Lépe než bolševici: činnost Technického oddělení čs. vojska na Rusi

25. 07. 2022

Technické oddělení Čs. armádního sboru na Rusi bylo založeno v červenci roku 1918, tedy před 104 lety. Tento útvar měl primárně zajišťovat životně důležité dodávky výzbroje a výstroje pro čs. jednotky na frontě a přes svůj poměrně úzce vymezený název rozvíjel širokou technickou a hospodářskou činnost – od provozu lokomotiv až po podporu ruského průmyslu v československém týlu na Urale.

Po vypuknutí bojů s bolševiky se vojska čs. legií ocitla ve složité situaci. Nacházely se v několika izolovaných seskupeních od Penzy po Vladivostok, byly obklopeny nepřátelskými silami bolševiků a kvůli předchozímu odzbrojení se jim až na výjimky nedostávalo zbraní ani munice. Čechoslováci se však nakonec ubránili pokusům bolševiků o rozehnání svých jednotek, ozbrojili se v dobytých skladech a začali se probíjet ke spojení s ostatními skupinami Čs. sboru.

Ohromný výkon čs. vojsk brzy slavil úspěch a 9. července 1918 již ovládali obrovské území magistrály od Syzraně až po Irkutsk. Zároveň došlo ke změně úkolu čs. legií v Rusku: místo pouhého spojení ešelonů za účelem cesty do Francie se čs. armádní sbor měl stát předvojem případné intervence, vybudovat protibolševickou frontu a umožnit další formování protibolševického odporu.

Okolnosti vzniku

S velkými úspěchy na bojištích se však začaly vynořovat vážné obavy, aby v budoucnu všechna vítězství nepřišla vniveč, neboť bylo nutné vytvořit fungující zázemí, bez něhož se žádná armáda nemůže obejít. Toho si byli vědomi i samotní legionáři, kteří již na rozpravách 1. sjezdu čs. vojsk v Čeljabinsku projednávali myšlenku na vytvoření oddělení, jež by dohlíželo na provoz vlaků po železnici a zajistilo plynulé dodávky výzbroje a výstroje frontovým jednotkám.

„Hlavní otázkou je zabezpečení týlu, který nás živí, zásobuje, dopravuje, čímž je pro nás přímo studnicí života. Řekněme si to upřímně, jak vypadáme: Nemáme-li za sebou jisté dráhy, zvláště tzv. sibiřskou magistrálu, jsme kočovné vojsko v nekonečné stepi, jehož vítězství málo pomůže vzdálené vlasti. Chceme-li si dráhy zajistiti, musíme si zajistit uhelné doly a dílny železniční. Pro tyto musíme míti suroviny z horních závodů. Tak to jde dál a dále. Konec konců, i když bychom se oddali myšlence, že Amerika neb spojenci mohou nás zásobiti vším potřebným pro vojnu, přijdem postupně k důkazu, že veškerá zahraniční pomoc bez oživení a znovuvybudování průmyslu a dopravnictví ruského je nemyslitelna. Průmysl a dopravnictví tvoří řetěz o mnoha článcích, řetěz však takový, že rozbití jednoho článku přivádí ku rozbití celku. Nepodaří-li se vzkřísit veškerá odvětví průmyslu, nedojde válečný materiál z Vladivostoku na front, my nedojedeme do Čech. Vyhrajeme-li na všech frontách a necháme umřít týl s veškerými jeho běžnými potřebami, kyne nám málo lákavá budoucnost konce, na jaký umřel carismus, který nebyl s to nakrmit hladovící západ při ohromných přebytcích východu […].“

Proto bylo již 19. července přistoupeno ke zřízení Technického oddělení československého vojska. Jeho hlavním posláním bylo zajištění dodávek výzbroje a výstroje a stravy pro čs. vojsko a regulace průmyslových a hospodářských poměrů v týlu. Oddělení přímo podléhalo náčelníku Generálního štábu čs. vojsk a jeho předseda byl zároveň členem Odbočky Čs. národní rady na Rusi. V jeho pravomoci též bylo povolat do služby čs. vojáky, krajany a zajatce.

Do oddělení tak začali přicházet první odborníci z řad inženýrů, úředníků, ale i specializovaného dělnictva. Náčelník oddělení měl práva a požitky velitele pluku, podřízení náčelníci jednotlivých odborů práva a požitky velitele praporů, pro systematizované zaměstnance oddělení byly určeny specifické důstojnické hodnosti. Velitelem oddělení se stal nejprve Ing. Josef Znamenáček, později Jindřich Holna. Jak vzrůstala jeho agenda, rostl i počet jeho členů: z původních 41 v červenci 1918 stoupl jejich počet v prosinci 1918 již na 259.

Prvním úkolem nového odboru bylo co nejrychleji zahájit výrobu v průmyslových podnicích, soustředěných zejména v nově obsazených regionech v pohoří Ural. Úkol to nebyl lehký, protože většina místních podniků byla po bolševickém znárodnění v dezolátním stavu:

„Závody za bolševického režimu byly ovšem nacionalisovány a správu vedly dělnické výbory, jichž někteří členové sotva byli gramotní. Inženýři a úředníci buďto uprchli, nebo neměli nijakých práv, jsouce z vedení závodů úplně vyloučeni. Podle toho ovšem správa závodu vypadala. Těžší práce nikdo nechtěl obstarávati, poněvadž každý považoval se za spolumajitele. Všechny platové stupnice dělnické byly zrušeny. Existovala pouze jedna mzda pro všechny stejná, ať pracoval málo nebo mnoho, ať nádeník neb dobrý řemeslník, všichni měli stejně. Úkolové práce vůbec byly zrušeny. Při tom kdekdo byl v továrně zaměstnán – totiž lépe řečeno bral mzdu. Přirozeně, že výroba následkem toho strašně upadla a výrobky úžasně se zdražovaly, ježto o racionelním vedení nebylo ani potuchy. Továrny, pokud měly ještě dostatek surovin z dřívější doby, svojí setrvačností ještě nějakou dobu pracovaly a pak ponenáhlu jedno odvětví za druhým se zastavovalo.“

Plán na oživení

Prvním krokem k dosažení cíle bylo zajistit si spolupráci místních průmyslových kruhů. Proto pro ně záhy Technické oddělení uspořádalo v Čeljabinsku sjezd, na němž byl představen plán na oživení uralského průmyslu za účasti a zasahování do provozu ze strany Technického oddělení. Plán byl všeobecně přijat, muselo se nicméně přikročit ještě k vytvoření svazu, jenž by byl pod přímým dozorem státu (jak v Rusku bylo zvykem). Proto vznikl ještě tzv. Uralský komitét, v němž kromě 4 ruských inženýrů jmenovaných vládou byl zastoupen náčelník Technického oddělení. Po demisi uralské vlády byl však Komitét zrušen a provedení plánu tak zůstalo v rukou oddělení.

Poté byla provedena přesná revize stavu uralských závodů a do těch nejdůležitějších byli jako zmocněnci oddělení a později i ruské vlády vysláni českoslovenští odborníci s právem zasahovat do správy a chodu podniku. Později k nim přibyli i čs. mistři a dělníci vybraných profesí. Přitom se muselo Technické oddělení vyrovnat s nedostatkem československých odborníků na důlní a metalurgický průmysl, jenž byl na Urale ponejvíce zastoupen. Šlo totiž o typ průmyslu, který byl před první světovou válkou v českých zemích převážně v německých rukou a ani mezi českými studenty nebyl tradičně o toto odvětví velký zájem. Do dolů a metalurgických závodů tak byli často posíláni odborníci na cukrovarnictví a stavební inženýři a do velké míry pak záleželo na schopnosti každého z nich improvizovat a rychle se rekvalifikovat na jiný obor. Přesto byli kroky čs. odborníků vesměs úspěšné a viditelné výsledky zapříčinily další poptávku po čs. inženýrech ze strany ostatních podniků.

Počet dolů a závodů s přímým vedením Technického oddělení tak stále rostl, z původních 3 závodů a jednoho dolu v červenci 1918 až na 77 závodů a 18 dolů v lednu 1919. V podnicích se oddělení snažilo vždy stanovit hlavní zásady pro zdárný rozvoj, mezi něž patřilo: zvýšení výkonnosti strojů i dělníků, ekonomické nakládání s palivy, mazadly a materiálem, zefektivnění manipulační služby, zavedení kontroly výroby a upravení postavení zaměstnanců.

Lépe než bolševici

Plnomocníci Technického oddělení v podnicích se nejdříve soustředili na zefektivnění pracovních výkonů zaměstnanců a stávajících strojů. V zaměstnanecké oblasti znovu zavedli platové stupnice pro různé výkony a v ocelárnách a slévárnách byl zaveden prémiový tarif, takže dělníci byli opět zainteresováni na výrobě podniku.

Práce technického oddělení se nemohla obejít bez dobrých vztahů s dělnictvem, proto se musela věnovat pozornost i sociální oblasti a postavení dělnictva v továrnách. Jako výdobytek revoluce byla ponechána osmihodinová pracovní doba, v několika podnicích byly uzavřeny kolektivní smlouvy a sociální odbor Technického oddělení pečoval o sociální potřeby zaměstnanců. Odbor také v mnoha případech vystupoval jako prostředník ve sporech mezi dělnictvem a zaměstnavateli a aktivně zasahoval při stávkách.

V podnicích odborníci oddělení dle potřeb armády a týlu zaváděli do výroby i nové postupy a dokonce i odvětví, která do té doby nebyla ve specifickém uralském průmyslu zastoupena, jako např. výroba benzínu a nafty, válcování lokomotivních trubek, zřízení pyrotechnické laboratoře, ale i výroba skla a léčiv. Protože na Uralu nebyla zavedena výroba koksu, byla velká pozornost věnována výrobě dřevěného uhlí, později se vyráběly i vedlejší produkty z tohoto procesu, jako dehet, dřevěný líh a kyselina octová. Došlo i k vybudování pecí na výrobu smůly a dehtu a začala se těžit i rašelina. Díky těmto opatřením se do prosince 1918 podařilo zvednout výkonnost spravovaných závodů o 35 % a v dolech o 39 % oproti stavu za správy bolševiků.

Kromě obnovení průmyslu došlo k zajištění naprosto klíčové plynulé železniční dopravy, což byla zásluha zejména dopravního odboru Technického oddělení, které postupem času získalo na přechodnou dobu do správy veškerou železniční dopravu a všechny železniční dílny na území ovládaném ruskou vládou a čs. vojskem. Tento stav trval až do roku 1919, kdy byla správa železnice předána zpět ruským orgánům.

V rámci rozsáhlé reorganizace Čs. sboru v Rusku na Čs. vojsko na Rusi bylo i Technické oddělení přeměněno na Technický odbor, jenž spadal pod pravomoc čs. Ministerstva zahraničí. Při evakuaci čs. legií z Ruska byl přidělen k Ústřední hospodářské komisi ve Vladivostoku a zabezpečoval naloďování nákladů do republiky. Při samotné plavbě sloužili jednotliví členové odboru jako techničtí a obchodní správci na najatých lodích a doprovázeli náklady bavlny, čaje, mědi a dalších surovin, jichž byl v nově vzniklém Československu nedostatek.

Petr Matějček

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: