Od Off

1. čs. úderný prapor

1. čs. úderný prapor

22. 02. 2024

Dnes, 22. února, si připomínáme vznik, působení a bojové nasazení 1. čs. úderného praporu ruských legií, jenž před 105 lety na slavnostním ceremoniálu v Jekatěrinburku obdržel svou bojovou zástavu.

Počátky praporu sahají do podzimu 1917, kdy se po vyhrané zborovské bitvě otevřely brány ruských zajateckých táborů, a do československého vojska začal proudit neomezený počet dobrovolců, takže bylo možno přistoupit k formování již druhé čs. divize. V jejím rámci vznikl i tzv. údernický kurz, který měl její důstojníky a poddůstojníky seznámit s dosud nejnovějším způsobem, jak překonat zákopové systémy světové války. Nová taktika spočívala v nasazení menších, ale elitních oddílů, jež měly za úkol rychle překonat překážky ostnatého drátu, vniknout do protivníkových zákopů, zlomit odpor obránců, a otevřít tak cestu ostatním jednotkám.

Po ukončení kurzu se u každého z pluků druhé divize utvořila úderná rota, která se měla stát elitním uskupením a pojmout „ty nejlepší z dobrých“. Podmínky vstupu proto byly přísné: dotyčný legionář se musel přihlásit dobrovolně, být svobodný, věkem do 26 let a ve vynikající fyzické kondici, potvrzené lékařskou prohlídkou.

Přes určité problémy související především s nedostatkem vybavení a určitou nejednotností ohledně výcviku v důsledku odlišné dislokace jednotlivých rot probíhalo formování jednotek zdárně a již 10. ledna 1918 byly všechny soustředěny v Jagotině a sloučeny do samostatného úderného praporu.

Bojové nasazení

Po dokončení organizace měl být prapor podřízen přímo velitelství druhé divize, nicméně jeho další působení bylo ovlivněno turbulentními událostmi, jež se během roku 1918 udály na východní frontě i v samotném Rusku. Nejprve 18. února 1918 zahájily německé a rakousko-uherské armády na východní frontě poslední rozsáhlou ofenzivu, během níž pronikly hluboko do nitra Ukrajiny. Zde byl dislokován i čs. armádní sbor, který musel být urychleně evakuován. Ústupu se zúčastnil i úderný prapor, jehož část zasáhla do bitvy u Bachmače. Od bitvy pak vlak praporu tvořil zadní voj čs. vojsk ustupujících z Ukrajiny do Ruska.

Další Čtení :  ATENTÁT 80: „…zde padlo sedm mužů.“ Vzpomínka výsadkáře na hrdinný boj jeho kamarádů, československých parašutistů.

Poté co byla mezi sovětskými představiteli a legionáři uzavřena v Penze dohoda o přepravení čs. vojska přes Vladivostok do Francie (ovšem za podmínky odevzdání většiny zbraní sboru bolševikům), byl úderný prapor 14. dubna vypraven na cestu. Výjimku představovala jen třetí rota, která měla za úkol chránit štáb čs. armádního sboru a Odbočku Československé národní rady na Rusi a cestovala odděleně. Do Vladivostoku však legionáři nedojeli. Kvůli nátlaku ze strany Německa a Rakousko-Uherska musely sovětské úřady na magistrále přednostně pouštět vlaky zajatců, jež cestovaly na západ, aby posílily prořídlé armády Ústředních mocností. Ešelon úderníků spolu s dalšími menšími jednotkami tak 26. dubna dorazil pouze do Kansku Jenisejského, kde měl na další povolení k cestě čekat dlouhý měsíc. To již ale rostlo napětí mezi legionáři a sovětskou vládou, vrcholící na konci května 1918. Když se neoficiální velitel celé skupiny pplk. Ušakov dozvěděl, že legionáři mají být odzbrojeni a zatčeni, padlo na noční poradě, jež se protáhla až do ranních hodin, rozhodnutí záměr bolševiků překazit a 30. května 1918 se Čechoslováci zmocnili Kansku. Poté se jim podařilo dobýt i pár set kilometrů vzdálený Nižněudinsk a následně i Krasnojarsk. Skupina se spojila s jednotkami kpt. Gajdy a pokračovala v obsazování transsibiřské magistrály. Bojů se účastnil i úderný prapor, který sehrál významnou roli zejména při obsazování bajkalských tunelů, kde měla bolševická vojska silná obranná postavení opírající se o zaminované tunely, jež mohly znemožnit další legionářský postup na východ. Tato poslední překážka k cestě do Vladivostoku byla překonána až odvážným obojživelným výsadkem do týlu bolševických vojsk u Posolského kláštera 14. srpna 1918 (zde jednotky praporu tvořily páteř celého výsadku). Po této úspěšné operaci, při níž však přišel o život pplk. Ušakov, byl prapor odvelen na uralskou frontu, kde se na podzim 1918 opět setkal se svou třetí rotou, která do té doby bojovala v rámci tzv. Čeljabinské skupiny a podílela se např. na obsazení Petropavlovsku, Chrompiku, nebo Utkinského závodu. Na Urale byl prapor nasazen zejména v oblasti Kunguru a Nižného Tagilu. Již v říjnu byl však převelen na samarskou frontu, kde měl posílit jednotky naprosto vyčerpané 1. divize. Cestou na toto bojiště dostal praporním rozkazem své konečné označení, tedy 1. čs. úderný prapor. Účastnil se ústupových bojů až do stažení čs. jednotek z této fronty, probíhajícího od listopadu 1918.

Další Čtení :  Aleš Cápal: Letošní cvičení AMPLE STRIKE se vydařilo a lépe než jsem očekával

Obrana magistrály a návrat do vlasti

Po svém stažení z fronty byl prapor nejprve dislokován v Jekatěrinburku, kde mu byl také 22. února 1919 slavnostně předán prapor. Od jara 1919 byl, stejně jako ostatní legionářské jednotky pověřen ochranou transsibiřské magistrály proti bolševickým partyzánům a loupežnickým bandám. Praporu byl přidělen úsek v oblasti Nižněudinska. Zde se povstalecké hnutí nebezpečně rozmáhalo a prapor byl nucen podniknout mnoho výprav na potření partyzánů.

V lednu 1920 začaly být součásti praporu postupně stahovány do Vladivostoku, odkud vojáci 23. května 1920 odpluli na lodi Ixion přes Pacifik do Kanady a odtud přes Atlantik do vlasti. Do Československa dorazili 21. července 1920. Zde byl prapor v rámci tzv. unifikace čs. branné moci v červnu 1920 sloučen s domácím 6. praporem polních myslivců a zařazen do armády jako Hraničářský prapor 6. Jeho odkaz však přetrval dál a od roku 1923 nesl čestný název „Sibiřských úderníků“.

Další Čtení :  Dětský den v Lešanech v sobotu 23. září
Petr Matějček

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: