V Buzuluku před 80 lety, první vojáci formují československou jednotku

04. 02. 2022

Před 80 lety, 5. února 1942, dorazila do ruského města Buzuluk první skupina vojáků, kteří utvořili základ československých vojenských jednotek v Sovětském svazu. Odtud až do Prahy pak prošly úctyhodnou bojovou cestu. Její součástí byl i boj u vesničky Sokolovo na jaře roku 1943.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem byla 18. července 1941 v Londýně podepsána československo-sovětská Smlouva o vzájemné pomoci ve válce proti Německu a 27. září byla v Moskvě přijata úmluva o vzniku československé vojenské jednotky utvořené z Čechoslováků, kteří se nalézali na sovětském území, pod velením určeným československou exilovou vládou v Londýně. Detaily byly s konečnou platností dohodnuty až 10. ledna 1942.

O týden později, 17. ledna 1942, sovětský tisk a rozhlas oznámily, že Čechoslováci v Sovětském svazu mají možnost vstoupit do československé jednotky. Největší hodnotu měla tato zpráva pro ty, kteří tehdy živořili ve stalinských lágrech na Sibiři.

Oranský základ

Bývalý ruský legionář, podplukovník Ludvík Svoboda, odjel do Buzuluku na prohlídku budoucí výcvikové posádky československé jednotky už 10. prosince 1941 a převzal tři objekty pro ubytování Čechoslováků. Jako první do Buzuluku dorazila ve čtvrtek 5. února 1942 v počtu 88 mužů tzv. oranská skupina coby velitelský a instruktorský kádr pro budování československých vojenských jednotek v SSSR. Jednalo se o zbytek Českého a slovenského legionu, který se začal v létě 1939 formovat v Polsku a byl po jeho porážce přes dva roky internován sovětskými orgány.

Oranská skupina se měla stát jádrem a páteří československých jednotek na východní frontě. Nakonec byla i jakousi „pretoriánskou gardou“ jejich velitele podplukovníka Ludvíka Svobody, který muže ve skupině během internace v Orankách dobře poznal, a mohl jim tedy při zařazování do velitelských pozic plně důvěřovat.

Jména Otakar Jaroš, Hynek Voráč, Antonín Bukový, Richard Tesařík, Antonín Sochor, Josef Buršík nebo Jan Kudlič jsou příkladem skutečného vlastenectví a hrdinství. Prakticky všechny tyto muže (bez ohledu na jejich pozdější osudy) vedl do zahraničního odboje proti německým okupantům vzor Masarykových legionářů z předchozí války, jejichž příběh je vychovával od klukovských let.

Dva dny po příjezdu oranské skupiny začala v Buzuluku pracovat přijímací a odvodní komise a 12. února zde již bylo 297 dobrovolníků, z toho 261 občanů předmnichovské Československé republiky, 26 českých občanů Sovětského svazu a 12 Čechů z Polska. Dobrovolníci, kteří se sjížděli do Buzuluku, představovali široké národnostní, kulturní a politické spektrum předválečného Československa i krajanských komunit z Polska, Ukrajiny a Ruska.

K 10. dubnu 1942 bylo v Buzuluku 624 dobrovolníků, z nichž 110 Čechů přišlo z okupované vlasti, dalších 43 žilo před válkou na polské Volyni a 142 v Sovětském svazu. Dále zde bylo 21 Slováků, 19 Rusínů z Podkarpatské Rusi a tři Maďaři. Nejpočetnější skupinu však v té době tvořilo 286 československých Židů. Pouze 41 z nich se výslovně hlásilo k židovské národnosti, zatímco 188 udávalo českou národnost, 40 slovenskou, šest německou a 11 maďarskou.

Výcvik i beze zbraní

Jednotka dobrovolníků různého věku, vojenských zkušeností a kvalit nejdřív musela projít náročným výcvikem. Požadovala to pochopitelně i sovětská strana. Základní vojenský výcvik započal – přes nepřízeň počasí, obtíže s ubytováním a dosud malý počet dobrovolníků – v březnu 1942. Záhy ale musel být na dva týdny přerušen kvůli nutnosti zajistit dříví na otop a zhotovení pryčen pro mužstvo, situaci zkomplikovala i tyfová epidemie. Mezi nově příchozími dobrovolníky do Buzuluku byly také ženy a dívky, které rovněž oblékly britské battledressy a přilby, jimiž byla tehdy jednotka vybavena.

Brzy byly zřízeny kursy pro odstřelovače, ženisty, zdravotnice a radisty. V polovině dubna začala v Buzuluku působit i poddůstojnická škola a také škola důstojníkův záloze. Pro nedostatek zbraní se určitý čas cvičilo jen s jejich maketami, jež vyrobila skupina bývalých škodováků mezi vojáky. Jednotlivé roty procházely opravdu těžkým a náročným výcvikem podle sovětských bojových řádů. Cvičilo se ve dne i v noci. Taktická cvičení někdy trvala i několik dní často v extrémním počasí, podle vzpomínky budoucího hrdiny Sovětského svazu Josefa Buršíka „v zimě tady teploty klesaly až na minus 43 stupňů, zatímco v létě dosahovaly až 40 stupňů“.

Až 31. prosince 1942 dorazila ze sibiřských lágrů do Buzuluku zásluhou náčelníka Československé vojenské mise v SSSR plk. gšt. Heliodora Píky první větší skupina 185 Rusínů. Sto jedenáct z nich bez ohledu na nedobrý zdravotní stav doplnilo po necelém měsíci výcviku prapor na požadovaný počet, aby mohl odjet konečně na frontu.

Směr Sokolovo

Díky prvním přírůstkům ze sibiřských lágrů mohl 1. čs. samostatný polní prapor 27. ledna 1943 při slavnostním nástupu převzít bojovou zástavu a v úterý 30. ledna zahájit přesun na frontu. Do vagónů ešalonu č. 22904 nastoupilo 936 mužů a 38 žen.

Po třech týdnech pomalého železničního transportu po válkou zničených sovětských železnicích dorazili českoslovenští vojáci do stanice Valujki, odkud ještě museli absolvovat devět nočních pochodů v tuhých mrazech a vánicích na vzdálenost 350 kilometrů. Potom je čekal krvavý boj s německou přesilou v březnu 1943 u vesničky Sokolovo.

Jindřich Marek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: