Mizející vojenské Milovice. Portrét městečka spojeného s armádou, a nejen tou sovětskou.

21. 07. 2022

Od odsunu Střední skupiny sovětských vojsk z Československa uplynuly již tři desítky let. Tím se uzavřela i jedna významná kapitola novodobé české vojenské historie: naše armáda tehdy totiž rezignovala na další využívání vojenského výcvikového prostoru Mladá u středočeského města Milovice. Jak si část dnešní veřejnosti jistě stále dobře pamatuje, v této lokalitě po roce 1968 sídlila největší sovětská posádka na našem území.

Její třiadvacetiletý pobyt zde nadlouho zanechal opravdu výrazné stopy, zejména v negativním smyslu. To však byla jen poslední kapitola mnohem delšího příběhu. Vždyť rozsáhlý vojenský výcvikový prostor u Milovic byl založen již v roce 1904 a postupně ho využívaly rakousko-uherská armáda, meziválečná československá branná moc, německý wehrmacht i poválečná čs. armáda.

Pozůstatky po pestré vojenské historii Milovic byly nepřehlédnutelně zřetelné ještě dlouho po odchodu posledního příslušníka Sovětské armády. Éra chátrání nevyužívaných objektů je už ale pryč. Zejména v posledních zhruba pěti letech tato lokalita prochází rychlou a intenzivní proměnou. Mnohé vojenské stavby zcela zmizely, některé další se dočkaly radikální renovace, jež zastřela jejich původní podobu a účel.

Toto konečné loučení s bezmála devadesátiletou vojenskou minulostí Milovic a jejich okolí se průběžně snaží dokumentovat historik Prokop Tomek. Následující textová a fotografická procházka nás provádí po alespoň některých zvláště důležitých či zajímavých milovických vojenských objektech, jež v nedávné době zanikly nebo prošly výraznými stavebními úpravami.

Náměstí u velitelství Střední skupiny sovětských vojsk

Mimořádný význam měl komplex budov na jihozápadním cípu Milovic mezi ulicemi Armádní a Vrutickou. Šlo o čtyři třípodlažní štábní budovy podkovovitého tvaru, postavené pro posádku Československé armády v první polovině padesátých let. Mezi budovami se nachází náměstí, v jehož středu stával pylon s pamětní deskou podplukovníka (in memoriam generálmajora) Antonína Sochora. Tento dodnes známý nositel řádu Hrdina Sovětského svazu působil v Milovicích od roku 1949 jako velitel školy středních velitelů. Již 16. srpna 1950 však zemřel na následky autonehody ve vojenském újezdu Ralsko.

Štábní budovy sloužily v srpnu 1968 krátce jako velitelství operace „Dunaj“, poté do roku 1991 jako velitelství Střední skupiny sovětských vojsk a sídlo sovětského vládního zmocněnce pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR.

Snímky z roku 2016 ukazují část areálu v krajně zdevastovaném stavu včetně zpustlého okolí. Již tehdy probíhala postupná přestavba skeletů budov na bytové jednotky. Dnes je dokončena přestavba všech čtyř budov. Přitom ovšem tyto ojedinělé stavby ztratily svůj původní charakter z padesátých let včetně balustrád a přišly i o angažované štukové „erby“ na hlavních římsách. Namísto pozůstatků Sochorova pomníku byl nově zřízen sloupek se Sochorovou kovovou bustou neznámého původu.

Bazén

Prozatím neznámo kdy v průběhu svého pobytu postavila sovětská armáda vedle Slepé ulice nedaleko areálu velitelských budov speciální krytý bazén. Ještě v roce 2016 stál zdevastovaný skelet budovy. Uvnitř se nacházel 25 metrů dlouhý bazén, hluboký až 4 metry. Na jednom čele haly zůstávala poškozená svérázná malba Poseidona v rubašce. Na severní straně budovy se tehdy nacházely pozůstatky sauny, na jižní straně dvě komory pro výcvik posádek tanků na záchranu pod vodou. Jedna komora byla patrně přetlaková, druhá byla maketou věže tanku s kruhovým bazénem postaveným nad ní.

Větší část kovového zařízení ukradli hledači kovů, avšak část větších dílů ještě zůstala na místě. Zcela opuštěná a zdevastovaná budova bez oplocení se nacházela jen několik desítek metrů od obydlených ulic. V roce 2018 již po celém objektu nezbyla doslova ani stopa.

Střelnice

Ostravská ulice na severní straně Milovic byla postavena za druhé světové války a její smysl byl jasný: oklikou kolem původních Milovic spojovala vojenský tábor Mladá s letištěm Boží Dar. Za Ostravskou ulicí se rozkládala střelnice. Původní stanoviště děl při cvičných střelbách se po vzniku vojenského prostoru roku 1904 nacházelo západně, zhruba v dnešní lokalitě V liškách, se severovýchodním směrem palby.

Možná s ohledem na rozvoj letiště Boží Dar se palebné postavení za druhé světové války přesunulo a zhruba kopírovalo Ostravskou ulici. Směr střelby pak vedl severozápadně. Vzniklo cvičiště „Ballonhalle“. Po válce zde byly vytyčeny tanková a průpravná střelnice a tankové a střelecké cvičiště. Cílová plocha střelby byla na dnešní pláni Pod Benáteckým vrchem. Teoreticky sahala až na Benátecký vrch, tedy asi 4 000 metrů daleko.

Teprve na začátku sedmdesátých let postavili Sověti čtyři podlouhlé dvoupodlažní budovy pro řízení střelby a také jako stanoviště střílejících tanků a obrněných vozidel. Po roce 1991 budovy chátraly. V roce 2020 byly s výjimkou jediné srovnány se zemí. Na bývalé dopadové ploše střelnice Pod Benáteckým vrchem byla založena nestátní rezervace divokých koní a praturů. Roku 2005 byla zařazena jako chráněné území o 69,21 hektaru do Národního seznamu evropsky významných lokalit.

Rakouský tábor

Po založení vojenského cvičiště v roce 1904 byl během krátké doby postaven „kamenný“ tábor, dnes nazývaný podle doby vzniku častěji „rakouský“. Vybudován byl podle plánu dnes neznámého architekta jednotným stavebním stylem a sloužil pro ubytování cvičících vojsk.

Jednotlivé budovy představují především velké ubikace pro mužstvo, dále šlo o menší objekty kuchyní pro mužstvo, důstojnické obytné domy, budovy štábu, dílen, tržnice, sprch, strážnici s vězením či sklady. Nacházela se zde i nemocnice s infekčním pavilonem. Celkem to bylo čtyřicet pět staveb zasazených do parkové úpravy s centrálním parkem a deseti kašnami s vodou. Současně s budovami byla založena i zeleň, která po více než sto letech dotváří jedinečnou urbanistickou kompozici tohoto kasárenského komplexu. Mezi dnešními ulicemi Kaštanovou a Rakouskou se dochovala chráněná alej platanů.

V roce 1928 byl dodatečně vybudován vodovod a kanalizace, jinak se však areál dispozičně až do konce století příliš nezměnil. Jeho vojenská minulost je pestrá. V době první světové války zde byl zajatecký tábor I pro ruské a italské důstojníky. V dnes již zaniklém autoparku mezi táborem a zajateckým hřbitovem byl od roku 1935 umístěn pluk útočné vozby 1, do jehož výzbroje byly v dalších letech zařazovány tanky LT-34 a LT-35.

Za druhé světové války využíval areál wehrmacht jako Hauptlager (hlavní tábor). Od roku 1950 zde byla dislokována 3. tanková divize, v roce 1955 přečíslovaná na 13. tankovou divizi. V říjnu 1968 se čs. vojáci museli přestěhovat do Topoľčan a uvolnit prostor pro některé z pluků sovětské 15. gardové tankové divize. V té době byly v dolní části areálu postaveny další budovy (koupelny, kino s klubem, jídelny mužstva, kantýna).

Po odsunu sovětských vojsk v roce 1991 se domy tábora postupně rozprodávaly vesměs pro přestavbu na byty. Jedinečný celek tak ztrácí svou původní architektonickou podobu. Někdejší atmosféra je do jisté míry patrná už jen z dispozice domů a zeleně.

Poslední zbytky propagandistické výzdoby

V parku naproti základní škole Juventa v Milovicích-Mladé stojí údajně poslední sovětská socha. Ztvárňuje skupinu dětí, materiál je patrně beton. Dnešní ZŠ Juventa byla postavena ve druhé polovině sedmdesátých let z československých investičních zdrojů jako sovětská škola. Dnes je opravená a dostavěná o další křídlo s novým hřištěm.

Na západ od školy přes ulici je velké parkoviště, kde údajně bývaly nouzové baráky sovětské školy, postavené rovněž asi v sedmdesátých letech. Na bývalém sovětském zdravotnickém skladu v Rakouském táboře zhotovil nám neznámý sovětský vojenský umělec originální mozaiku se zdravotnickou tematikou. Na místě byla ještě v roce 2017, ovšem vzhledem k novému plotu ji nebylo snadné zhlédnout. Protože se dům stal soukromým majetkem, nechal Městský úřad Milovice mozaiku odborně sejmout a chce ji instalovat v budoucím muzeu.

Dioráma

Hlavní atrakcí milovické sovětské posádky se od roku 1971 stal „Památník bitvy na Dukle“, někdy nazývaný „Památník družby“ či častěji podle hlavní atrakce „Dioráma“. Nacházel se na rohu ulic Spojovací a Višňové.

Na prostranství před budovou hořel věčný oheň u řady dvanácti sloupků s bustami sovětských i československých hrdinů. V interiéru obloženém mramorem byla instalována výstava bojových tradic. Jádro tvořila velkorysá dioráma dukelského bojiště široká 22 metrů a vysoká 7 metrů s tehdy nezvyklými zvukovými a světelnými efekty včetně svítání a západu slunce. Celek uzavírala výstava poválečných úspěchů SSSR.

Památník byl postaven za sedm měsíců a 9. května 1971 jej slavnostně otevřel tehdejší prezident ČSSR Ludvík Svoboda. Tehdy byla v památníku uložena prsť z dukelského bojiště a věčný oheň zažehl sám Svoboda za zvuku dělostřeleckých salv. První velitel SSkSV generálporučík Alexandr Michajlovič Majorov v projevu prohlásil, že památník vybudovali sovětští vojáci jako dar prezidentu Svobodovi. Ve skutečnosti jej provozovala zcela samostatně sovětská strana. Jen do května 1981 jej navštívilo na půl milionu návštěvníků.

V době stažení sovětských vojsk byl památník zrušen a jeho inventář odvezen do SSSR, přestože některé exponáty zapůjčil Vojenský historický ústav Praha. V roce 2005 prošel objekt s celým prostranstvím výraznou přestavbou a jeho původní účel by dnes těžko někdo uhodl. Na místě někdejších širokých schodů v současnosti stojí nízká budova restaurace.

Pro úplnost připomeňme, že celá zdejší lokalita mezi ulicemi Komenského a Armádní má ještě mnohem starší vojenskou minulost: v době první světové války se zde rozkládal barákový zajatecký tábor číslo II.

Prokop Tomek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: