Naléhavý hlas ze září 1938 

01. 09. 2022

Opět se blíží výročí zářijové krize z roku 1938, která ukončila necelých dvacet let nadějného vývoje Československé republiky, skutečného ostrova demokracie ve střední Evropě. Jedním z charakteristických atributů té doby byl člen Stráže obrany státu (SOS), tedy příslušník finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenských posil, obecně řečeno obránce státních hranic v prvním sledu.

O SOS dnes existuje již početná literatura. Téměř vyčerpávajícím způsobem dokumentuje těžký úděl těch, kteří bránili republiku přímo v dotyku s nepřítelem. Co však víme o lidech a dění v ústředí tohoto sboru na Ministerstvu vnitra? Není toho mnoho. Dílčí, ale podstatný vhled nabízí tento příspěvek, který dává slovo autentickému hlasu z oné mimořádné doby.

 

S příznačnou zkratkou SOS 

V polovině 30. let již uzrál čas na systémovou modernizaci ochrany státních hranic. Československá vláda pochopila, že militarizované sousední státy, a mezi nimi především Německo, budou chtít zbavit republiku všech šancí na účinnou obranu státních hranic, pokud dojde k válce. Řešení bylo nalezeno v podobě Stráže obrany státu, jež vznikla na základě vládního nařízení č. 270 z 23. října 1936. Nově zřízené složce uložilo chránit neporušitelnost státních hranic, nedotknutelnost státního území a spolupůsobit při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.

Podstata a jádro této novinky nespočívala ve vzniku zcela nového, vojensky organizovaného sboru. Novum tkvělo v sjednoceném velení a řízení několika stávajících složek státního aparátu, které i dříve různou měrou participovaly na ochraně státních hranic. Nově byla sjednocena činnost finanční stráže, četnictva, státní policie a branné moci v zájmu jednoho cíle, tedy spolehlivé a pohotové záštity pohraničního prostoru.

V letech 1936‒1938, přesněji do Mnichova, vzniklo 31 praporů SOS (30 pohraničních a jeden vnitrozemský). K 24. září 1938 bylo v rámci SOS nasazeno celkem 29 611 mužů (4917 příslušníků četnictva, 1674 státních policistů, 6438 příslušníků finanční stráže, 1827 aktivních příslušníků čs. branné moci a 14 755 záložníků, tvořících takzvané vojenské posily). 

 

Kdo řídil SOS? 

Nejvyšším stupeň řízení SOS v době mimo vojenské ostrahy hranic bylo Ministerstvo vnitra. V jeho čele působil v dané době JUDr. Josef Černý, přední představitel Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrární strany), a současně poslanec Národního shromáždění. Vnitro mělo v rámci své struktury k dispozici mocný řídící úsek, jenž určoval činnost všech složek bezpečnostního aparátu. Šlo o státně-bezpečnostní odbor, který řídil JUDr. Otakar Fischer, mimořádně zkušený odborník a praktik v oboru státní správy. Konkrétní řídící složkou SOS bylo oddělení 14b, jež vedl JUDr. Josef Jílek.

Vojenský ráz SOS vyžadoval, aby se na organizační výstavbě SOS podíleli odborníci, vyčlenění z československé branné moci. Od 1. října 1936 působil na vnitru plk.gšt. František Doležel, který zastával funkci styčného důstojníka Hlavního štábu a současně metodického poradce pro vojenskou organizaci a výcvik SOS. Na Hlavním štábu náležely záležitosti SOS do referátu plk.gšt. Josefa Fetky, zástupce přednosty 3. (operačního) oddělení, a pplk.gšt. Františka Houry, referenta posledně zmíněného oddělení. 

 

Pohnutý kontext vzniku úvahy plk. Doležela  

Meritum tohoto příspěvku tvoří autentické znění úvahy, jejímž autorem je již zmíněný plk.gšt. F. Doležel. Sepsal ji v časných ranních hodinách 6. září 1938 pod dojmem rychle narůstajícího obecného napětí. To je také důvod, proč je jeho dikce značně nekompromisní, radikální a rozhodná. Jako voják zastával zcela pochopitelné a přirozené stanovisko, že ve věci obrany státu je třeba konat maximálně energicky. Jeho myšlenky do značné míry odrážejí kolektivní mínění vojenských činitelů, že politika ústupků před tlakem nacistů i západních vlád je zhoubná, a že státu v ničem neprospěje.

Ze své perspektivy měl Doležel pravdu. Pravdu však měla i vláda a československá diplomacie, která po vyhodnocení vnitřní i obecné situace viděla, že strategie maximálního vyloučení všech záminek k vojenskému napadení země ze strany Hitlerova Německa je fakticky jedině možná, nemá-li republika ztratit zbytky posledních opor na mezinárodní scéně. Dramatická atmosféra doby a ryzí cítění vlastence a vojáka Doleželovi tento principiální aspekt poněkud zastínilo. Kvůli tomu nejsou některé jeho úsudky objektivní. Zejména se to týká pozice samotného ministra JUDr. Černého i odborového přednosty JUDr. Fischera, které Doležal v zásadě činí závislými na rozhodování a vlivu vedení agrární strany. 

Zmíněná snaha nedat nepříteli záminku k eskalaci napětí objektivně nepocházela, na rozdíl od Doleželova přesvědčení, od vedení agrární strany. Byla výsledkem konsenzuální shody celé vládní koalice a prezidenta republiky Edvarda Beneše. Vliv agrární strany, základního pilíře vládní koalice, byl bezesporu a tradičně značný, ale v tomto ohledu a v aktuálních dobových souvislostech jej Doležel neobjektivně nadsadil. Důvod nutno hledat zřejmě v určitých aspektech politiky agrární strany, patrných zejména na počátku roku 1938. Vedení této strany bylo pro případný vstup Sudetoněmecké strany do vlády, a to za účelem posílení pozic pravice proti socialistickým stranám. Vedení agrární strany v této eventualitě vidělo zřejmě také možnost získat kontrolu nad SdP prostřednictvím jejího začlenění do budoucí vládní koalice. Základní problém ale spočíval v tom, že Sudetoněmecké straně a hlavně nacistům v Německu, kteří ve skutečnosti udávali směr její politiky, vůbec nešlo o dohodu a případnou spolupráci na bázi účasti ve vládě. V tomto ohledu vedoucí místa agrární strany skutečnou úlohu SdP vyhodnotila nesprávně. Neznamená to ale, že by plně nepodporovala veškeré obranné úsilí proti vnitřním i zahraničním nepřátelům republiky. Byli to právě její ministři vnitra a národní obrany, za nichž se celý systém obrany státu zásadně měnil k lepšímu. 

Manipulování do pasivity

Doležalova úvaha vznikla v době, kdy zahraniční politika Velké Británie již jasně a zcela cílevědomě směřovala ke snížení mezinárodního napětí a odvrácení nebezpečí války cestou připojení pohraničí českých zemí s převažujícím německým osídlením k Německu. Britové za tím účelem promyšleně vmanipulovali do pasivity i francouzskou vládu, které odřekli případnou vojenskou pomoc, pokud by se Paříž rozhodla dodržet spojenecké závazky vůči Československu. Francouzi nehodlali podle zásad své strategie vstoupit do ozbrojeného střetu s Německem bez globální britské podpory. Tím bylo fakticky rozhodnuto o tom, že evropská krize bude řešena politicky a ve všech ohledech na úkor Československa. 

Na vnitropolitické scéně československá vláda v oněch dnech ustoupila naprosto bezprecedentním požadavkům SdP natolik, že henleinovce připravila o možnost stěžovat si na neochotu československé vlády splnit jejich nároky, což měla původně být záminka k vojenskému zásahu Třetí říše. Jen den poté, co plk.gšt. F. Doležel sepsal svoji úvahu, došlo v Moravské Ostravě k prvnímu závažnému násilnému incidentu se státní mocí. SdP jej vyvolala zcela záměrně, aby měla alespoň nějaký, navenek ospravedlnitelný důvod k přerušení rozhovorů s československou vládou ve věci tzv. národnostního statusu. Od 12. září se eskalované napětí proměnilo ve vlnu násilností sudetoněmeckých radikálů s cílem dovést tyto nepokoje k protistátnímu puči v pohraničí. 

Některá podstatná doporučení a myšlenky, které Doležel ve své úvaze načrtl, se za několik dní reálně naplnily. Šlo o zejména o jím nastíněný sled pohotovostních opatření před vyhlášením mobilizace z období od 15. do 23 září 1938. Text úvahy byl v zásadě soukromým záznamem, a proto zní na mnoha místech velmi bezprostředně a maximálně upřímně. Jeho autentická dikce a obsah zůstal omezen jen na užší okruh Doleželových kolegů na Ministerstvu vnitra a snad také z řad branné moci. Doležel věděl, že v této formě jej nemůže uplatnit na oficiální bázi. Podstatu v něm obsažených stanovisek se přesto snažil prosazovat směrem k rozhodujícím místům Ministerstva vnitra. Právě v autenticitě zaznamenaného prožitku tkví hlavní hodnota předmětné úvahy plk.gšt. F. Doležela. 

Tento příspěvek vznikl se snahou maximálně zachovat originalitu znění dokumentu. Editorské zásahy byly proto provedeny pouze v případě zjevných chyb, jež by bránily srozumitelnosti textu. Zachována byla všechna autorova podtržení textu. Poznámky obsahují pouze osobní a věcné doplňky, případně elementární vysvětlení zmiňovaných událostí.

Karel Straka 

 

Dokument 

Úvaha ze září 1938 

Plk.gšt. František Doležel 

 

Praha 6/IX 1938 

 

Linie o krizi 

I. Situace donucuje nás k rozhodným opatřením.

Budeme-li ještě několik dní vyčkávati, ztratíme důvěru národa, kterou armáda nutně potřebuje, aby mohla čestně plniti své úkoly. Je snad dnes už naprosto jasné, že postup vlády vůči Henleinovi nebyl správný. 

Váhavost už není na místě! 

Řeč poslance Wollnera v Aši za přítomnosti Henleina po jeho návratu z Berchtesgadenu uzavírá cestu k dalšímu jednání, v němž hrajeme trapnou úlohu. 

Bylo na místě zakročiti už ostře proti poslanci Frankovi a Köllnerovi za jejich vyzývavé provolání k sebeobraně. 

II. Poslání Runcimanovo

Ať je jeho úkol jakýkoliv, ať jeho instrukce jsou sebepřesnější, nemohou být pro nás závazné. 

Za svoji čest odpovídáme sami! 

Za nás se nikdo nebude vystavovat nebezpečí, nebude-li nad slunce jasnější, že se chceme bránit. Řeči, plamenná provolání v tisku mohou snad určitou dobu udržet náladu obyvatelstva. Ale nezachrání nás před pozvolným rozleptáváním, jemuž nakonec podlehneme jako Rakousko. 

Je nutno připraviti určitá opatření vojenská a hospodářská včas a pak diktovati svoji vůli vládnoucího národa tváří v tvář nezbytným důsledkům. Runciman může naše opatření pouze krýti, ne je blokovati! 

 

III. Úloha M. v. 

Je třeba si uvědomiti, že za tento resort odpovídá ministr dr. Černý. Úlohu, kterou hraje sekční šéf dr. Fischer, nutno posuzovati velmi opatrně. Nikdo neví, jaké rady dává svému šéfovi. Nikdo neví, jaké dostává pokyny! Jisto je, že je v moci vlády a zvláště v rukou ministra, aby svým rozkazům dával náležité váhy. Dr. Fischera je nutno pokládati za důvěrníka ministrova. Jeho obor je mimořádně významný. Normálně svůj vliv může uplatňovat jenom v jistém rozsahu. Rozhodující je postoj ministrův. A ten je dán směrnicí sekretariátu agrární strany. Je sporné, je-li názor vedení strany v plném souhlasu s názorem straníků! 

Můj úsudek je, že dr. Fischer se snaží čestně a rozvážně splniti úkoly odpovědného úředníka. Nicméně ‒ je snad vinen: 

1) Je vinen tím, že nedůvěřuje armádě, že je sto brániti se proti naprosté přesile útočníka, jenž má úplnou volnost akce. 

2) Je vinen tím, že co velmi zkušený úředník, člověk neobyčejně bystrého postřehu, vidí anebo spíše cítí, že nejsme k obraně připraveni hospodářsky a po stránce všeobecné připraveni tak, abychom klidně a s čistým svědomím mohli převzíti odpovědnost za vstup do války před svým národem. 

Zde těžko hledati důvody jeho váhavosti, neboť je chladným počtářem, zvyklým dobře měřiti každý čin i počin. 

IV. Úloha armády

Je těžko říci, jak dalece by mohla armáda splniti úkoly, jež jsou od í očekávány. Třeba si v prvé řadě uvědomiti, že 

1) armáda nemůže bojovati sama, nýbrž že se musí opříti o celý národ, 

2) že úkol naší armády je opravdu eminentně těžký vzhledem k rozsáhlosti hranic a vzhledem k sousedům, 

3) že přípravy k obraně vstoupily do usilovného stádia teprve před třemi roky, a že se připravovala ‒ bohužel ‒ jenom armáda. 

Je třeba vědět, že nejsme dokonale připraveni, ba že nejsme ani dobře připraveni, posoudíme-li opravdu objektivně nynější celkový stav naší obrany, to jest nejenom armádu, nýbrž i všechny zdroje obrany! 

Nejtěžším problémem je provedení mobilizace armády. 

Provedeme-li však včas mobilizaci, jsme sto se bránit tak dlouho, dokud nepřesvědčíme své spojence, že jejich pomoc bude účinná a že je v jejich zájmu! Sem je nutno upříti pozornost! Je ale nutno postupovati záměrně. Je třeba rozhodnouti se k boji! Je třeba si uvědomiti, že nastal okamžik dějinného přelomu. Je třeba odhodlati se i k smrti! Je to věcí cti. 

Ne rozvaha! Té jsme užili už dost. Je třeba slepé víry ve spravedlivou naši věc. Je třeba věřit vlastním lidem více, než cizím! Bylo by zločinem nezodpověditelným před našimi potomky, abychom zpronevěřili důvěry, kterou nám věnoval náš lid! 

Tomuto lidu tak odhodlanému 21/V (38) je nutno říci pravdu! Je nutno dáti mu povel k boji! 

Ale předem je nutno udělat, co je nezbytné ‒ to jest ‒ předejíti nepřítele a vzíti iniciativu do vlastních rukou! 

To vyžaduje: 

1) připraviti a tajně provésti pohotovost stráže obrany státu za noci. Třeba do 20 hodin dáti rozkaz, aby ráno byli záložníci ‒ tzv. voj. posily ‒ na hranicích. 

2) současně je nutno vyhlásiti § 27 br. zák., abychom získali rámec pro mobilizaci a rozložili tak hromadný nástup zálohy mužstva a koní, jakož i materiálních prostředků na několik období. Náhlá všeobecná mobilizace byla by naší zkázou! 

3) Za to je nutno současně s § 27 provésti evakuaci něm. pohraničí, resp. prostoru mezi hranicí a čárou lehkých opevnění. 

Tyto tři úkoly je nutno připraviti, naříditi a provésti najednou! Pohotovost SOS, § 27 a evakuaci pohraničí. Pak je možno vydati, resp. nadekretovati národnostní statut, a to status quo ante. 

Němci odmítli jednat s vládou a jednali s říší. Vůdcové musí být voláni k odpovědnosti. A musí být trestáni tvrdě a rychle! 

S odsudky musíme počítat! 

Zákrok velmocí je nutno odmítnouti třeba zdvořile, ale rozhodně! 

Jsme-li pány ve svém domě, nemáme jiné cesty. Kdyby se celý svět postavil proti nám, musíme jíti vytčenou cestou! Jinak ztratíme sebeúctu a odvahu k boji a nezbude nám, než kapitulace. 

Čekat nelze! 

Noc ze 7/8 září je poslední. Nebudeme-li míti odvahy, ztratíme všechno. Nedonutíme-li Němce k poslušnosti my, donutí k poslušnosti Hitler nás! 

5 hodin 6/IX 1938 

plk.gšt. František Doležel 

 

Výše citovaný dokument se nacházel v osobním držení plk.gšt. Františka Doležela.  

 

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: