Novodobé vojenské památky bratislavské Petržalky

19. 12. 2022

Slovenské hlavní město není na první pohled na vojenské památky příliš bohaté. Snad jedinou výjimku nečekaně tvoří jedna z jeho turisticky jinak zřejmě nejméně atraktivních čtvrtí: sídlištní Petržalka. Na poměrně malém prostoru zde lze najít až překvapivé množství objektů a památníků připomínajících první, druhou i studenou válku.

Cesta z centra je velmi jednoduchá a netrvá víc než patnáct minut. Z Kollárova náměstí jezdí až téměř na rakouskou hranici autobusová linka číslo 80. Linka se u železniční zastávky Petržalka rozdvojuje a autobusy končí střídavě buď na zastávce Nesto, nebo Cintorín Petržalka. Právě ve vidlici těchto dvou zastávek se také většina toho zajímavého nachází.

Pokud tedy vystoupíme u starého petržalského hřbitova, jsme přímo na místě první tragické události spjaté s koncem 2. světové války. V prosinci roku 1944 sem bylo na opevňovací práce nahnáno asi 800 (podle jiných údajů až 1 600) vězňů, především maďarských Židů, pro něž byl zřízen „Arbeitslager Engerau“ (tedy Pracovní tábor Petržalka). Vězňové byli umístěni v celkem šesti objektech na území obce. Většina z nich byla zbourána při výstavbě mamutích sídlišť v 70. a 80. letech 20. století.

Jediným původním objektem tábora je dnes bývalá konírna v objektu od roku 1759 dodnes fungující luxusní restaurace Lebenfinger na břehu Dunaje, kde jej připomíná pamětní deska. Během tří měsíců v důsledku útrap řada vězňů buď zemřela, nebo byla strážemi z řad příslušníků SA zavražděna. Když se v březnu 1945 přiblížila fronta, měli být evakuováni dál na západ, do koncentračního tábora Mauthausen. Protože v lágru panovaly otřesné podmínky, nebyla část z nich schopná transportu. Němci několik set vězňů přivedli v noci z 29. na 30. března 1945 na hřbitov, kde je sadistickým způsobem povraždili a zahrabali do pěti masových hrobů.

Nedlouho po osvobození, k němuž došlo již 5. dubna 1945, byl zločin objeven. Celkem bylo exhumováno a následně důstojně pohřbeno 460 (na památníku uvedeno 497) obětí. Ty, které se podařilo identifikovat (49), mají označené hroby. Někteří pachatelé byli po válce souzeni v rámci slovenské retribuce, celkem 21 dozorců však bylo postaveno před soud v Rakousku. Devět z nich si vyslechlo trest smrti.

Pevnůstky

Budeme-li ze hřbitova pokračovat poněkud nevábnou a zanedbanou průmyslovou zónou směrem k rakouské hranici, narazíme zanedlouho na betonovou pevnůstku s označením B-S 6 „Vrba“. Jde o část vůbec nejstaršího československého hraničního opevnění. V letech 1933–1935, tedy ještě před vznikem Ředitelství opevňovacích prací, bylo z popudu tehdejšího zemského vojenského velitele na Slovensku generála Josefa Šnejdárka v „bratislavském předpolí“ postaveno devět atypických, ve druhé polovině 30. let dále modernizovaných, železobetonových objektů. Do dnešních dnů se jich dochovalo pět, z toho tři, resp. čtyři mezi konečnými autobusu č. 80.

Kromě „Vrby“, vybetonované roku 1935, jde o objekty B-S 7 „Cvičiště“ (1933), B-S 9 „Kitsee“ (1933), ležící poblíž zastávky Nesto, a B-S 10 „Tři hranice“ (1935), vzdálené od „Kitsee“ vzdušnou čarou ještě asi půl kilometru. V následujících letech byla obrana Bratislavy z tohoto směru výrazným způsobem posílena. Od prosince 1936 do února 1938 zde bylo postaveno osm pěchotních srubů (na Slovensku jich bylo celkem 11), čtyři velitelská stanoviště a čtyři objekty lehkého opevnění. Šest těchto objektů bylo v minulosti zničeno, zbytek je rozeset po okolí. Část z nich tvoří druhou linii, do níž je zakomponován i jeden z dochovaných atypických objektů postavených generálem Šnejdárkem, B-S 14 „Duna“ (1933/1934), ležící u slepého ramene Dunaje. Tak jako na jiných místech československého pohraničí nesměla nakonec ani zde obranná linie splnit svůj účel. Petržalka byla spolu s Děvínem v důsledku Mnichovské dohody připojena k nacistickému Německu. V říjnu 1938 si zdejší opevnění prohlédl dokonce Adolf Hitler.

Ještě v relativně nedávné době byl stav pevnůstek v Petržalce doslova tristní. Některé byly zničeny již před rokem 1989 při výstavbě panelákových sídlišť nebo komunikací. Část se nacházela v uzavřeném hraničním pásmu. To se však po pádu železné opony stalo zónou svozu stavební suti či odpadu a pevnůstky v lepším případě zabydlovali bezdomovci a narkomani. Díky úsilí nadšenců z občanské iniciativy Zachráňme petržalské bunkre se podařilo alespoň části objektů vrátit důstojný vzhled. Ve třech z nich pak vznikla malá soukromá muzea, která jsou v sezoně, nebo po předchozí domluvě, přístupná návštěvníkům.

První z nich se nachází právě ve „Vrbě“ a je od roku 2012 provozované Občianským združeniem B-S 6 Vrba, druhým je pěchotní srub B-S 4 „Lány“ (Občianské združenie Múzeum patržalského opevnenia) a třetím další pěchotní srub, B-S 8 „Hřbitov“. Oba z roku 1937. Oblast okolo „Hřbitova“ nabízí i další zajímavosti. Jméno dostala podle doslova několik metrů vzdáleného vojenského hřbitova z 1. světové války. Ten byl původně v katastru obce Köpcsény (německy Kitsee, slovensky Kopčany) a náležel k tamnímu vojenskému lazaretu. Zřízený byl v roce 1916. Obec, náležející původně Uhrám, se po válce stala součástí rakouského Burgenlandu. Část Kopčan, včetně hřbitova, však byla Trianonskou mírovou smlouvou z roku 1920 přiřčena Československu. Samotná Petržalka byla čs. vojáky obsazena již 14. srpna 1919, krátce po skončení československo-maďarské války.

Kvůli tomu, že hřbitov leží jen asi 50 metrů od rakouské hranice, byl před rokem 1989 zcela nepřístupný a v důsledku toho samozřejmě i velice zanedbaný. Jeho obnova byla započata teprve v roce 2008, opět díky aktivitám spolku Zachráňme petržalské bunkre, resp. přímo jeho zakladatele, fotografa Miroslava Košírera. Hřbitov byl obnoven podle původních plánů a je na něm pochováno 331 vojáků, především rakousko-uherské armády. Více než třetina z nich, 122, byli Češi a Slováci.

Na pozemku před pěchotním srubem „Hřbitov“ se nachází také kenotaf rakousko-uherského polního podmaršálka Franze Cvrčka von Mielec (1857–1934). Ten si přál být po smrti pohřben nedaleko svých vojáků, odpočívajících v Kopčanech. Generálovi byla vystavěna honosná hrobka, která však musela již o dva roky později ustoupit stavbě opevnění. Jeho ostatky byly exhumovány a rodina si je odvezla do Rakouska, kde byly znovu uloženy. Podle místní pověsti však v Kopčanech zůstal jeho duch, jenž každý den o půlnoci obchází hroby svých vojáků a každému salutuje. Při terénních úpravách byly základy hrobky objeveny členy spolku „Zachráňme petržalské bunkre“, kteří pak symbolicky obnovili také generálův hrob.

Příkopy i dělostřelecké stěny

Asi 50 metrů od „Hřbitova“ je také zachovaný unikátní protitankový příkop v podobě sto metrů dlouhé a dva a půl metru vysoké železobetonové stěny, vybudovaný na přelomu let 1937 a 1938. S nácvikem boje proti obrněncům souvisí i „cihlový tank“ stojící v poli několik set metrů od nepřístupného bunkru B-S 7 „Cvičiště“.

Na stejném poli můžeme najít i další vojenskou památku, tentokrát z konce 2. světové války. Jsou to tři německé dělostřelecké stěny postavené v letech 1944–1945 jako příprava obrany proti postupující Rudé armádě. V Petržalce můžeme najít ještě jednu, a sice blízko Jantarové cesty (ulice). Na místě dalších dvou dnes stojí Carrefour. Ačkoliv to není nikde výslovně zmíněno, lze předpokládat, že při jejich stavbě bylo použito právě vězňů z místního pracovního tábora (viz výše). Stavby byly provedeny z nekvalitního betonu.

Zajímavostí je, že vsazené střílny jsou sovětského původu a pocházejí z tzv. Molotovovy linie, systému pohraničního opevnění vybudovaného v letech 1940–1941 na území Sovětským svazem okupované Litvy a Polska. Střílna byla určena pro protitankový kanon, spřažený s těžkým kulometem (DOT-4). Toto opevnění bylo součástí německé obranné linie Südwall, a několik podobných stěn bylo ve stejné době postaveno i v Bratislavě.

Internační tábor

Ani poválečná doba nepřinesla Petržalce příliš klidu. Byl zde zřízen internační tábor pro Němce a Maďary z Bratislavy a okolí. Na Slovensku patřil k těm větším a prošly jím více než 4 tisíce osob. Ani zde nepanovaly příliš idylické poměry. Mnozí z vězněných zemřeli v důsledku epidemií, další byli povražděni sadistickými strážnými pod velením bývalého důstojníka slovenské armády a později partyzána a člena Komunistické strany Slovenska, poručíka Eduarda Kosmela (1922–1985). Mrtvoly několika desítek z nich byly objeveny po skončení odsunu, v roce 1947.

Kosmel se dostal před soud, který jej v první instanci odsoudil k sedmi letům vězení. Odvolací soud však rozsudek zrušil a definitivní tečku za celým případem udělal „Vítězný únor“ 1948. Vrah začal rychle stoupat po kariérním žebříčku. Již v roce 1959 velel divizi, o pět let později byl jmenován generálmajorem ČSLA a zvolen poslancem Národního shromáždění.

V roce 2015 byla v Petržalce odhalena pamětní deska připomínající zavražděné Němce a Maďary, u níž se každoročně konají pietní akce. Přestože její text hovoří o několika stovkách popravených, o skutečném počtu obětí se stále vedou diskuse. Popravy se měly konat také u objektů opevnění B-S 4 „Lány“ a dnes již neexistujícího B-S 11 „Janík“.

Jen pro úplnost zmiňme, že nedaleko odtud došlo také k jedinému územnímu zisku Československé republiky ve spojení s událostmi 2. světové války. V důsledku rozhodnutí Pařížské mírové konference bylo „bratislavské předmostí“ v polovině října 1947 rozšířeno o tři dosud maďarské obce ležící jižně od Petržalky, a sice Rusovce (Oroszvár), Jarovce (Horvátjárfalu, Kroatisch Jahrndorf) a Čunovo (Dunacsún), které jsou od roku 1972 součástí Bratislavy.

Oběti komunismu

Krátce po komunistickém převratu, na jaře roku 1950, bylo podél hranic zřízeno zakázané pásmo, v němž v následujících letech vyrostly drátěné zátarasy, ztělesňující představu o železné oponě rozdělující Evropu. V těsném sousedství „Hřbitova“ se nachází i Pamätník Železnej opony, který návštěvníka ve stručnosti seznámí s její historií v celorepublikových poměrech se zřetelem k událostem v hraničním úseku Petržalky.

Například v roce 1952 nedaleko odtud, v prostoru Jarovské bažantnice, zahájili pohraničníci palbu na skupinu neozbrojených uprchlíků. Za „dobře odvedenou práci“ byli vrazi v uniformách vyznamenáni. Vraždilo se zde ale i v době, která je dnes neomarxistickými historiky označována za jakousi snesitelnou „soft verzi“ komunistického režimu. Dne 8. srpna 1986 zde byl ve vzdálenosti pouhých 22 metrů od rakouského území „supy“, tedy „samostatně útočícími psy“ československé Pohraniční stráže, roztrhán teprve osmnáctiletý mladík Hartmut Tautz z Magdeburgu v tehdejší Německé demokratické republice. Zraněním podlehl o několik hodin později. Památník věnovaný této tragické události se nachází na konci Kopčianské ulice, ve vzdálenosti pouhých pár desítek metrů od „bunkru“ B-S 9 „Kitsee“ a zároveň od konečné autobusu číslo 80 Nesto.

Jen pro úplnost dodejme, že ještě 21. dubna 1989, půl roku před pádem berlínské zdi, zahynul na tehdejším hraničním přechodu Petržalka-Berg další východoněmecký občan, Peter Ralph Saurien (1967–1989), který se pokoušel dostat do Rakouska v osobním automobilu. Rozdrtila jej těžká závora, kterou stačili pohraničníci „včas“ spustit.

Z původně vyloučené lokality se dnes okraj Petržalky stává zónou zajímavou pro developery. Doufejme tedy, že výstavba nových „satelitů“ bude přínosem nejen pro tuto čtvrť, ale i pro zachování zdejšího bohatého, i když často velmi tragického odkazu nejnovějších dějin, které byly až do roku 1993 našimi dějinami společnými.

Jiří Plachý

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: