Od Off

JAROSLAV ZVONÍČEK / 27. dubna 1903 – 3. října 1978

27. 04. 2023

Štábní rotmistr dělostřelectva Jaroslav Zvoníček se během druhé světové války zapojil do odboje, ukrýval zbraně. Na jaře na jaře 1944 navázal spojení s italskými partyzány a spolu s kapitánem Petříkem vytvořili česko-italský partyzánský oddíl, který operoval v oblasti Pavie. Oblíbený a respektovaný velitel Jaroslav Zvoníček mimo jiné velmi odvážným bojovým manévrem vyvedl celou svou jednotku z obklíčení a sám pak s částí partyzánů napadl nepřítele.

Jaroslav Zvoníček se narodil v v rodině řezníka 27. dubna 1903 ve Slavětíně nad Metují v tehdejším okrese Náchod a sám se tomuto řemeslu vyučil. Zemřel v roce 1978 v Jaroměři. Byl ženatý s Marií Sedláčkovou. Syn Jaroslav se narodil v roce 1933, dcera Jana o devět let později (1942).

V říjnu 1924 nastoupil vojenskou prezenční službu službu u 5. dělostřeleckého pluku v Českých Budějovicích. Ještě před jejím ukončením se rozhodl na vojně zůstat. Jako četař délesloužící byl v dubnu 1926 přijat do školy rotmistrů dělostřelectva z povolání v Olomouci. 1. 10. 1928 byl povýšen na rotmistra dělostřelectva Po deseti letech služby jej zastihl kritický rok 1938 v řadách dělostřeleckého pluku. 4 v Josefově. Na počátku nacistické okupace byl dekretem 30. 7. 1939 včleněn k josefovskému 7. praporu protektorátního vládního vojska. Během nacistické okupace se zapojil do odboje a podílel se například na ukrývání zbraní ze skladu dělostřeleckých kasáren v Josefově.

V květnu 1944 odjel v hodnosti štábního rotmista se 7. praporem do severní Itálie, kde u mostu přes řeku Pád u osady Brenssana Battarone navázal spojení s italskými partyzány, s nimiž dojednal útěk 33 vládních vojáků v noci z 18. na 19. 9. 1944 do hor. Zde spolu s kpt. Petříkem vytvořili česko-italský partyzánský oddíl, který je podle dvou velitelů v poválečných dokumentech označován jako oddíl „Petřík – Zvoníček“. Oddíl v okolí měst Varzi, Voghera a Broni bojoval až do konce války. Českými i italskými partyzány byl Zvoníček velice uznáván a oblíben, což dokazuje i jeho přezdívka „Padre“.

Partyzánský oddíl Petřík – Zvoníček prodělal po podzimní ofenzívě, na níž nacisté reagovali velkou protiofenzívou 14. 12. 1944 spolu s italskými partyzány náročný ústup horským masivem přes vrchol Monte Lesino (1763m n. m), při němž zmrzlo několik italských partyzánů. Čeští partyzáni tento „pochod smrti“ zvládli se ctí a beze ztrát.

Při dalším “rastrellamentu“ (protipartyzánské čistce) však nacisté s fašisty partyzány rozprášili. Ti byli rozbiti do skupinek po 2–5 mužích, největší skupinu měl kolem sebe „Padre“ Zvoníček. Po stabilizaci poměrů Zvoníčkovy velitelské schopnosti potvrdila i bojová akce z 11. 2. 1945, kdy byla napadena asi 200 Němci a „Mongoly“.

Další Čtení : Vycházka mapující povstaleckou bitvu o letiště přilákala dosud nejvíce účastníků

Zvoníček vyvedl velmi odvážným bojovým manévrem celou kombinovanou česko-italskou jednotku z obklíčení a sám pak s částí partyzánů napadl nepřítele z kopců palbou. Jedna krycí hlídka se dostala do boku nepřítele, opouštějícího vesnici, a napadla jej rovněž palbou z kulometu, při níž usmrtila velitele něm. oddílu v hodnosti kpt., dva poddůstojníky a několik vojáků zranila. Druhý den byla československá jednotka dočasně rozdělena na dvě části. Kpt. Petřík se s několika muži věnoval mimo jiné přípravám shozů zbraní ze spojeneckých letadel a výcviků mladých partyzánů, zatímco Zvoníček (v hodnosti partyzánského nadporučíka) se svou částí česko-italské kombinované jednotky se 13. 2. přesunul do prostoru Pometta blíže k Pádské nížině k brigádě Toni.

Při přesunu se jeho partyzáni střetli se silnou německou hlídkou a v boji zabili jejího velitele kpt. Hoffmanna, jemuž odebrali dokumenty a důležité zprávy, které Zvoníček osobně předal partyzánské divizi.

Na rozkaz velitele divize se 10. 4. 1945 v Pietragavině spojily opět obě skupiny českých a italských partyzánů v jeden celek čítající již 148 mužů. Na počátku dubna 1945 posílili oddíl m.j. čtyři čeští partyzáni z řad bývalých vojáků 4. praporu vládního vojska, kteří bojovali od července 1944 v okolí Piacenzy v rámci jednotek „Giustizia et Liberta“. Oddíl českých partyzánů v dubnu 1945 posílili první slovenští vojáci a tak se začalo zcela vážně uvažovat o vzniku samostatné československé partyzánské brigády. Nejblíže se tento projekt dostal naplnění, když se 19. 4. 1945 dostavil do Zavattarella slov. poručík Anton Lesyk (Horka), který se do Itálie dostal z pověření slovenského odboje s úkolem zde organizovat partyzánské hnutí z řad příslušníků 2. technické divize. Již o půlnoci 23. 4. 1945 se u českého oddílu přihlásilo dalších 13 zběhlých slovenských vojáků. Projekt na vytvoření celé partyzánské brigády nebyl dokončen pro rychlý spád událostí v závěru války.

Večer 23. 4. 1945 svolal velitel americké mise zdejší partyzánské velitele a informoval je, že Spojenci prolomili frontu. Dne 25. 4. došel rozkaz k očekávané závěrečné ofenzívě i „československé kombinované jednotce“, kpt. Petříka a šrtm. Zvoníčka.

Další Čtení : Neklidné léto 1961, druhá část: Československu hrozily velké problémy

Jednotka obdržela pro posílení 7 cm kanón a vyrazila na směr postupu Varzi – Godiasco – Voghera. Generální útok partyzánů byl zahájen druhý den ráno v prostoru Rivanazzano útokem na Vogheru, kterého se po boku partyzánů zúčastnil i oddíl angloamerických parašutistů. Po velmi tvrdém boji bylo město osvobozeno a do zajetí padly tři prapory Wehrmachtu a značná materiální kořist. Poté partyzáni prakticky bez boje obsadili město Broni.

Závěrečný boj čs. jednotka svedla 3km od města Castello Cicognola, kde partyzánská divize Barni neúspěšně dobývala silně opevněný hrad, kde bylo oblastní velitelství fašistických Černých košil a německého SD.

O výsledku boje rozhodla palba českých kanonýrů ze 75mm děla, jež zničila těžký kulomet na věži. Poté partyzáni vnikli do hradu, na němž vzápětí fašisté vyvěsili bílou vlajku.

Druhý den v pátek 27. 4. 1945(na 42. narozeniny Jaroslava Zvoníčka) byla potom ve zdejším kostele za velké účasti místních obyvatel slavnostně vysvěcena československá vlajka, na kterou již dříve skládali partyzáni slib věrnosti. Americká armáda jim poté svěřila roli vojenské policie a oficiálně úlohu ochrany města, v němž byli navíc 1. 5. 1945 velitelstvím partyzánské divize „Aliotta“ někteří povýšeni do partyzánských důstojnických hodností a všichni vyznamenáni italskými pamětními medailemi Garibaldi a Zavattarello. 30. 6. 1945 se oddíl v počtu 42 mužů přemístil do Bosco Chiesanuova u Verony, kde se spojil s dalšími bývalými partyzány, včetně oddílu šrtm. Pudla v policejní rotu o síle 89 mužů. Partyzánská odysea českých vojáků v Itálii tak definitivně skončila.

Po návratu do vlasti v červenci 1945 působil do října 1946 na MNO v Kanceláři čs. legií jako referent jugoslávských partyzánů. Po té byl povolán do kurzu pro důstojníky správní zbrojní služby v Plzni a jejím úspěšném zakončení 29. 6. 1947 povýšen na poručíka. Sloužil u různých útvarů, ale v roce 1954 byl v hodnosti mjr. předčasně propuštěn jako bývalý vládní voják do výslužby. Dalších dvacet let pomáhal manželce v cukrárně v Jaroměři, kde prodával zmrzlinu. Mimo to se věnoval shromažďování údajů o činnosti čs. partyzánů v Itálii v letech 1944–1945, které později předal do VÚA–VHA.

Vyznamenání: