Praporčík Vítězslav Kalousek: O úspěchu na Noble Skywave rozhodla trpělivost, schopnost improvizovat a hlavně to, že se tým nevzdal

Více než 617 tisíc kilometrů uskutečněných spojení, komunikace se 17 zeměmi světa a nejvzdálenější spojení až na Nový Zéland. Český tým CZ1 – Wave Riders se při mezinárodním spojovacím cvičení Noble Skywave 2026 umístil mezi nejlepšími dvaceti procenty účastníků. Cvičení organizované kanadskými ozbrojenými silami však není pouze soutěží v navazování rádiového spojení. Prověřuje také schopnosti vojenských specialistů zabezpečit komunikaci v náročných podmínkách, kdy mohou selhat moderní satelitní a datové systémy. O zkušenostech českých spojařů, využití krátkovlnného spojení na současném bojišti, technických výzvách i významu týmové spolupráce hovořil  praporčík Vítězslav Kalousek z Agentury komunikačních a informačních systémů (AKIS).

Mezinárodní cvičení Noble Skywave patří mezi významné akce zaměřené na ověřování schopností vojenských spojovacích specialistů. Jeho organizátorem jsou kanadské ozbrojené síly a účastníci během 48 hodin prověřují možnosti dálkového krátkovlnného spojení, technické vybavení, odborné znalosti operátorů i schopnost spolupracovat v podmínkách časového tlaku. Letošního ročníku se zúčastnilo 260 hodnocených stanic. Český tým CZ1 – Wave Riders obsadil celkové 51. místo, v evropském pořadí skončil desátý z 35 stanic a ve výkonové kategorii 150 až 400 wattů získal páté místo mezi jedenácti evropskými týmy. Českým vojákům se podařilo navázat 103 spojení se 70 stanicemi v 17 zemích světa. Celková vzdálenost uskutečněných spojení dosáhla 617 889 kilometrů, přičemž nejvzdálenější protistanice se nacházela na Novém Zélandu, ve vzdálenosti 18 032 kilometrů. Přibližně 55 procent provozu tvořila hlasová komunikace a zbývajících 45 procent datové přenosy. „Cvičení Noble Skywave je jednou z nejprestižnějších přátelských soutěží spojeneckých vojenských operátorů v pásmu krátkých vln (3–30 MHz). Operátoři v něm prověřují své vybavení, odborné dovednosti i schopnost spolupracovat v týmu. Cvičení ukazuje, zda dokážeme předat hlas i data na stovky a tisíce kilometrů jen díky tomu, že se rádiové vlny odrážejí od ionosféry vysoko v atmosféře,“ vysvětluje praporčík Vítězslav Kalousek. Podle jeho slov představuje dosažený výsledek významný úspěch také vzhledem ke geografickému rozmístění účastníků. Český tým z AKIS CNS se soutěže zúčastnil podruhé a oproti mnoha zahraničním týmům musel překonávat značné vzdálenosti. Přibližně 85 procent stanic se totiž podle Kalouska nachází na americkém kontinentu, což pro evropské účastníky znamená nutnost navazovat spojení na vzdálenost nejméně pěti tisíc kilometrů.

Význam cvičení však přesahuje samotné soutěžní výsledky. Na současném bojišti, kde se stále více prosazují satelitní komunikační systémy, datové sítě a digitalizované prostředky velení a řízení, zůstává krátkovlnné spojení důležitou alternativou. Jeho hlavní předností je schopnost zabezpečit komunikaci na velké vzdálenosti bez závislosti na satelitní infrastruktuře či pozemních komunikačních sítích. „Krátkovlnné spojení v poslední době zažívá v taktickém spojení určitou renesanci, protože je v mnoha situacích nenahraditelné. Neslouží sice k přenosu velkých objemů dat, ale i v nouzové situaci dokáže předat základní informace o jednotce a jejích potřebách,“ upozorňuje Kalousek. Moderní datové vlnové formy podle něj do značné míry nahradily dříve využívanou Morseovu abecedu a doplňují hlasové spojení v situacích, kdy přenos hlasu komplikují rušení či nepříznivé podmínky. Krátkovlnné rádiové vlny se přitom mohou šířit několika způsoby. Kromě odrazu od ionosféry také podél zemského povrchu nebo prostřednictvím takzvaného vertikálního odrazu (NVIS), který umožňuje spojení i v členitém terénu. Díky tomu lze překlenout vzdálenosti a překážky, které již nejsou zvládnutelné běžnými prostředky velmi krátkých a ultrakrátkých vln. Úspěšné dálkové spojení ovšem vyžaduje mnohem více než pouze kvalitní radiostanici. Rozhodující je znalost šíření rádiových vln, správná volba frekvencí a anténních systémů, zkušenosti operátorů i schopnost přizpůsobovat se měnícím se podmínkám. „Žádný spojař nemusí být superman, který zvládne všechno sám. Je to především souhra celého týmu specialistů, kde každý přinese do skládačky svůj díl,“ zdůrazňuje Kalousek. Vysvětluje, že operátor musí dokázat předpovědět, kdy se otevřou vhodné podmínky pro spojení v požadovaném směru, zvolit správnou frekvenci a odpovídající anténu. Musí rovněž umět zachytit slabý signál v prostředí šumu a rušení.

Významnou roli sehrává stav ionosféry, který ovlivňuje především sluneční záření. Podmínky šíření rádiových vln se tak mění během dne i v průběhu roku. „Proto někdy na Nový Zéland stačí desítky wattů a jindy nepomohou ani stovky. Rozhoduje kombinace antény, stavu ionosféry a zvoleného druhu provozu,“ konstatuje český spojař. Český tým při cvičení využíval radiostanici L3Harris AN/PRC-160 se zesilovačem o výkonu 400 wattů a technologií 3G ALE, která umožňuje automatizované navazování spojení. Samotná automatizace však podle Kalouska neznamená, že moderní technika dokáže nahradit znalosti obsluhy. „Neměl by ale vzniknout dojem, že automatické navazování spojení vyřeší vše za operátora. I u 3G ALE musí frekvence do radiostanice zadat operátor,“ upozorňuje. Radiostanice následně vyhodnocuje úspěšnost jednotlivých frekvencí a na základě získaných informací dokáže vybírat vhodné kanály pro další spojení. Pokud však operátor zvolí nesprávnou sadu frekvencí, automatizovaný systém spojení nezabezpečí. Pro dosažení lepších výsledků českým vojákům pomohli také kolegové ze speciálních sil, kteří zapůjčili vysílací sestavu s výkonem 400 wattů a širokopásmovou anténu T2FD. Ta je pro provoz 3G ALE vhodná zejména díky možnosti využívat široký rozsah frekvencí bez nutnosti přelaďování.

Kalousek připomíná, že prostředí střední Evropy je z hlediska rádiového provozu poměrně silně zarušené a standardní výkon 150 wattů nemusí pro spojení na velké vzdálenosti postačovat. Na kratší vzdálenosti, přibližně do 500 kilometrů, je však tento výkon zcela dostačující. V některých situacích lze spojení uskutečnit i s výkonem několika desítek wattů a jednoduchou dipólovou anténou. Další zlepšení by podle něj mohlo přinést využití kvalitnějších směrových anténních systémů, například logaritmicko-periodických antén.

Samotné cvičení současně představovalo značnou fyzickou i psychickou zátěž. Český tým tvořilo jedenáct vojáků, kteří kromě obsluhy radiostanic museli zabezpečit výstavbu polního stanoviště, energetické zázemí, vytápění stanů a další logistickou podporu. Prvních 36 hodin tak pracovali prakticky bez spánku. „Těch 36 hodin není nadsázka. Vyplývá to z velikosti týmu: bylo nás jedenáct, včetně kolegů, kteří radiostanice přímo neobsluhovali, ale zajišťovali výstavbu zázemí, přípravu jídla, chod elektrocentrál a vytápění stanů,“ popisuje Kalousek. Jedním z poznatků pro další ročníky proto bude potřeba rozšířit tým nejen o operátory, ale také o podpůrný personál, aby bylo možné lépe organizovat směny a odpočinek.

Jedním z nejnáročnějších okamžiků se stala soutěžní etapa, pro kterou tým připravil anténu typu Inverted L. Tu jeden z členů zkonstruoval předem a na cvičení měla svou premiéru. Když však ve středu ve čtyři hodiny ráno příslušná soutěžní disciplína začala, českému týmu se nedařilo navázat žádné spojení. „Ostatní stanice jsme slyšeli, ony nás ale ne. Řešili jsme dilema, jestli máme něco špatně nainstalováno, nebo jestli prostě ionosféra není v použitelném stavu,“ vzpomíná Kalousek. Po přibližně čtyřech hodinách neúspěšných pokusů se však podmínky náhle změnily a spojení začala postupně přibývat. Právě prostřednictvím této antény nakonec český tým uskutečnil téměř všechna svá nejvzdálenější spojení. Další komplikace nastala během závěrečné soutěžní výzvy, která vyžadovala způsob provozu, jejž nebylo možné jednoduše zprovoznit na používané radiostanici AN/PRC-160 se stávajícím softwarovým vybavením. Řešení nakonec nabídla improvizace a spolupráce s dalšími specialisty. Kolegové v kasárnách připravili starší radiostanice AN/PRC-150 a jeden z členů týmu, který přišel z 22. základny vrtulníkového letectva, zprovoznil potřebné softwarové prostředí ve virtuálním počítači. „Podařilo se to jen díky absolutnímu odhodlání. O úspěchu tedy nakonec rozhodla trpělivost, schopnost improvizovat a hlavně to, že se tým nevzdal ani ve chvílích, kdy to vypadalo beznadějně,“ zdůrazňuje Kalousek.

Důležitou součástí Noble Skywave byla také spolupráce mezi jednotlivými vojenskými jednotkami a spojeneckými státy. Český tým tvořili příslušníci různých úseků CNSaRTSVŘ AKIS, které doplnili dva noví zájemci. Do soutěže se poprvé zapojili rovněž vojáci jednotky DCM-Bravo, která je součástí aliančního 3rd NATO Signal Battalion se sídlem v polské Bydgoszczi. Zatímco tým Wave Riders působil z polního stanoviště na louce u obce Slavkov, kterou si vybral především kvůli vhodným podmínkám pro instalaci antén a minimálnímu elektromagnetickému rušení, příslušníci DCM-Bravo se soutěže účastnili ze svého kasárenského pracoviště. Obě skupiny byly během cvičení v kontaktu a průběžně si vyměňovaly zkušenosti. „Pro interoperabilitu je to praktická zkušenost: spojaři z různých armád pracují na stejných frekvencích, podle stejných postupů a s podobnou technikou a ověřují si, že se dokážou spojit i bez satelitů,“ vysvětluje Kalousek. Právě schopnost zachovat komunikaci při omezení či ztrátě primárních spojovacích prostředků patří mezi základní požadavky na moderní vojenské jednotky. V aliančním prostředí se proto využívá koncept PACE, který počítá s primární, alternativní, záložní a nouzovou komunikací. Krátkovlnné spojení v něm představuje jednu z důležitých záložních schopností. Podle Kalouska jsou krátkovlnné radiostanice součástí řady armádních provozoven, včetně modernizovaných provozoven KOVS, které umožňují zabezpečovat spojení na vzdálenosti v rámci celé Evropy. „Naši spojaři jsou bezpochyby připraveni požadované spojení zabezpečit. Není to však záležitost jedné radiostanice ani jednotlivce, ale celého systému spojovacích prostředků AČR a celé spojovací komunity,“ připomíná.

Cvičení přineslo také možnost porovnat schopnosti a přístupy jednotlivých zahraničních týmů. Vítězné příčky pravidelně obsazují zejména jednotky, které mají dlouhodobé zkušenosti, stabilní personální obsazení a kvalitní technické zázemí. Významnou výhodu představují rovněž stálá stanoviště vybavená rozměrnými anténními systémy nebo geografická poloha v blízkosti moře či oceánu, která může zlepšovat podmínky šíření rádiových vln. Kalousek však upozorňuje, že samotný soutěžní výsledek nelze považovat za jednoznačné měřítko kvality vojenských spojařů. Rozhoduje kombinace techniky, zkušeností, stanoviště, přírodních podmínek i zvolené taktiky. Český tým navíc během soutěže ukázal, že má co nabídnout také zahraničním kolegům. Jeden z jeho příslušníků například prostřednictvím komunikační platformy Slack pomohl jihokorejskému týmu s nastavením radiostanice tak, aby se mohl plnohodnotně zapojit do soutěžní disciplíny.

Pro české vojáky proto Noble Skywave nepředstavoval pouze příležitost porovnat vlastní schopnosti s ostatními spojeneckými jednotkami, ale především získat zkušenosti pro další výcvik a rozvoj spojovacího vojska. Cvičení ukázalo význam kvalitně připravených operátorů, vhodného technického zabezpečení, dostatečného personálního obsazení i schopnosti řešit nestandardní situace. „Za nejcennější považuji zkušenost s budováním týmové spolupráce. Schopnost týmu jít společně do extrémních výzev je zásadním pilířem. K tomu přidejme schopnost improvizovat a dokonale ovládat spojovací techniku i v situacích, které nejsou standardní,“ shrnuje Kalousek. Získané poznatky mohou podle něj pomoci zaměřit další výcvik jednotlivců i celých týmů a současně zvýšit zájem vojenských specialistů o tento druh činnosti. Významnou roli přitom sehrává také soutěžní motivace a hrdost na příslušnost ke spojovací komunitě. Do budoucna by proto prap. Kalousek rád viděl širší účast Armády České republiky na podobných akcích. Jeho ambicí je, aby se příštího ročníku Noble Skywave zúčastnilo alespoň pět českých týmů. Zároveň přichází s myšlenkou uspořádat obdobné spojovací cvičení se soutěžními prvky také v evropském prostředí.

Výsledek letošního ročníku tak potvrzuje nejen odborné schopnosti českých spojařů, ale především význam jejich vzájemné spolupráce. V době, kdy se moderní vojenství stále výrazněji opírá o sofistikované technologie, zůstává rozhodujícím faktorem člověk, jeho odbornost, zkušenosti a schopnost přizpůsobit se neočekávaným okolnostem. Noble Skywave 2026 současně připomněl, že i tradiční krátkovlnné spojení má na současném bojišti své nezastupitelné místo.

ZDROJ ZDE