Povstání v Protektorátu Čechy a Morava v plánech československého a britského zpravodajství z let 1939‒1943

24. 05. 2026

Jakékoli úvahy a plány, tím spíš vlastní realizace převratové akce, byly naprosto neodmyslitelně a nevyhnutelně podmíněné spoluprací se spojenci. Bylo to dáno především prostým faktem, že československý zahraniční odboj nedisponoval vlastními technickými prostředky a zdroji válečného materiálu, jimiž by mohl podpořit povstání na domácím teritoriu. A právě materiální pomoc a podpora ze zahraničí tvořila zejména v případě akcí v protektorátu naprosto základní podmínku rozvíjení otevřeného boje s okupanty přímo ve vlasti.

Československý odboj postupně navázal v souvislosti s přípravami převratové akce spolupráci s Velkou Británií, Sovětským svazem a také Spojenými státy americkými. Obsáhlost dané problematiky vyžaduje akcentovat československo-britské vztahy v letech 1939‒1943. Zatímco dolní časová hranice je dána faktem rozbití Česko-Slovenska a počátky československého protinacistického odboje, horní hranici vymezuje zmíněný rok 1943, v něž československo-britské vztahy dosáhly v zásadě svého vrcholu právě v souvislosti se záměrem vyvolat povstání na území protektorátu.

Kdo připravoval povstání?

Jestliže je dané téma vymezeno uvedeným způsobem, pak je ještě nezbytné charakterizovat v nejelementárnějších obrysech ty subjekty, které z československé a britské strany participovaly na přípravě ozbrojeného vystoupení na území Protektorátu Čechy a Morava. Aktéry z československé strany byla v dimenzi domácího odboje Obrana národa, jejíž základy byly položeny prakticky již na samém počátku německé okupace českých zemí. Sféru zahraničního odboje reprezentovala ve vztahu ke sledovanému tématu zpravodajská skupina plk.gšt. Františka Moravce, působící od března 1939 v britském exilu. Ta utvořila základ II. (zpravodajského) odboru Ministerstva národní obrany v Londýně. Tento úřad vznikl koncem července 1940. Otázkou ozbrojeného vystoupení proti okupační moci se z hlediska plánovacích činností zabývala nejprve studijní skupina MNO v Londýně, která vznikla v červnu 1941. V lednu 1943 ji nahradil Štáb pro vybudování branné moci.

Zainteresovanými britskými subjekty byla nejprve Secret Intelligence Service (SIS), tedy Tajná zpravodajská služba, známá též pod označením MI-6. Podřízena byla britskému Ministerstvu zahraničí, tedy Foreign Office. Podíl SIS na přípravě povstání v okupovaných zemích převzala koncem roku 1940 prakticky v úplnosti nově vytvořená, a dnes můžeme říci legendární, Special Operations Executive (SOE), která v systému nejvyšší britské exekutivy náležela do podřízenosti Ministerstva pro vedení hospodářské války, tj. Ministry of Economic Warfare.   

Základní nástin participujících subjektů utvořil předpoklad pro zodpovězení jedné z nejvýznamnějších otázek dané problematiky, tedy kdy a kde vůbec vznikla základní idea masového vystoupení proti okupační moci. Ačkoli zahraniční odboj prosazoval záměr povstání po celou válku, byl to domácí odboj, v jehož rámci tato myšlenka vznikla. Velení Obrany národa zformulovalo nejdéle do května 1939 základní úkoly vojenské části domácího odboje. Zněly takto (cituji): „1. Sabotážní a teroristické akce doma v případě války a příprava těchto akcí v míru. 2. Otevřená vojenská revoluce doma ve vhodném okamžiku války za účelem vyhnání německé armády a obsazení celého území bývalé ČSR. 3. Udržení národního ducha, morálky a kázně.”

Za účelem splnění takto vytýčených úkolů Obrana národa soustavně a usilovně pracovala na své organizaci, a to od nejvyšších úrovní velení s příslušnými štáby až po nejníže situované místní jednotky. Budování těchto struktur dokončila prakticky ještě před vypuknutím války. Výstavba podzemní armády pokročila do té doby nejdále na Moravě, což bylo nemálo podstatné z hlediska geografické blízkosti vůči frontám stále pravděpodobnější německo-polské války. Obrana národa očekávala brzké vypuknutí tohoto konfliktu, ale s povstáním, tedy s onou již zmiňovanou „otevřenou vojenskou revolucí doma”, počítala až v pozdějším období bojů, nikoliv na jejich počátku. Ve shodě s domácím odbojem bylo v tomto smyslu též jeho exilové politické a vojenské vedení.

Září 1939 – o co tehdy šlo?

Zásadní a nikým neočekávaný zvrat v dosavadních předpokladech způsobily události, které nastaly koncem první dekády září 1939. Ve zmíněném čase došlo k pokusu vyvolat ozbrojené povstání v širším středoevropském jádru Německé říše. Dosavadní poznatky se shodují v tom, že výchozí iniciativa vzešla od britské SIS. Podle jejích představ měla být protinacistická vzpoura na území protektorátu, v Rakousku a v Bavorsku koordinována s francouzskou ofenzivou na západě. Operace na francouzsko-německé frontě i povstání v zázemí říše by obdržely rozsáhlou britskou leteckou podporu. Tento bezesporu vysoce ambiciózní záměr údajně takto objasnil mjr. Harold Gibson, styčný důstojník SIS, plukovníkovi Františku Moravcovi 7. září a potvrdil jej 15. září. Gibson Moravce požádal o zahájení sabotáží v protektorátním prostoru. Jejich intenzita měla 17. září přerůst v otevřené povstání. Právě v tu dobu by francouzská armáda zaútočila hlouběji do Německa na širší frontě. Moravec přednesl britský návrh Edvardu Benešovi, který jej schválil 8. září. Podotýkám, že Beneš byl, jakožto bývalý prezident republiky, v té době rozhodující a politicky směrodatnou osobností československého odboje.

Pro celý osud této převratové akce měl ale rozhodující význam zákrok divizního generála Sergeje Ingra, nejvyššího představitele vznikající československé vojenské správy v exilu. Ingr byl přímým nadřízeným plukovníka Moravce, který ale s Ingrem tento aktuální revoluční záměr vůbec nekonzultoval. Ingr pobýval v kritických dnech rozhodovacího procesu v Paříži, kde jednal o obnově československé branné moci v zahraničí. Vzhledem k nulové aktivitě spojenců na západní frontě Ingr konání celé akce zrušil 21. září. Zvrátil tak nejen rozhodnutí svého podřízeného, ale fakticky se v daném momentě postavil i proti Benešovi. Aktivační výzvy k povstání, které směřovaly do protektorátu nespolehlivým jednostranným rádiovým spojením a kurýrní cestou přes Švédsko, byly vydávány nakvap, aby byly záhy stejně komplikovaně odvolávány. Tečku za vysoce diskutabilní a po mnoha stránkách problematickou akcí pak učinilo rozhodnutí zahraničního odboje z 29. září vrátit se k původní představě celonárodního ozbrojeného vystoupení, které mělo nastat až tehdy, když k tomu vojensko-politická situace utvoří skutečně příznivou konstelaci. Ta měla podle původních představ nastat v době blížící se porážky Velkoněmecké říše, anebo v čase jejího vnitřního rozpadu, nikoliv tedy na počátku konfliktu.

Z hlediska objektivizace celého nastíněného záměru má naprosto klíčový význam to, co historiografie v souvislosti s daným tématem neučinila. Jde především o komparaci věcné podstaty podnětu od SIS, který plk. Moravcovi tlumočil mjr. Gibson, s reálnými strategickými záměry západních spojenců. V době jednání mezi oběma činiteli, tedy především 15. září, bylo již několik dnů na nejvyšší úrovni rozhodnuto, že se na západní frontě žádná spojenecká ofenziva konat nebude. Tento rezultát vzešel z prvního zasedání Nejvyšší mezispojenecké rady. Konalo se 12. září 1939 v Abbeville ve Francii. Po zhodnocení obecné vojenskopolitické situace, a zvláště po rozboru dosavadního vývoje na německo-polské frontě bylo rozhodnuto nepodnikat žádné ofenzivní operace na západní frontě se zdůvodněním, že spojenci již nemohou Polsku účinně pomoci. Z těchto spolehlivě doložených skutečností je zřejmé, že jestliže SIS skutečně přišla s požadavkem vyvolat povstání ve střední Evropě, pak požadovala něco, co vůbec nemělo reálný podklad. Bez relevantních pramenů britské provenience, jež jsou ale v daném segmentu nepřístupné, nelze dnes učinit zcela definitivní závěry.

Idea povstání opět ožívá

Nový a podstatný impulz přišel až se vznikem SOE, tedy přesněji poté, co tato organizace, formálně založená 22. června 1940, uvedla svůj výkonný aparát v reálnou činnost. Skutečný počátek kvalitativně nového období nastal tehdy, když byl 18. listopadu 1940 brigadýr Colin Gubbins jmenován do funkce ředitele pro operace a výcvik SOE. O důležitosti československých záležitostí svědčí bezpochyby skutečnost, že již necelý měsíc poté, tedy 12. prosince, došlo k prvními závaznému jednání s tehdy již II. (zpravodajským) odborem československého Ministerstva národní obrany v Londýně, a to ve věci budoucího programu zvláštních výsadkových operací, orientovaných zprvu na území Protektorátu Čechy a Morava a později i na jiná teritoria. Současně šlo o počátek nové fáze příprav na převratovou akci v okupované vlasti. Podstatné bylo rovněž to, že v prosinci byla v rámci SOE zřízena takzvaná česká sekce pod vedením kpt. Petera Wilkinsona.

Styky mezi SOE a československým vojenským zpravodajstvím měly odbornou povahu. Britská místa ovšem měla zájem na tom, aby další spolupráce měla též politický podklad v podobě souhlasu vedoucích činitelů prozatímního státního zřízení v exilu. Ve své podstatě šlo o řešení převzetí politické odpovědnosti za specifickou část činnosti odboje v jeho domácí a zahraniční dimenzi. Požadovaný výraz souhlasu byl získán již poměrně brzy. V této souvislosti mělo podstatný význam datum 17. ledna 1941, kdy Gubbins jednal o zmíněném politickém podkladu pro přípravu převratové akce v protektorátu s Edvardem Benešem. Oba činitelé byli v dokonalé shodě ohledně nejdůležitějšího a základního principu, tedy že v zájmu vytvoření co možná nejlepších předpokladů pro bojové vystoupení proti okupantům ve vlasti není žádoucí podnikat v době předcházející žádné akce, které by měly za následek těžkou plošnou perzekuci domácí odbojové organizace, a které by negovaly prakticky veškeré vynaložené úsilí. S uvedeným principem se ztotožnil též ministr národní obrany generál Ingr a vícekrát s ním projevil souhlas i plukovník Moravec. Na shodu v tomto principu si zde dovoluji klást důraz, jelikož je zajímavé sledovat, nakolik byla předmětná zásada reálně dodržena.

Fenomén podzemních armád v okupované Evropě

V zimě a na jaře 1941 bylo velmi podstatné, že tou dobou trvale narůstal zájem britského válečného kabinetu a vojenských stratégů o budování takzvaných tajných armád, tedy secret armies a nebo také clandestine armies, jak zněly zaužívané anglické pojmy, v okupovaných českých zemích a v Polsku. Odpověď na otázku, co tak silně a zásadně motivovalo tento britský interes, spočívá v tom, že tyto tajné armády v hlubokém zázemí Velkoněmecké říše perspektivně a do určité míry mohly vyvažovat újmy, které britská strategie utrpěla postupnou ztrátou reálného vojenského potenciálu států, které neodolaly válečnému náporu nacistů. Dovoluji si na tomto místě připomenout elementární fakt, že v uvedeném období stála Velká Británie prakticky sama vůči nepřátelské koalici zemí Osy. Kromě exilových armád na svém teritoriu mohla počítat fakticky pouze s vnitřní odbojovou frontou v okupovaných státech. Britský zájem o potenciál, skrytý v českém odboji na území Protektorátu Čechy a Morava, ještě vzrostl, když se zjara 1941 říšskoněmecká strategie počala zjevně stáčet jihovýchodním směrem, tedy na Balkán proti Jugoslávii a Řecku s cílem eliminovat zde strategický vliv a vojenskou přítomnost Velké Británie a jejích spojenců před napadením Sovětského svazu.

V intencích úvah v rámci SOE a v kontextu kontaktů s československým vojenským zpravodajstvím bylo konstatováno, že všechny dostupné možnosti domácího odboje v Čechách a na Moravě odboj již zapojil do svých aktivit a plánů, a že nyní je načase pokročit dále a začít připravovat konkrétní opatření na jeho podporu ze zahraničí s ohledem na zamýšlené povstání. Nejprve bylo ale nutné spolehlivě poznat reálný stav a potenciál domácí rezistence pro eventuální bojové nasazení. V tehdejším kontextu bylo příznačné, že potřebná podkladová data byla britskou SOE vyžádána a československým vojenským zpravodajstvím poskytnuta v době, kdy nacistická agrese vůči Jugoslávii a Řecku prakticky dosáhla svých cílů. Britští stratégové původně předpokládali, že obě posledně zmíněné země odolají náporu zemí Osy, a že nekapitulují tak rychle, jak k tomu skutečně došlo. SOE ještě před porážkou obou zemí žádala po československém odboji, aby se svou sabotážní aktivitou, která by posléze přerostla ve vzpouru proti okupantům, koncentroval především na ochromění těch strategických komunikací, které procházely přes teritorium protektorátu ve směru od severu k jihu. Pro případ rozvinutí akcí na domácí frontě ve větším měřítku SOE žádala přenést bojovou aktivitu do Dolního Rakouska a na jižní Slovensko s cílem přerušit dopravu po Dunaji.

SOE obdržela data o stavu domácí organizace formou zásadní informační zprávy, kterou plk.gšt. Moravec zpracoval 30. dubna 1941. Přesně v ní reprodukoval údaje, vyžádané z domova prostřednictvím rádiového spojení. Vycházel přitom ze dvou klíčových depeší div.gen. Bedřicha Homoly, v pořadí druhého velitele Obrany národa, přijatých v Londýně 9. listopadu 1940 a 27. ledna 1941. SOE se takto vlastně poprvé dozvěděla, že velitelský aparát Obrany národa sestává ze dvou zemských velitelství. Jim že jsou podřízena velitelství krajů a těm velitelství pluků, sestávajících z praporů. Celkový počet praporů činil 160 (100 v Čechách a 60 na Moravě). Velitelské kádry byly připraveny pro všechny uvedené stupně velení. Pro rozvíjení převratové akce byla též připravena mobilizace pěti nejmladších nástupních ročníků, které v době prezenční služby obdržely plnohodnotný výcvik.

Pro následné období léta a podzimu 1941 byla charakteristická především snaha rozvinout program zvláštních výsadkových operací z jeho prvopočátků do plné realizační fáze. S tím souvisel systematický nábor dobrovolníků v řadách Československé pěší brigády ve Velké Británii, jejich počínající výcvik v nově zřizovaných střediscích SOE a koncipování úkolů pro jednotlivé skupiny. O tom všem již dostatečně podrobně a zevrubně referuje dosavadní historiografie. Podle mého soudu ovšem mnohdy uniká nadstavbový a ve své podstatě nejvýznamnější a základní smysl tohoto úsilí. Z hlediska strategických cílů odboje nešlo pouze o vysazování malých výsadkových skupin především s úkoly zpravodajského, spojovacího a sabotážního charakteru. V celkovém československém pojetí těchto operací, které odpovídalo doktríně SOE, šlo o to, že nemnoho těchto nepočetných paraskupin mělo vlastně tvořit předvoj budoucího mnohem většího množství výsadků. Jejich odesílání do vlasti se mělo stupňovat s tím, jak se blížilo vhodné období pro zahájení otevřeného povstání proti okupantům.

Prognózy o vývoji války

Nastíněnou doktrínu velmi dobře dokládá záměr československého zpravodajství, s nímž byla SOE oficiálně seznámena v únoru 1942. V souvislosti s ním má podstatný význam faktor československé anticipace, respektive odhadu, příštího vývoje války v krátkodobém horizontu. Československá zpravodajská komunita v Londýně očekávala v souhlasu s nadřízenými politickými autoritami, že ke zhroucení Německa může reálně dojít již na přelomu let 1942 a 1943. Tento zjevně přespříliš optimistický výhled byl výrazně ovlivněn kolapsem operace Tajfun, tedy porážkou německých vojsk v bitvě o Moskvu v prosinci 1941, tedy prvním zásadním strategickým nezdarem Velkoněmecké říše v pozemním boji od vypuknutí války. Očekávaná blížící se německá porážka vytvářela v představách československého exilu příhodné podmínky pro rozklad zázemí nepřítele aktivizací domácí odbojové fronty. Za těchto okolností a podmínek se zcela vážně pomýšlelo na to, že na podzim 1942 bude do okupované vlasti vysazeno 100 až 200 parašutistů s rozsáhlou zásobou zbraní a sabotážního materiálu. Podobně ostatně uvažovala sama SOE, když po revizi svých možností konstatovala v červnu 1942, že její kapacity by na podzim téhož roku dovolovaly vysadit na území protektorátu dokonce bezmála až 300 mužů, prakticky stejné množství kontejnerů se zbraněmi a dalším materiálem, což by v souhrnu vyžadovalo uskutečnit téměř 50 letů mezi Britskými ostrovy a protektorátem.

Paralelně s těmito plány, či přesněji v jejich stínu, se rozvíjel příběh, který vstoupil do dějin jako operace Anthropoid. Myslím, že existuje obecná shoda na tom, že fyzická likvidace nejvyššího představitele nacistického okupačního režimu na území Protektorátu Čechy a Morava byla zprvu a ve svých počátcích míněna jako akt bezprostřední pomsty za popravené vedoucí činitele Obrany národa. V kontextu plánů, které jsem právě nastínil, se ale oprávněně domnívám, že nejpozději na počátku roku 1942 byl akci dodán ještě další, koncepční smysl. Celá tato akce působí jako jakýsi solitér, výjimka, a tedy zcela samostatný prvek v kontextu zvláštních operací československého odboje. V souvislosti se zmíněným plánem z února 1942 lze předpokládat, že útok na říšského protektora nebyl pojímán jen jako výrazný jednorázový akt odplaty, ale také jako významný iniciační moment, jenž měl vést ke stupňování odporu až k propuknutí celonárodního ozbrojeného povstání.

Paralelně s naplňováním programu zvláštních výsadkových operací vznikaly stále hlouběji a podrobněji propracovávané koncepce ozbrojeného vystoupení proti okupantům. Z časových důvodů zde není možné podrobněji analyzovat tyto plánovací dokumenty, které vypracovávala studijní skupina Ministerstva národní obrany a po ní Štáb pro vybudování branné moci. V principu šlo o následující scénář. Povstání by zahájil domácí odboj, jenž by pro začátek akcí použil především zbraně a střelivo, které pocházely ještě z výzbroje zrušené české části bývalé česko-slovenské branné moci, a jež se podařilo ukrýt na samém počátku okupace. Kromě ovládnutí důležitých správních a politických středisek, komunikačních bodů a jiné strategické infrastruktury měla být další výzbroj zajištěna ovládnutím zbrojovek a hlavně skladů jejich výrobků, o nichž se předpokládalo, že se v nich stále nachází nemalé množství použitelné výzbroje. Intenzivní a spolehlivé spojení mezi domovem a zahraničím měly zajišťovat předem za tím účelem vysazené paraskupiny, dotované příslušnými prostředky spojení. Tímto způsobem mělo být odvráceno nebezpečí izolace povstání od zahraničního centra. Z hlediska poskytnutí pomoci ze zahraničí tvořil strategickou část plánu faktor ovládnutí nepřátelských leteckých základen na území protektorátu Čechy a Morava, neboť na jejich plochách měly přistávat transportní spojenecké letouny s dalším množstvím válečného materiálu, s těžšími zbraněmi a s výsadkovými jednotkami, zformovanými z řad československé branné moci v zahraničí. Plány počítaly též s tím, že spojenecké velení uvolní pro bojové nasazení v pásmu povstání vlastní československé letecké jednotky či celé útvary. Počítalo se též s mobilizací nejmladších ročníků záloh. Po nezbytné konsolidaci povstaleckých sil a po bezpečném ovládnutí teritoria měl nastat postup do pohraničních, Mnichovem odtržených oblastí, aby je československá moc ovládla ještě dříve, než by se o nich definitivně rozhodovalo v rámci politicko-diplomatických jednání o poválečném uspořádání obnovené republiky.

Podmínky a předpoklady pro povstání

Ozbrojené vystoupení proti okupantům záviselo na utvoření určitých nezbytných strategických předpokladů. Na západě to bylo nejprve otevření druhé fronty, přičemž o aktivaci povstání se dalo uvažovat až tehdy, když by spojenecká vojska prolomila německou obranu v Porýní. Na východě byla jako podmínka stanovena ofenziva Rudé armády, směřující všeobecně západním směrem z východišť na linii Riga ‒ Pinsk ‒ Oděsa. Jestliže by Spojenci postupovali od jihu, pokládalo se za optimální, aby povstání vypuklo v době, kdy by se projevil úspěšný tlak jejich vojsk proti německé obraně na linii Alpy ‒ Dunaj ‒ Karpaty.

Vůči SOE byl po uvážení všech podmínek a zdrojů i po provedení příslušných kalkulací vysloven požadavek na zajištění výzbroje pro 50 000 mužů, jež by byla částečně shozena do prostoru povstání padákovými shozy a větším dílem dopravena na letiště pod povstaleckou kontrolou. Uvedené principy byly vyjádřeny formou zvláštního memoranda, které připravil Štáb pro vybudování branné moci poté, co se základními principy převratové koncepce vyjádřil souhlas prezident Beneš. Memorandum schválil ministr národní obrany generál Ingr. Dokument tvořil ve své podstatě vrchol československých požadavků z hlediska příprav na povstání. Jako takový jej obdržel brig.gen. Gubbins 15. července 1943.

Nastíněné převratové koncepce a plány vznikaly nepochybně s co nejlepší vůlí. Dříve či později se ovšem musely střetnout s tvrdou válečnou realitou, jež byla nevyzpytatelná a dopředu namnoze stěží odhadnutelná. Totéž se týkalo i československo-britských vztahů s ohledem na sledovaný faktor povstání. Vzájemné vztahy mezi SOE a zvláště zpravodajským odborem londýnského MNO se vyvíjely od roku 1940 do druhé poloviny roku 1942 velmi příznivě. Sám gen. Gubbins konstatoval v tomto období, že spolupráce s československým odbojem kvalitou a seriózním charakterem převyšuje kooperaci s dalšími spojenci, s nimiž SOE spolupracovala. Závažný a pak stále hlubší nesoulad, vedoucí postupně až ke značným komplikacím, se projevoval od léta, respektive od podzimu 1942, všeobecně tedy po naplnění cíle operace Anthropoid. Úspěšný útok na zastupujícího říšského protektora byl nepochybně nejzávažnější akcí československého odboje na celou válku. Tento čin, a zvláště nacistická odveta se všemi jejími nejkrutějšími formami posunula účast Československa ve válce na čelné místo zájmu světového veřejného mínění. Objektivní skutečnost spočívá ovšem také v tom, že odboji, a zvláště jeho plánům a představám ve vztahu k převratové akci způsobila prakticky nenahraditelné ztráty, které zásadně ochromily jeho možnosti v následném období války. Podstatné je, že touto operací byl porušen již zmíněný princip nepodnikat v zájmu budoucí převratové akce takové činy, které by realizaci tohoto záměru znemožnily.

Kolize československých a britských hledisek

Negativní dopady na československo-britskou spolupráci se projevily tehdy, když gen. Gubbins po analýze zmíněného memoranda z 15. července 1943 vznesl dvě zásadní oponentní připomínky. První se týkala naprosto zásadní otázky, komu má být svěřeno rozhodnutí zahájit vzpouru proti okupantů, zda domácímu odboji, anebo jeho exilovému vedení, reagujícímu v této závažné věci na souhlas britského, respektive širšího spojeneckého velení. Československá koncepce přisuzovala ve své podstatě hlavní rozhodnutí domácímu odboji. SOE zásadně požadovala, aby jedinou a určující autoritou v této věci byl exil, jenž by byl pro zahájení akce autorizován britským velením, které nehodlalo, celkem pochopitelně, nést závažnou politickou odpovědnost za nevhodně načasovaný začátek povstání, jenž by způsobil ztráty větší, než jaké byly i tak nevyhnutelné. V tomto ohledu shoda nenastala.

Podstata problému spočívala v tom, že se zde střetly dvě ve své podstatě nesourodé koncepce. Filozofie britského přístupu, jak jej vyjadřovala SOE, spočívala ve výrazně utilitárním pojetí výstavby a nasazení tajných odbojových armád. Ty měly být zakonspirovány a pečlivě organizovány skutečně až do rozhodného okamžiku povstání, jenž měl respektovat co možná nejvhodnější strategickou pozici spojenců. Šlo o ryze odborný, pragmatický přístup, zbavený aspektů politického zabarvení. Československá koncepce byla ve své podstatě výrazně revoluční, nesená politickými cíli obnovy státu v původní podobě, přičemž širší strategické vazby sice nepomíjela, ale stavěla spíše do pozadí.

Prostřednictvím druhé připomínky Gubbins požadoval, aby SOE obdržela informace o stavu a možnostech českého domácího odboje z doby po útoku na zastupujícího protektora Heydricha. Bylo nasnadě, že stávající informace byly bezpochyby neaktuální. Právě zde se projevil jeden z nejtěžších následků událostí, jež následovaly po 27. květnu 1942. Byla to ztráta spojení s domovem, kterou se nepodařilo nahradit. Po umlčení rádiových stanic Libuše výsadku Silver A a Sparta, kterou mělo k dispozici Ústřední vedení odboje domácího, rádiové spojení zaniklo. Stanice Barbora paraskupiny Antimony sice spojení začátkem roku 1943 obnovila, ale zanedlouho se jí zmocnilo Gestapo a využilo jí k rádiové protihře.

Zpravodajský odbor MNO v Londýně se snažil poměrně dlouho udržovat zdání, že toto spojení je bezpečné, přestože prakticky od začátku věděl, že stanice pracuje v režii nepřítele. SOE pravý stav věcí tušila a tomuto spojení nedůvěřovala. Československé orgány tak nebyly vůbec schopny vyhovět uvedenému druhému požadavku SOE, což ve svých důsledcích vedlo k britské nevůli zavázat se k uvolnění výzbroje pro 50 000 mužů, jak požadovalo zmiňované memorandum. SOE neměla kvůli absenci zpráv z protektorátu jistotu, zda by zbraně vůbec byl schopen někdo na místě určení odpovídajícím způsobem přijmout a využít. Tato rezerva, i když se později poněkud zmírnila, trvala v zásadě i v dalším období války.

Uvedené příčiny nesouladu v československo-britských vztazích se týkaly konkrétní bilaterální úrovně kontaktů mezi zpravodajsky pracujícími organizacemi, tedy mezi SOE a složkami československého MNO v Londýně. Pokles britského zájmu o motiv povstání ve středoevropském prostoru byl ovšem dán ještě hlubší a závažnější příčinou. Šlo o samu pozici československé protinacistické rezistence v celkové britské strategii neregulérní války. Pro ni měla rozhodující význam směrnice Sboru náčelníků štábů (Chiefs od staff – COS) ve znění závazného memoranda z 20. března 1943, které obdrželo název Směrnice pro zvláštní operace v roce 1943. Pro činnost SOE sestavila pořadí důležitosti zájmových států se šesti místy. Československo a Polsko tvořily dohromady jednu plánovací skupinu, která byla z oněch šesti míst situována až na čtvrté místo v pořadí důležitosti, což byl zásadní posun oproti poměrům, které panovaly ještě v roce 1942. Obě posledně zmíněné země měly tehdy mnohem výraznější britskou preferenci. O jejich sestupu rozhodly především dva strategické faktory. Bylo to jednak zapojení Sovětského svazu a Spojených států amerických do války, které vedlo k zásadní změně poměru sil mezi protinacistickou koalicí a zeměmi Osy. Britská válečná strategie se navíc v roce 1943 již zcela pragmaticky a striktně řídila potřebami budoucího postupu spojeneckých vojsk po vylodění do kontinentální Evropy, a tak důležitost jednotlivých zemí, respektive válčišť posuzovala z hlediska těchto primárně určujících potřeb vedení války.

Karel Straka

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: