Od Off

Sokolský výzvědný oddíl – rozpačitý projekt elitní formace České družiny

Sokolský výzvědný oddíl – rozpačitý projekt elitní formace České družiny

16. 03. 2023

Dějiny československého odboje v letech první světové války skýtají bezpočet pozoruhodných příběhů. Jeden takový se začal psát počátkem března 1915 v haličském Tarnově obsazeném carskou ruskou armádou, kde rozkazem České družiny vznikl sokolský oddíl pro zvláštní úkoly. Jeho krátká existence je příběhem nepochopení, rozdílných představ a nenaplněných ambic.

 

Na sklonku roku 1914 nahrával vývoj válečných operací na východní frontě carskému Rusku. Úspěšný ruský protiútok v listopadu 1914 zahnal rakousko-uherské armády na překotný ústup, který se povedlo se štěstím a s německou pomocí zastavit až před pevností Krakov a v karpatských průsmycích. Vpádu do Slezska se sice podařilo zabránit, ale situace, v níž se podunajská monarchie ocitla, zůstávala nanejvýš kritická. Rusové ovládali celou východní i střední Halič a jejich armády stály na samých hranicích Uher. Navíc v ruském týlu zůstávala už od počátku listopadu 1914 obležená pevnost Přemyšl.

Tarnovští dobrovolníci

V řadách ruské 3. armády tehdy působila asi tisícovka příslušníků České družiny. Šlo povětšinou o české a slovenské krajany, které vyhlášení války zastihlo v carském Rusku. S vidinou národního odboje proti habsburské monarchii se dobrovolně přihlásili ke službě v carském vojsku, vytvořili samostatný prapor a záhy po absolvování vojenského výcviku zamířili na frontu.

Nebyli nasazeni pospolu, nýbrž se uplatnili po malých jednotkách – rotách, půlrotách, četách i družstvech – rozmístěných u různých ruských divizí. kde jejich prvořadým posláním nebyl boj, nýbrž výzvědná činnost. Po skupinkách podnikali výpravy do nepřátelských pozic, zvané rozvědky, aby získávali informace o nepříteli a přiváděli odtud zajatce.

Pro tuto činnost měli ideální předpoklady: znali jazyk nepřítele i reálie c. a k. vojska, navíc je poháněla snaha prokázat své kvality, osvědčit se, a tak ospravedlnit existenci České družiny. Dařilo se. Díky výsledkům, které oceňovaly nadřízené štáby, bylo dokonce povoleno rozšíření družiny o dobrovolníky z řad čerstvě zajatých Čechů a Slováků.

V prosinci 1914 se Česká družina tímto způsobem rozrostla skoro o čtvrtinu svého početního stavu. Říkalo se jim tarnovští dobrovolníci podle západohaličského města Tarnova, kde tehdy sídlilo     velitelství a kde tito „novodružiníci“ prodělávali svůj bojový výcvik.

Z ruské perspektivy se zdálo, že k ukončení války stačí jen málo, ne více než překonat poslední překážku – karpatské hřebeny. V řadách České družiny tyto optimistické výhledy – z dnešního pohledu bláhové – vyvolaly atmosféru, v níž vojáci dychtili po nasazení, jakoby se obávali, že promeškají příležitost přispět k porážce Rakouska-Uherska.

Vyberte nejlepší z nejlepších!

Příchod tarnovských dobrovolníků si vyžádal změny v organizaci České družiny. Chybějící výcvikové zázemí suplovala neoficiální náhradní rota pod velením štábního kapitána Nikolaje Uspenského, k níž byli převeleni jako instruktoři zkušení sokolští cvičitelé.

Po úspěšném dokončení výcviku tarnovských, který završila slavnostní přísaha 31. ledna 1915, následoval jejich odchod k jednotlivým rotám na frontu. Příliv dalších dobrovolníků však po první slibné vlně ustal. Naděje na rozmach České družiny se nenaplnila, náhradní rota se takřka vylidnila a ztratila svůj smysl.

Další Čtení :  Výstava o atentátu na Heydricha v Kišiněvě

Přestože instruktoři žádali o uvolnění ke svým původním rotám, velitel náhradní roty si kombinací přesvědčování a intervencí u velitele družiny vymínil, aby zůstali. Uspenskij začal pořádat besedy, na nichž se debatovalo a cvičilo, což mezi účastníky vzbudilo rozpaky nad tím, co asi zamýšlí.

Jak ve svém deníku vzpomínal jeden z nich Josef Švec: „Pokládali jsme Uspenského přece trochu za blázna a myslili jsme, že s námi chce podniknouti nějaké krkolomné kousky na posici.“ Čas strávený ve společnosti odhodlaných, odvážných a fyzicky zdatných sokolů na nadšeného furiantského velitele náhradní roty zřejmě silně zapůsobil a vnuknul mu nápad vytvořit pod svým velením v rámci České družiny speciální elitní oddíl, tzv. komandu, jehož základem se měli stát právě sokolští borci.

Pro svůj záměr získal i velitele družiny podplukovníka Sozentoviče, který jinak neměl příliš pochopení pro odbojové zanícení družiníků a netajil se despektem k jejich cílům. Proměnu neperspektivní náhradní roty oficiálně stvrdil rozkaz velitele družiny z 6. března 1915: Přikazuji štábnímu kapitánu Uspenskému zřídit při štábu družiny oddíl sokolů. Ke zřízení tohoto oddílu budiž vzato z každé roty po 15 vojínech-sokolech. Za dobu čtyřměsíčního období konání výzvědných služeb měli velitelé rot dost příležitostí přesvědčit se o vojenských a mravních vlastnostech každého vojína své roty, a proto má být utvořen bezvadný oddíl sokolů, po každé stránce nejlepších lidí, kteří budou představovat výkvět naší družiny. Tento oddíl bude výzvědným tělesem štábu družiny a bude konat výzvědy za mého osobního vedení.“

Velitelské ambice

Shora iniciovaný a prosazený projekt vyvolal mezi příslušníky České družiny překvapení a vesměs kritickou odezvu. Rozhodnutí na první pohled postrádalo logiku. Proč mělo velitelství družiny disponovat vlastním výzvědným tělesem při stávajícím a osvědčeném režimu frontového nasazení, kdy všechny roty sloužily jako detašované a podléhaly rozkazům vyšších velitelství, kterým byly přiděleny?

Smysl tomuto počinu dávaly nenaplněné velitelské ambice Nikolaje Uspenského a jeho obava, že příležitost získat válečné ostruhy na bitevním poli může brzy pominout. O jeho pohnutkách se ve svých vzpomínkách zmínil Matěj Němec: „Měl ale také svůj osobní problém. Jeho paní jako milosrdná sestra v rusko-japonské válce dostala medaili svatého Jiří za chrabrost, a když on odcházel do války, vyzvala jej, aby se vrátil s křížem, nebo na kříži…“.

Prostředí velitelství družiny, kde se služba redukovala v podstatě na vedení administrativy na způsob kádrového tělesa, nenabízelo příležitosti, jak této výzvě dostát. Vzhledem k tomu, že z očekávaných úspěchů elitní sokolské formace mohl čerpat výhody i sám velitel družiny, nijak Uspenskému nebránil.

Další Čtení :  AČR ukončila svoji činnost na jižní Moravě: Celkem se vystřídala téměř tisícovka vojáků

Mezi sokolskými instruktory, kteří utvořili jádro oddílu panoval názor, že jde o zbytečné tříštění sil, a nejinak na tento počin nahlížela většina vojáků České družiny. Svoji roli sehrálo i to, že výběrová kritéria vnášela elitářství do pospolitosti, která si zakládala na principu rovných podmínek a příležitostí. Se zařazením do oddílu se totiž navíc pojil i příslib rychlejšího hodnostního postupu.

Problematický byl i způsob, jakým měli jednotliví velitelé rot přispět do této výběrové formace. Byli doslova vyzváni, aby se vzdali svých nejlepších mužů. Když si uvědomíme, jaké důsledky mohlo mít toto rozhodnutí pro soudržnost a bojeschopnost sehrané jednotky, je naivní domnívat se, že tak skutečně na svůj úkor v požadované míře učinili. Jak napovídají analogie z běžného života, v takové situaci šéf/představený/velitel vyšle spíše osoby, které z nějakých příčin nezapadají do dobře fungujícího týmu.

Výsledek výběru pak obvykle přinese nechtěné překvapení v podobě obtížně stmelitelné skupiny výrazných individualit – v lecčems možná vynikajících osobností, ale třeba špatných týmových hráčů. S tím, že kvalitu vojenské jednotky netvoří prostý součet kvalit jejích členů si ale Uspenskij hlavu nelámal. A nedělal si starost ani s tím, jak významným faktorem je pro soudržnost jednotky autorita velitele a důvěra, kterou v jeho schopnosti chovají jeho podřízení.

Výcvik, který pětačtyřicet členů oddílu prodělávalo během března v Tarnově, obnášel kromě sokolského tělocviku, vojenských předmětů i poněkud bizarní výcvik v jízdě na neosedlaných koních. Jak se Uspenskij nechal slyšet, měl je připravit na to, aby utuženi přísnou sokolskou i vojenskou kázní byli „hotovi každou minutu na smrt“.

Zklamané naděje

První „ostré“ rozvědky podniknuté jihozápadně od Tarnova ve dnech 24.–30. března však odhalily Uspenského jako neschopného a lehkomyslného velitele, který v touze po vyznamenání neváhal své svěřence vystavit zbytečně hazardním situacím.

Při dalším (a posledním) dvoutýdenním frontovém nasazení na území dnešního Slovenska už zkušení velitelé „družstev“ dělali vše pro to, aby Uspenského divoké plány krotili. Výpadům, které oddíl od 22. dubna do 5. května 1915 prováděl v prostoru Stebníckej Huty, Stebníka a Zborova, nescházely taktické výsledky – dařilo se znepokojovat nepřítele, ale chyběl takový úspěch, o němž by se s pochvalou psalo v hlášeních vyšších velitelství.

Když na konci dubna spiritus agens Uspenskij odešel k dělostřelectvu a post velitele oddílu převzal adjutant družiny praporčík Brovko, stal se sokolský výzvědny oddíl rázem trpěným sirotkem, o nějž se nikdo příliš nestaral. Zprávu o tom, že německo-rakousko-uherská vojska 2. května prolomila u Gorlic a Tarnova obranu carské 3. armády a že se celá fronta obrací na ústup, se dozvídali jako jedni z posledních a málem se jim nepodařilo uniknout.

Další Čtení :  „Nebylo to vždycky jednoduché, ale jsem rád, že jsem to zažil,“ říká veterán z devíti misí

Sokolský oddíl se protloukal na vlastní pěst, a když Brovko selhal jako velitel, pokračovali v ústupu vedeni Josefem Švecem, velitelem jednoho z „družstev“. Po několikadenním překotném ústupu konečně dostihli velitelství České družiny.

Při příchodu si od pplk. Sozentoviče vyslechli jen urážky, a tak nebylo divu, že nad následným rozpuštěním oddílu nijak neželeli. Naopak se mohli 14. května s úlevou rozejít ke svým mateřským rotám.

Mínění dobrovolníků trefně vystihl Otakar Husák ve svých vzpomínkách: „Posílil nás návrat bratří ze Sokolské komandy. Ta byla zformována z vybraných bratří v zimě ještě v Tarnowě pro zvláštní úkoly. Bohužel, jedním bylo dobývati metály přiděleným ruským velitelům, osobně velmi opatrným. Stálo to krev. …“

Tomáš Kykal

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: