovači berou zpravidla v úvahu nejhorší možnou variantu zkoumaného námětu, a tak i v případě předmětné válečné hry vyšel Generální štáb národní obrany z motivu náhlého a nečekaného napadení Československa Německem. Fiktivní válka vypukla na mapách a v kancelářích na pařížském boulevardu Saint-Germain, kde měl Generální štáb národní obrany své sídlo. Počátek fiktivní války stratégové situovali do jara 1938. Vše odvíjeli od přepadu středoevropské republiky, k němuž by došlo v noci z 28. na 29. dubna 1938 bez vyhlášení války a bez předchozí výraznější eskalace napětí.

Válečné hry jsou zpravidla dvoustranné. I v tomto směru byla daná akce výjimečná, jelikož v ní působily hned tři velké subjekty. Stranu modrou představoval agresor, tedy Německo, na jehož straně od počátku stálo Maďarsko. Červení byli spojenci na západě, tedy koalice francouzské, belgické, nizozemské a britské armády. Zelenou stranu představovalo Československo spolu s ostatními státy Malé dohody, Polskem a Sovětským svazem. Protiněmecká koalice byla rozčleněna na dvě strany kvůli tomu, že se její vojska nenacházela bok po boku na jedné linii fronty, ale na válčištích vzdálených od sebe, která spolu ale ve strategickém smyslu souvisela.

Koncepce válečné hry je mimo jiné pozoruhodná tím, jak se do předpokladů o nepřátelské koalici promítly všechny dostupné, hlavní a nejnovější zpravodajské poznatky o Německu a Maďarsku. V tomto smyslu hra obsahovala i významnou československou stopu, a to z toho důvodu, že předpokládaný plán německého útoku byl založen na informacích o podobné válečné hře, kterou uspořádal Generální štáb pozemního vojska německé branné moci na jaře 1936. Československé vojenské zpravodajství o ní získalo cenná data agenturní cestou koncem posledně zmíněného roku. Poté, co se s nimi seznámil Edvard Beneš, prezident republiky, byla počátkem roku 1937 předána francouzským spojencům.

Ukazatele o armádách francouzských spojenců lze považovat za spolehlivé a plně odpovídající daným potřebám. Kupříkladu o československé branné moci měl francouzský Generální štáb národní obrany naprosto dokonalé a vyčerpávající informace, které byly pravidelně aktualizovány. Naprosto skvělý zpravodajský servis totiž poskytovala do Paříže mimořádně dobře informovaná Francouzská vojenská mise v Československé republice, jak zněl její oficiální název. Tato mise byla přímo integrována do struktury československého Ministerstva národní obrany jako poradní orgán ministra. Od všech složek ministerstva se k misi sbíhala průběžně aktualizovaná data o československém vojenském potenciálu. Francouzští vojenští atašé i v ostatních spojeneckých zemích požívali zvláštního, prioritního statusu. Nejobtížnější poměry panovaly z pochopitelných důvodů v totalitním Sovětském svazu, který měl sám značný zájem o informace o svých spojencích, ale data o sobě samém poskytoval jen nerad, neochotně a vyhýbavě.

Strategie modrých

Francouzští plánovači předpokládali, že organizace velení a nástup wehrmachtu k akci může mít následující podobu. Počítali se dvěma skupinami armád a dvěma armádami mimo sestavu zmíněných skupin. Skupina armád Jih dostala úkol nejvýznamnější, tedy zbavit se Československa jako překážky ve vytvoření centrálního bloku států, který by vytvořilo Německo, Maďarsko a Rakousko. Očekávalo se, že po zničení Československa a vytvoření tohoto mocenského uskupení by nacisté rozvíjeli expanzi na východ a jihovýchod Evropy. Skupina armád Západ byla pověřena strategickým krytem proti Francii. Jedna z armád mimo svaz skupin střežila hranice s Polskem a druhá zabezpečovala Východní Prusko. Všechny tyto síly byly podřízený německému hlavnímu stanu, který koordinoval jejich činnost. Hra na základě zpravodajských prognóz vycházela z předpokladu, že hlavní stan nasadí proti Československu postupně až 48 pěších divizí (z toho 22 aktivních), 3 tankové divize, 11 záložních a 11 divizí landwehru. Pro západní frontu bylo vyčleněno 30 pěších divizí (z nich 6 aktivních), 7 záložních divizí a 12 divizí landwehru. Sled ostrahy proti Polsku tvořilo celkem 14 divizí (4 záložní a 10 landwehru). Na území Východního Pruska bylo nasazeno 9 divizí (3 aktivní, 3 záložní a 3 landwehru). V ústřední záloze hlavní stan držel 15 divizí, které byl připraven zasazovat podle potřeb jednotlivých válčišť. Pozemní hranice říše kopíroval kordon krytu, který tvořilo 17 vyšších jednotek grenzwachtu.

Výše uvedené údaje popisují maximální koncentraci vojsk na říšskoněmeckém území. Kupříkladu nástup proti Československu, ale i soustředění sil na západní frontě, probíhaly během hry postupně. Velení modré strany, tedy wehrmachtu, vyčlenilo v jejím rámci proti Československu síly čtyř armád, mezi něž bylo rozděleno deset aktivních armádních sborů (každý o třech pěších divizích), 4 záložní armádní sbory (každý o třech pěších divizích), jeden armádní sbor landwehru a tři tankové divize. Agresi zahajovalo prvního dne 27 aktivních divizí. Přísun dalších probíhal plynule v době co nejkratší. Osmého dne od začátku útoku měl agresor na československé frontě již výše zmíněných 48 divizí. Hlavní stan wehrmachtu si od toho sliboval dosažení téměř čtyřnásobné převahy nad počtem divizí obránce v českých zemích. S touto superioritou si byl prakticky již jistý výsledkem napadení. Nejdéle od 12. dne agrese počítal dokonce se stažením části divizí z československého válčiště a s jejich okamžitým přesunem na frontu proti Francii, kde by posílily Skupinu armád Západ. Pro ostrahu hranic s Polskem byly vyčleněny síly a prostředky grenzwachtu a dvou armádních sborů landwehru. Na území Východního Pruska zůstávala jedna aktivní pěší a jedna aktivní jezdecká divize, jednotky záložního armádního sboru a jednoho armádního sboru landwehru. Maďarská armáda by zaútočila 4. dne od zahájení německého útoku silami minimálně tří divizí. Do útoku by vyrazila na rozkaz hlavního stanu wehrmachtu.

Francouzští plánovači se při koncipování německého útoku inspirovali zmiňovanou štábní hrou Generálního štábu německého pozemního vojska. Pozemní síly Skupiny armád Jih, podporované mohutným letectvem, napadly koncentricky české země se vší rozhodností a brutalitou na všech úsecích státních hranic tak, aby obránce na počátku operací nerozpoznal hlavní směr útoku. Naprosto bezohledný způsob boje a rozhodná strategická iniciativa vedly k proražení krytu hranic. Obránci mělo být zamezeno, aby jej stačil zaujmout a plně aktivovat. Zbaven by byl též možnosti provést destrukce na komunikacích a důležitých dopravních zařízeních. To vše mělo usnadnit rychlý průchod pohraničními horskými masivy a vstup do podhůří.

Kombinace pozemních a vzdušných úderů do hloubky československého území by bránící se armádě znemožnila vytvářet soustředění vojsk pro operace. Všechny tyto záměry podporovala pátá kolona Němců, občanů Československa, kteří podle záměrů německého vrchního velení měli zahájit teroristické a sabotážní akce. Hlavní úsilí vyvíjely dvě armády, snažící se o proražení československé obrany na strategickém směru Jablonec nad Nisou ‒ Boskovice ‒ Nitra. Osa postupu obou armád byla zvolena tak, aby směřovala do Polabí, čímž by německá vojska doslova podešla severní pohraniční pás, který byl zajištěn opevněním na linii od Moravské Ostravy po vyústění Labe z Čech. To také umožňovalo obejít Prahu a Plzeň od východu. Další dva útočné směry byly považovány za vedlejší. Třetí armáda postupovala na ose Lipsko ‒ Praha a čtvrtá sledovala všeobecnou spojnici Norimberk ‒ Plzeň. Úkol obou armád spočíval v tom, aby jednak podpořily hlavní směr útoku tím, že by na sebe vázaly co nejvíce sil obránce, a jednak ovládly hlavní město a průmyslovou oblast Plzně. Strategický cíl celé německé ofenzívy spočíval zaprvé v oddělení československých sil v českých zemích od Slovenska, zadruhé v jejich zatlačení co nejhlouběji směrem k hranicím s Rakouskem a zatřetí v dosažení dotyku s maďarskou armádou, která by postupovala od jihovýchodu.

Nevýhodná situace zelených

Zelená strana, tedy Československo, musela přijmout boj za mimořádně nepříznivých podmínek. Tvůrci hry jí „nedopřáli“ etapu eskalace politického napětí, která by dovolovala mimo jiné připravit se na útok z vnějšku mobilizací, anebo alespoň významnějšími pohotovostními opatřeními. Připustili pouze možnost uvést do stavu pohotovosti složky Stráže obrany státu a pevnostní útvary 27. dubna, tedy v předvečer invaze. V poledne téhož dne alespoň první ostrahové útvary pěchoty a jednotky dělostřelectva zaujaly obranu, avšak pouze s mírovými počty bez mobilizačního doplnění. Od 2. května, tedy asi po třech dnech od napadení, bylo možné považovat za zmobilizované sedm aktivních, tedy mírových sborů, 17 mírových divizí a čtyři jezdecké brigády. K 7. květnu, tj. po týdnu bojů, se obránci podařilo zmobilizovat 14 záložních divizí s tím, že jejich nasazení v poli přicházelo v úvahu od 10. května. Francouzští plánovači zvýhodnili československé obránce alespoň tím, že jim v modelové situaci umožnili připravit mobilizační střediska s předstihem krátce před válkou, tedy během března. Obrana republiky se v rámci modelované války členila na obvody čtyř armád. Tři byly nasazeny v českých zemích (Armáda na Odře, Armáda Čechy, Armáda na Labi) a jedna na Slovensku (Armáda proti Maďarsku).

Tehdy aktuální plán mobilizace československé branné moci (platil od 15. května 1935), stanovil, že z mobilizace vzejdou čtyři armády, sedm sborů, šest hraničních pásem (zjednodušeně vyjádřeno mobilizačně vytvářených vyšších jednotek v síle sboru), 23 divizí, 15 hraničních oblastí (vyšších jednotek v síle pluku až divize s primárním určením k obraně pohraničí) a čtyři jezdecké brigády.

Předpoklady francouzských plánovačů je možné po srovnání herní situace se systémem československé mobilizace interpretovat dvojím způsobem. Zaprvé, vycházeli zjevně z toho, že náhlý německý útok prakticky zcela znemožní provést československou mobilizaci podle stanoveného plánu, a že tedy vytváření nových jednotek bude poznamenáno velkým množstvím nepředvídatelných improvizací, vynucených okamžitou válečnou situací. Zadruhé, neznali pravidla mobilizace československé branné moci do všech podrobností a důsledků, což je málo pravděpodobné vzhledem k vysoké míře zasvěcenosti Francouzské vojenské mise v ČSR, která byla informována prakticky o všem podstatném. Z úvahy nad těmito dvěma interpretačními přístupy vyplývá, že v Paříži volili jasně pragmatický a realistický pohled na možnosti československé branné moci, která by zahájila mobilizaci teprve po napadení republiky. Šlo tedy o modelovaný proces, který byl diametrálně odlišný od průběhu skutečné mobilizace, jak jej známe ze září 1938, kdy Československo mělo možnost v klidu mobilizovat zhruba čtrnáct dnů, zahrneme-li do celého mobilizačního procesu i pohotovostní opatření, která předcházela vyhlášení mobilizace z 23. září 1938.

Koaliční pojetí obrany Československa

Osou a základním principem, který Francouzi promítli do námětu a průběhu hry, bylo koaliční pojetí obrany Československa. Jeho defenzíva se nikdy ani jinak nepojímala a neposuzovala. Francouzská vojenská mise v ČSR již v letech 1919‒1920, kdy založila a řídila tehdejší československý Generální štáb, jasně konstatovala, že izolovaná obrana republiky bez pomoci z vnějšku a bez součinnosti se spojenci je odsouzena předem k nezdaru. Pro výchozí situaci před modelovanou válkou proto československé vládě přisoudili rozhodnutí, že byly požádány spojenecké a potenciálně spojenecké státy o koordinaci činnosti jednotlivých armád ve smyslu jednotného velení. Dojít k tomu mělo v průběhu dubna, během něhož se začala výrazně pociťovat eskalace napětí ve vztazích s Německem. Oslovené státy, tedy Francie, Rumunsko, Jugoslávie a Polsko vyslaly do Prahy zástupce svých armád s příslušným pověřením jednat a konat. Tito delegáti se s vědomím svých vlád shodli na konsenzu, že bude ustaven mezispojenecký štáb Malé dohody. Jeho náčelníkem a činitelem s nejvyšší velitelskou pravomocí bude vysoká francouzská vojenská osobnost s patřičným a všemi uznávaným kreditem. Smysl tohoto opatření spočíval v tom, že Francie, reprezentovaná takovým činitelem, bude schopna jako jediná mocnost zaručit soulad států s rozdílnými, až protichůdnými zájmy, které ale německé nebezpečí sjednotí na společné frontě. V rámci hry začalo toto koaliční velení působit v Brně od 2. mobilizačního dne československé mobilizace.

Hra v hlavních obrysech převzala základní principy reálného operačního plánu československé branné moci. Obránce založil svou defenzívu na opevněném severním pohraničním pásu, který měl být bráněn bez myšlenky na ústup na linii Moravská Ostrava ‒ Opava ‒ Králíky ‒ Orlické hory a dále na západ přes Krkonoše až k Labi v severních Čechách. Připouštělo se jen zkracování této fronty od západu na východ v závislosti na předpokládaném ústupovém manévru masy československých sil. Své jižní křídlo obránce opřel o Šumavu a Českobudějovicko.

Koncepce hry počítala s tím, že Rakousko zůstane v konfliktu neutrální a že nedojde k napadení a využití jeho území Německem. V tomto smyslu se do hry promítlo stále ještě přetrvávající mínění francouzských stratégů, že vstup Německa do Rakouska by aktivizoval Itálii. Ta pokládala alpskou spolkovou republiku za sféru svého mocenského vlivu. Řím by takový německý krok přiblížil k protiněmecké koalici. Lze spolehlivě doložit, že ještě v roce 1936 francouzský Generální štáb národní obrany počítal s Itálií jako s potenciálním členem protiněmecké koalice. To mělo umožnit vyslání francouzského kontingentu do Itálie, který by spolu s Italy prošel Rakouskem v reakci na německý zákrok proti Vídni, a dosáhl by tak přímého spojení s československým válčištěm. Pokud by Němci přece jen vpadli do Rakouska, hra modelovala významnější obráncova opatření též proti jižní hranici českých zemí. Tuto variantu pokládali tvůrci hry ale za méně pravděpodobnou.

Fiktivní válka začíná

Rozehraná válka se po německém přepadu odvíjela na československém území následujícím způsobem. Cílem mezispojeneckého štábu Malé dohody a československého hlavního velitelství bylo udržet minimálně do 30. mobilizačního dne, tedy zhruba do 30. května, generální linii fronty na čáře České Budějovice ‒ severozápadní úbočí Českomoravské vrchoviny ‒ Ústí nad Orlicí ‒ Králíky ‒ Moravská Ostrava. Od uvedené doby se počítalo s tím, že československou frontu postupně posílí spojenecká vojska Malé dohody a Sovětského svazu. Maďarsko se od počátku jasně postavilo na stranu Německa. Chovalo se vůči Československu nepřátelsky, nicméně přímý frontální útok prozatím nezahájilo. Odrazovala jej od něho přítomnost rumunských a jugoslávských vojsk na jeho hranicích.

Československá branná moc zprvu kladla odpor na nejvzdálenějších pohraničních liniích v západních Čechách, dokud to šlo. Pod tlakem agresora spořádaně ustupovala za boje na jednotlivá opěrná postavení. Takto se bránila na čáře od Šumavy přes Plzeň a Ohři k západnímu okraji Lužických hor. Bojový tlak agresora ji po několika dnech zatlačil na Vltavu, což ovšem souviselo s nutností ustoupit z Lužických a Jizerských hor i z Krkonoš na nově zřízenou obrannou linii na Labi. Ztracena byla takto i opevněná fronta od východního okraje Krkonoš po Orlické hory, z níž musel obránce ustoupit, aby zabránil obklíčení a ztrátě tamních jednotek. Obrana však stále ještě probíhala podle plánu.

Pokračující tlak wehrmachtu, který měl strategickou iniciativu a přisouval další síly, tlačil obránce každý den na východ. Na čas se jeho ústup zastavil na ústupovém postavení na Českomoravské vrchovině, ale ani to nápor nezastavilo. Následoval další ústup spolu s radikálním krácením severní fronty. Obránci se nepodařilo splnit stanovený cíl, tedy zachytit se na zmíněné linii od Českých Budějovic přes severozápadní úbočí Českomoravské vrchoviny ke Králíkům a Moravské Ostravě a vyčkat zde na citelné účinky spojeneckých akcí. Do poloviny května musel ustoupit velmi hluboko. V té době se konečně zachytil na frontě, která vedla po řekách Moravě, Bečvě a horní Odře k Moravské Ostravě.

Většina českých zemí byla v rámci hry po tvrdých bojích z první poloviny května zpustošena a ztracena. Francouzští plánovači předpokládali, že obránce bude schopen klást další odpor zejména díky náběhu válečné výroby ve zbrojních podnicích na Slovensku, které měly mít podle jejich předpokladu dostatečnou kapacitu výroby k tomu, aby dokázaly pokrýt spotřebu munice na frontě. Hra také předvídala zásobování Československa a dalších členů východní části spojenecké koalice vojenským materiálem z Francie přes Středozemní moře do řecké Soluně a rumunských černomořských přístavů. Hra v tomto smyslu simulovala politicko-diplomatické intervence francouzské a také britské vlády ve prospěch přepravy těchto dodávek u řecké a turecké vlády. V druhém případě šlo o průjezd námořních transportů úžinami Bospor a Dardanely, což měla usnadnit příslušnost Turecka k takzvané Balkánské dohodě (známá též jako Balkánský pakt), existující od roku 1934 s velmi podstatným francouzským podílem na vzniku tohoto paktu. Porážku Československa mohly ale odvrátit již jen vnější faktory. Československo nemělo po těžkých bojích a v nich utrpěných ztrátách šanci na to, aby samo o sobě přimělo útočníka k vyklizení obsazených částí republiky.

Srovná-li se tento modelovaný konstrukt s reálnými cíli později vzniklého nástupu Grün, tedy plánu na vojenské zničení Československa, pokládalo Vrchní velitelství německé branné moci zatlačení československých vojsk na moravsko-slovenské pomezí v létě 1938 za faktické dovršení vojenské porážky Československa. Jeho cílem bylo porazit obránce v českých zemích a zmocnit se tohoto teritoria.

Přípravy k ofenzívě na západě

Paralelně s projekcí fiktivní války na československé frontě probíhalo další dějství hry v ostatních částech Evropy. Vývoj konfliktu na nich měl mít přímý vliv na perspektivu obrany Československa. Jako první poskytly Československu přímou vojenskou pomoc Francie a Sovětský svaz. Šlo o leteckou podporu, která byla v případě Francie poskytnuta na základě reálně existujících mezivládních dohod z let 1935‒1937 o nasazení jednotek francouzského vojenského letectva na československém území. Do Československa tedy přelétla jedna těžká bombardovací peruť a jedna zvědná peruť. První z nich zvýšila do jisté míry útočný potenciál československého letectva. Druhá byla předurčena primárně ke sledování pohybů německých vojsk, tedy přesněji k odhalení doby, kdy by se část sil wehrmachtu začala přesouvat z československé fronty na západní frontu. Obě perutě operovaly ze základen v českých zemích. Sovětský svaz vyslal v prvních dnech války jednu bombardovací brigádu v reakci na žádost československé vlády o poskytnutí vojenské pomoci. Na bombardovací mise vzlétala z ploch v oblasti Nitry na Slovensku.

Francie se připravovala od prvních hodin napadení Československa na rozsáhlou ofenzívu proti Německu. Tím plnila Smlouvu o spojenectví a přátelství mezi Francií a Československem z roku 1924 a Garanční smlouvu z roku 1925. Smysl ofenzívy spočíval v tom, aby na západě vázala co nejvíce sil wehrmachtu, a tím oslabila bojový tlak Němců na československé frontě, případně na jiných válčištích protiněmecké koalice. Francouzská armáda za tím účelem začala mobilizovat. Pro zmíněnou ofenzívu vyčlenila tři armády a jedno uskupení mobilních vyšších jednotek. Nasazeny mohly být rovněž síly ze zálohy hlavního velitele. Hra pojímala akce na západní frontě na širší koaliční bázi. Do útoku či do krytu pasivních úseků západní fronty byly takto zaangažovány tři belgické armády, čtyři pěší divize a tři samostatné brigády nizozemské armády a britský expediční sbor, jehož rozsah koncepce hry blíže nespecifikovala. Skladbu spojeneckých sil na západní frontě respektoval systém velení. Síly francouzské armády podléhaly veliteli francouzských sil červené strany, jak zněl název tohoto orgánu velení. Jemu podléhal generál velitel anglo-nizozemsko-belgických sil. Velitel francouzských sil červené strany na západní frontě a velitel mezispojeneckého štábu Malé dohody ve střední Evropě (po vstupu Polska do války velitel mezispojeneckého štábu Malé dohody a Polska) byl podřízen vrchnímu veliteli spojeneckých vojsk ve Francii. Tím byl ze systémového hlediska replikován podobný systém velení, jenž se v podobě hlavního velitelství spojeneckých sil francouzského maršála Ferdinanda Foche uplatnil již v době formování francouzské velké koalice po Velké válce.

Červená strana zahajuje útok

Francouzská armáda zahájila první akce již 2. května průzkumem boje do oblasti německého pohraničí mezi řekami Moselou a Sárou a akcemi letectva. S větším odporem se setkala až při pokusech o přechod posledně zmíněného toku. Cíl akcí v tomto území spočíval v tom, aby německé velení získalo dojem, že tudy povede následný spojenecký útok. Ten se však plánoval jinde. Vést měl přes Belgii na čáře Namur ‒ Lutych ‒ Kolín nad Rýnem. Konečný cíl ofenzívy spočíval v bezpečném ovládnutí německého území, které zhruba vymezovala nizozemsko-německá hranice a dále města Duisburg, Düsseldorf, Kolín nad Rýnem, Koblenz a tok řeky Mosely od Koblenze k francouzským hranicím.

Francouzské velení při koncipování hry v tomto případě počítalo se dvěma důležitými okolnostmi. Zaprvé se očekávalo, že zhruba měsíc bude trvat proces, který by vedl k prohlášení Německa za agresora a ke spuštění příslušných článků Paktu Společnosti národů, jež z hlediska mezinárodního práva vytvářely potřebné podmínky pro vojenskou pomoc Československu. Během měsíce, tedy v průběhu května, by Francie a její spojenci shromáždily dostatek sil na to, aby jejich ofenzíva měla dostatečnou razanci a dobré vyhlídky na úspěch. Západní koalice počítala s tím, že do pole postaví asi 50 divizí. Francouzské velení soudilo, že německý hlavní stan si bude samozřejmě dobře vědom ohrožení ze západu a že v Porýní může v době zahájení spojenecké ofenzívy nasadit zhruba stejný počet divizí, ovšem včetně záložních a vyšších jednotek ze zálohy hlavního stanu, která by se nacházela v oblasti střední části Německa.

Řídící štáb hry nechal zahájit spojeneckou ofenzívu 7. června, tedy více než měsíc po napadení Československa. Spojenci stanovených cílů nedosáhli v určených termínech a cestu vpřed si museli podle vývoje hry tvrdě probojovávat značně odolnou německou defenzívou na zemi i útoky letectva do týlu nepřátelských vojsk. Spojenci postupovali vpřed relativně pomalu a za značných ztrát. Rozbor vývoje hry na tomto válčišti však prokázal, že německý hlavní stan bude muset tak jako tak udržovat na západě značné množství sil, a eventuálně přisouvat další, a tím jeho strategická iniciativa nebude dosahovat takové razance na československé frontě, jakou by mohla mít, pokud by západní válčiště bylo zcela pasivní.

Obrat ve střední Evropě

Ve střední Evropě se kolem 15. května schylovalo k událostem, které měly potenciál, aby přivodily obrat nejen na československé frontě, ale na celém středoevropském válčišti. Rozhodující moment, prakticky obrat ve válce nastal, když se do konfliktu aktivně zapojilo Polsko. V herní situaci šlo o výsledek rozhodnutí polské vlády po soustředěných politicko-diplomatických snahách a nesmírném úsilí francouzské, britské a také československé vlády. Hra v zásadě realisticky vykreslila polský postoj tak, že rozhodnutí Varšavy vystoupit proti Německu neznamená zaprvé přímou součinnost s československou brannou mocí a zadruhé polský souhlas s průchodem a přeletem sil Rudé armády přes své území, anebo s jakoukoli přítomností sovětských vojsk v Polsku. Polské angažmá ve válce bylo podle hry rozhodující z několika vysoce podstatných důvodů. Kolem 20. května ustal již nesnesitelný tlak wehrmachtu na československé frontě, která se ocitala v kritickém stavu nejen na bojišti, ale i z hlediska celkového fungování zbytků státu a jeho armády po ztrátě celé západní poloviny země a po nenahraditelném a těžkém úbytku obránců i jejich prostředků.

Polské rozhodnutí bylo též důležitou pobídkou pro Rumunsko a Jugoslávii, které se chystaly zaútočit na Maďarsko. Mezispojenecký štáb Malé dohody v Brně již na samém začátku války přijal zásadu, že Maďarsko bude muset být ve vhodnou chvíli zlikvidováno a že malodohodové armády tímto způsobem dosáhnou vzájemného přímého spojení přes okupované maďarské teritorium. Bukurešť a Bělehrad ovšem podmiňovaly svou ofenzívu polským zásahem proti Německu. Ten byl nyní již jistý, a tak se společná rumunsko-jugoslávská ofenzíva uskutečnila v druhé polovině května. Spojeným rumunsko-jugoslávským vojskům velel rumunský vrchní velitel, podřízený mezispojeneckému štábu Malé dohody a Polska. Počátkem června bylo Maďarsko poraženo. Budapešť kapitulovala. Na československé území se záhy poté počaly přesouvat malodohodové divize, které měly začít budovat výztuž československé fronty a připravovat se na předpokládaný protiútok.

Sovětská vojenská pomoc Československu vytvářela v reálu i herní situaci jeden z nejproblematičtějších aspektů. Ve smyslu pozemní pomoci z prognóz vyplývalo, že první pozemní jednotky Rudé armády by se do Československa dostaly přes Rumunsko, ovšem až po necelých třech týdnech od napadení Československa, jinak též od okamžité žádosti československé vlády o sovětskou vojenskou pomoc. Očekávalo se, že takto by do bojů zasáhly první čtyři sovětské vyšší jednotky, přesněji 2 motorizované pěší divize a 2 jezdecké divize. Hra některým z nich přisoudila též nasazení proti Maďarsku v dílčích útočných akcích, podnikaných jednotkami pod československým velením v rámci souhry s armádami Malé dohody. Shromáždění významnějšího množství sil Rudé armády se v duchu předmětné válečné hry očekávalo až po dvou a půl měsících od počátku německého přepadu Československa. Herní prognóza zněla, že do té doby by se do Československa dostalo kromě již zmíněných prvních vyšších jednotek maximálně 12 mechanizovaných brigád a 6 jezdeckých divizí Rudé armády. Zmíněnou bombardovací brigádu, vyslanou do Československa na počátku války, by posléze vystřídaly čtyři sovětské stíhací perutě, které by operovaly ze zbylých základen na Slovensku.

Generální ofenzíva proti Německu

Hra předjímala, že počátkem června by ve střední Evropě došlo ke stabilizaci front. Spojenecké velení mezitím vypracovávalo plán rozsáhlé protiněmecké ofenzívy na několika směrech. Současně si také přípravnými operacemi na polské frontě vytvářelo předpoklady k uskutečnění zamýšleného generálního útoku. Za tím účelem došlo na československém a polském území ke koncentraci vojsk spojenců. Hra kalkulovala s tím, že koncem měsíce by ji tvořilo 44 pěších divizí polských, 9 československých, 2 sovětské pěší divize a 12 sovětských mechanizovaných brigád, 15 pěších divizí jugoslávských a 20‒25 rumunských pěších divizí, celkem tedy 90‒95 vyšších jednotek povětšinou na divizním stupni. Mezispojenecký štáb Malé dohody a Polska předpokládal, že proti tomuto uskupení bude na polské a československé frontě rozmístěno 65‒75 divizí wehrmachtu.

Vše, co bylo doposud uvedeno o herních operacích ve střední Evropě, náleželo do první fáze spojeneckého operačního plánu, jak jej postupně a v závislosti na okolnostech modifikoval mezispojenecký štáb Malé dohody a Polska. Ve druhé fázi, kterou hra ale již blíže nerozvíjela, mělo dojít k oné spojenecké generální ofenzívě. Projektována byla na dvou strategických směrech mezi slezskou Vratislaví a moravskou Břeclaví. Operace na prvním směru měly začít 25. června, tedy asi dva měsíce po napadení Československa. Bok po boku měly československá, jugoslávská a rumunská armáda se sovětskými posilami sledovat strategickou osu Olomouc ‒ Pardubice ‒ Praha ‒ Drážďany. Polská armáda by vyrazila 30. června na všeobecném směru Nisa (původně Neisse, dnes Nysa, Polská republika) ‒ Lehnice (původně Liegnitz, dnes Legnica, Polská republika) ‒ Chotěbuz (Cottbus, Spolková republika Německo). Tento směr byl veden tak, aby se z jihu vyhnul německému pásmu stálého opevnění proti Polsku mezi řekami Odra a Varta. Vedlejší operace by byly vedeny směrem od Poznaně. V tomto případě by se ale polská armáda již nemohla vyhnout střetu s německými fortifikacemi. Cíl spojeneckého úsilí po osvobození českých zemí spočíval v dosažení a pokoření Berlína postupem od Drážďan na jednom a od Chotěbuzi na druhém strategickém směru.

V případě nastíněné válečné hry se lze nepochybně pozastavit nad řadou jejích aspektů. Při uvažování o ní je ale dobré mít na paměti, že ji koncipovali vojenští odborníci s bohatou mírovou, ale hlavně válečnou praxí a zkušeností. Rozhodli se uskutečnit seriózní teoretický experiment. Z vlastní zkušenosti věděli, co snese v poli a boji jednotlivec i vyšší jednotka. Znali výkonnost malých i velkých celků. Snažili se poctivě vyhodnotit veškeré faktory, podmínky a ukazatele pro vedení války, které zde ani nelze postihnout.

Hra současně může přispět i k objektivnímu posouzení vojenského umění francouzské armády. Výrazně ofenzivní a manévrový charakter myšlení tvůrců hry se střetává se zažitým, tradičním a dlužno podotknout těžce deformovaným obrazem francouzské vojenské teorie i praxe z období třicátých let, které trpěly údajnou strnulostí a výhradním lpěním na defenzívě. Taková interpretace je, jak vidno, značně zkreslená a neúplná. Hra dále dokládá velkou víru francouzského velení, že od své vlády dostane rozkaz dát se na pochod a aktivně pomoci spojencům, byť tato pomoc bude znamenat vstup do konfliktu a cenou za ni budou nové krvavé ztráty po ještě nezacelených ranách z Velké války. Na francouzském Generálním štábu národní obrany dále věřili, že se k Francii připojí i další státy, jejichž vlády pochopí, že přímou i nepřímou pomocí Československu budou bránit též samy sebe.

V souvislosti s Československem Francouzi zjevně důvěřovali jeho značné defenzivní kapacitě a již dosaženým schopnostem klást odpor aktivní strategickou obranou, přestože předpokládali hluboký ústup a ztrátu českých zemí. A konečně též důvěřovali armádám ostatních států Malé dohody, že právě ony přímo pomohou československým obráncům vypudit okupanty ze svého území. Efekt sovětské vojenské pomoci Francouzi pokládali v té době spíše za dílčí a částečně podpůrný. Podstatných důvodů k tomu měli celou řadu. Měly povahu čistě geografickou, ryze vojensko-technickou, logistickou, ale hlavně politickou. V Paříži mimo jiné věděli, přestože neznali všechny podrobnosti, že Rudou armádu, přesněji její vyšší velitelský aparát, právě v oné době drtí paranoidní Stalinův teror. Následky pro vojenský potenciál Sovětského svazu byly nasnadě.

Kontrast představ a reality

Hra francouzské Nejvyšší válečné rady dokládá, že stratégové v Paříži věřili na podzim 1937, že se podaří v případě napadení Československa sjednotit celou protiněmeckou koalici. Rok na to se tyto naděje nacházely v troskách. Belgie s Nizozemskem se definitivně uzavřely v neutralitě, o níž se domnívaly, že je ochrání před případnou německou agresí. Francouzská armáda nemohla tedy počítat s využitím území těchto států pro pomocnou ofenzívu, natožpak s přispěním jejich armád. Vysocí polští vojenští představitelé dávali ještě v roce 1936 Francouzům čestná slova, že se jejich země nikdy nepostaví po bok Německa a nebude ohrožovat Československo. Na podzim 1938 se polská armáda chystala podpořit územní nároky Varšavy na Těšínsku silou. Vlády států Malé dohody se chovaly zdrženlivě a v souvislosti s německým ohrožením Československa poukazovaly na protimaďarskou, nikoliv protiněmeckou orientaci Malé dohody. Sovětští komunisté neváhali ujišťovat poskytnutím pomoci. Chovali se ale velice pragmaticky a věděli, že v jejich v případě si lze vždy najít dost objektivních důvodů, proč se skutečným poskytnutím pomoci nespěchat.

Pro Francouze byl ovšem rozhodující postoj Velké Británie. V Londýně dobře věděli, kde je citlivé a slabé místo francouzské strategie. Ta se držela zásady nepodnikat nic zásadního proti Německu bez záruky britské podpory v Evropě i v globálním měřítku. Londýn velmi jasně sdělil do Paříže v průběhu roku 1938, že pokud ta dostojí spojenecké smlouvě s Československem kvůli válce, která by vypukla následkem vnitřních národnostních sporů v Československu, bude to pouze její věcí, a že za takových okolností nemůže počítat s britskou podporou. Francie se poté čím dál tím více podvolovala britské generální linii ve vztazích s Německem. Vnitřně se v ní střetávaly postoje na podporu Československa s lidsky pochopitelnými obavami z nové války. V té poslední Francie přišla 1 300 000 svých mužů. Prakticky nebylo rodiny, která by neztratila syna či otce. Po prožitku podzimu 1938 se staly dějiny bohatšími o poznání, že ústupky agresorům se nevyplácejí.

Autorská poznámka:

Tato stať vychází z primární pramenné dokumentace z provenience francouzské Nejvyšší válečné rady, Ministerstva národní obrany a války, Generálního štábu národní obrany a pozůstalostí generálů Maurice Gustava Gamelina a Louise-Eugèna Fauchera, které jsou uloženy ve fondech Service historique de la Défense ve Vincennes.

Karel Straka

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: