Od Off

Československá křídla bojující nad Normandií jako podpora operace OVERLORD

Československá křídla bojující nad Normandií jako podpora operace OVERLORD

05. 06. 2024

Do podpory největší vyloďovací operace všech dob, operace OVERLORD, se v červnu 1944 zapojili také českoslovenští letci. Vlajka našeho státu na památnících vylodění jak ve francouzském Arromanches, tak i v jihoanglickém Portsmouthu se tam ve větru třepetá především jejich zásluhou. Operace se zúčastnily všechny čtyři čs. perutě (Squadrons), které za války vznikly v rámci britského RAF, z nichž tři byly stíhací (nesly č. 310, 312 a 313) a jedna bombardovací (č. 311).

V sestavě 84. skupiny 2. taktické letecké armády RAF (No 84 Group 2nd Tactical Air Force) se invaze zúčastnilo 134. polní stíhací křídlo (No 134 Czechoslovak Wing), složené z 310., 312. a 313. čs. stíhací peruti. Bylo vyzbrojeno stíhacími letouny Spitfire LF.Mk.IXC a velel mu škpt. let. Tomáš Vybíral (v britské hodnosti Wing Commander, což odpovídalo čs. podplukovníkovi). Od prvních hodin vylodění 134. čs. křídlo podporovalo a ochraňovalo invazní vojska.

Kromě stíhačů působila za invaze i 311. čs. bombardovací peruť, zařazená do sestavy 152. (všeobecně průzkumného) křídla (No 152 (General Recconnaissance) Wing) Velitelství pobřežního letectva RAF (Coastal Command). Peruť byla vyzbrojena čtyřmotorovými letouny Liberator GR.Mk.V a velel jí mjr. let. (Wing Commander, W/Cdr) Josef Šejbl, DFC. Jejím úkolem byla letecká uzávěra Lamanšského průlivu, aby spojenecké invazní loďstvo nebylo ohrožováno německými ponorkami a hladinovými plavidly.

První Češi nad Normandií

Mimo rámec čs. perutí se invaze zúčastnilo rovněž několik jednotlivců, zařazených u britských stíhacích, nočních stíhacích a taktických bombardovacích jednotek RAF. A shodou okolností to byli právě oni, kteří historického 6. června 1944 bojovali nad Normandií jako vůbec první z čs. letců.

Toto prvenství patří S/Ldr (kpt.let.) Josefovi Stránskému, DFC a jeho navigátorovi F/O (por.let.) Františkovi Boudovi, kteří tehdy sloužili u britské 21. peruti, která byla součástí elitního 140. křídla 2nd TAF, vyzbrojeného dvoumotorovými stíhacími-bombardovacími stroji De Havilland Mosquito FB.Mk.VI. Toto slavné křídlo se specializovalo zejména na precizní denní i noční bombardování bodových cílů. Oné historické noci z 5. na 6. červen Stránský s Boudou vzlétli na Mosquitu FB.Mk.VI LR382 v 01.00 hodin k bombardovací akci, při níž napadli jednu ze silničních křižovatek v Normandii.

Po splnění úkolu se stroj v 03.35 šťastně vrátil na tehdejší základnu jednotky v Gravesendu v Kentu. Zhruba v téže době bombardoval taktické cíle poblíž Caen i dvoumotorový Mitchell Mk.II FW201 (VO-C) od britské 98. bombardovací peruti, který pilotoval W/Cdr G. J. C. Paul, v jehož pětičlenné osádce letěl československý palubní střelec F/O Zdeněk Kokeš, taktéž bývalý příslušník 311. peruti. Stránský, Bouda a Kokeš se tak stali vůbec prvními československými letci, kteří onoho historického 6. června 1944 operovali nad nepřátelským územím. Letouny československých perutí se nad Normandií poprvé objevily jen o několik hodin poté.

K taktickému letectvu

Do bezprostředních příprav na invazní operaci, v níž měly zúročit své dosavadní bohaté zkušenosti z bezmála čtyř let bojů po boku RAF, byly tři čs. stíhací peruti začleněny dnem 8. listopadu 1943. Trojice stíhacích perutí (No 310, No 312 a No 313 Czechoslovak Fighter Squadron), dosud operující jako Ibsleyské (československé) křídlo (Ibsley (Czechoslovak) Wing) v podřízenosti 10. skupiny Velitelství stíhacího letectva RAF (No 10 Group Fighter Command), byla tímto datem sloučena do útvaru, organizačně lépe přizpůsobenému budoucím taktickým operacím. Tímto dnem se utvořilo 134. československé polní letiště (No 134 (Czechoslovak) Airfield). Do jeho čela byl jmenován mjr. let. (W/Cdr) František Weber, zatímco velitelem výkonné (létající) části útvaru zůstal i nadále škpt. let. (W/Cdr) František Doležal, DFC, vystřídaný k 1. únoru 1944 škpt. let. (W/Cdr) Tomášem Vybíralem, jenž pak vedl čs. stíhače při vlastní invazi.

Na dosavadní operační náplni útvaru se však tato organizační změna nikterak nezměnila. I nadále totiž sestávala zejména z doprovodů svazů bombardovacích letounů (převážně dvoumotorových Bostonů, Marauderů, Mitchellů a Mosquit), a to především proti cílům v okupované Francii (operace typu Ramrod). Ke vzdušným bojům však docházelo už jen zřídka. Přispěla k tomu nejen slábnoucí opozice německé Luftwaffe, ale také již nevyhovující výzbroj sestávající ze Spitfirů Mk.VB a Mk.VC, které v závodě se svými výkonnějšími německými protivníky ztrácely dech. Britové však vcelku logicky argumentovali tím, že nejmodernější technika musí být odesílána do Středomoří, kde v celém roce 1943 probíhaly důležité válečné operace, nebo k jednotkám nejvíce vytížené 11. skupiny Fighter Command, zatímco, jak již bylo uvedeno, čs. stíhací peruti působily ve svazku méně angažované 10. skupiny Fighter Command.

Vše se začalo měnit k lepšímu s nástupem nového roku. Dnem 7. ledna 1944 byl No 134 (Czechoslovak) Airfield včleněn přímo do sestavy britské 2. taktické letecké armády (2nd Tactical Air Force, 2nd TAF). Konkrétně byl podřízen 19. stíhacímu sektoru (No 19 (Fighter) Wing), jenž byl součástí 84. skupiny (No 84 (Composite) Group) 2nd TAF. Pro úplnost je nezbytné dodat, že ke dni 12. května 1944, v rámci dílčí administrativní reorganizace 2nd TAF dostaly všechny Airfieldy názvy Wing a Wingy názvy Sector. Československý útvar tedy nesl název No 134 (Czechoslovak) (Fighter) Wing, podřízený No 19 (Fighter) Sectoru 84. skupiny 2nd TAF. Pod tímto označením se zúčastnil podpory spojenecké invaze.

Jeho začleněním do svazku taktického letectva, přednostně vyzbrojovaného moderní technikou, se současně vyřešila i jeho tíživá materiální situace. Koncem ledna a počátkem února 1944 tedy konečně došlo k přezbrojení trojice čs. stíhacích perutí na nové a výkonnější Spitfiry LF.Mk.IXC. Tímto se čs. jednotky dostaly na výzbrojní standard ostatních srovnatelných stíhacích jednotek 2nd TAF.

Mezitím jednotlivé čs. stíhací peruti prošly pravidelnými střeleckými testy a kurzy v leteckém bombardování jakož i několika předinvazními manévry (Lambourne a Trousers), v nichž se kladl zejména důraz na přímou podporu pozemních vojsk. Pokračovaly v nich i po svém přesunu na polní letiště Appledram u Chichesteru v jihoanglickém Sussexu, kde začala operační činnost, směřující k invazi kulminovat. K dosavadním doprovodům bombardovacích letounů ve značné míře přibylo střemhlavé bombardování nepřátelských cílů (tyto operace nesly rovněž název Ramrod) a také samostatné hloubkové útoky na pozemní cíle nepřítele (Ranger či Daylight Intruder).

V předvečer invaze, 5. června 1944 mělo 134. čs. stíhací křídlo ve stavu celkem 805 osob, z nich však pouze 271 bylo Čechoslováků. Zbylých 534 osob tvořili Britové a částečně Kanaďané. Je však nutno konstatovat, že u létajícího personálu měli Češi a Slováci převahu, zatímco u pozemního personálu dominovali příslušníci jiných národů.

Poslední hodiny před invazí

První červnové dny dávaly tušit, že invaze je už za dveřmi. Ráno 4. června 1944 pozemní personál v Appledramu obklopil své Spitfiry LF.Mk.IXC a na trupy a křídla jim natřel černé a bílé rychloidentifikačním pruhy, tzv. AEAF stripes, což byl rozpoznávací znak letounů spojeneckého expedičního letectva při vpádu do západní Evropy. Spojenecké velení tak doufalo, že se tak zabrání omylům v rozpoznávání jednotlivých typů letadel všemi zainteresovanými složkami, zvláště námořními, které měly ve zvyku obvykle střílet po všem, co se objeví na obloze – německé, ale i britské a americké. V Appledramu zavládlo napětí, nervozita i netrpělivost. „Všichni víme, že za těchto okolností dojde v nejkratší době k velkým událostem,“ zapsali si do svého deníku příslušníci 310. peruti.

Operační činnost následujícího dne se u 134. československého stíhacího křídla omezila jen na osmačtyřicet hlídkových letů nad mořem. Pod pruhovanými Spitfiry brázdily vodu lodě směřující z jihoanglických přístavů Bournemouth a Portsmouth do koncentračního prostoru jižně od ostrova Wight. Letectvo tak vytvářelo takřka neprostupnou stěnu, která měla zabránit jakémukoli nepřátelskému leteckému průzkumu u anglického pobřeží. Nepřátelské průzkumné letouny se neobjevily. Skutečnost, že po dnech a týdnech hektické operační aktivity nad nepřátelským územím se ta dnešní omezila pouze na Convoy Patrols, svědčila o tušeném…

Další Čtení :  Vyšlo nové číslo čtvrtletníku Historie a vojenství, letos poslední

Již ve 14.00, tedy ještě předtím, než přistály všechny letouny, velitel pozemní části 134. čs. křídla, W/Cdr George D. M. Blackwood, svolal všechny velitele sekcí a informoval je o tom, že hodina H pro invazi se přiblížila a vydal příslušné směrnice. Všem příslušníkům křídla zakázal opustit tábor. V 15.30 měl létající velitel 134. čs. křídla (Wing Commander Flying), W/Cdr Tomáš Vybíral, podrobnou rozpravu s veliteli všech tří perutí, S/Ldr Václavem Rabou od 310., S/Ldr Jaroslavem Hlaďem od 312. a S/Ldr Aloisem Hochmalem od 313. peruti. Další se měli dozvědět večer.

Na 20.30 byli všichni piloti 134. čs. křídla svoláni na generální briefing, kde obdrželi poslední instrukce a byli vyrozuměni, že brzy ráno půjdou do operací. Ve 20.45 byli svoláni všichni velitelé sekcí do důstojnické jídelny. W/Cdr Blackwood přítomné informovat, že invazní síly vypluly na moře a že útok na francouzské pobřeží začne v časných ranních hodinách. Na velké mapě přítomným ukázal úkol pro první invazní den. Američané se měli zmocnit pobřežních opevnění a vytvořit předmostí v západní části, Britové a Kanaďané měli na starosti východní úsek. Na obě křídla budou shozeni výsadkáři. Hodina H pro americký úsek je 06.30, pro britsko-kanadský 07.00 hodin.

Mezi československými stíhači okamžitě zavládlo nadšení. „Na tento okamžik, který je tak důležitý v historii této války, jsme čekali netrpělivě dlouhá léta strávená v cizině. Neztráceli jsme naději, že snad přece jednoho dne budeme blíže našemu domovu,“ čteme ve válečném deníku útvaru. „Zpráva byla přijata s ulehčením,“ píše se na jiném místě. „Je konec čekání. Důstojníci živě rokují o možném průběhu operací. Vzpomíná se také, jak by situace vypadala před čtyřmi roky (je výročí Dunkerku). Piloti šli z briefing-roomu, jdou rovnou do svých stanů. Zítra je čeká perný den.“

Pruhované Spitfiry nad invazními plážemi

Letecké podpory vlastního vylodění (operace Overlord) se 134. čs. stíhací křídlo zúčastnilo od časných ranních hodin 6. června 1944. Úkol jeho pilotů spočíval především v hlídkování nad bojištěm v Normandii a v ochraně pozemních a námořních jednotek před protivníkovým letectvem.

V onen historický Den D byli příslušníci 134. čs. stíhacího křídla v bojové pohotovosti již od 04.30 ráno a netrpělivě očekávali další rozkazy. V ranním šeru nad sebou slyšeli svistot nákladních kluzáků Horsa vlečených čtyřmotorovými Stirlingy – směr Normandie. V 06.30 přivezla motospojka W/Cdr Tomáši Vybíralovi zprávu, že invaze právě začala. O půl hodiny později byl svolán nástup celého útvaru, při němž byla přečtena první zpráva o zahájení operace.

Krátce poté, v 07.20 vzlétli českoslovenští stíhači z Appledramu k první akci. Skupinu 36 pruhovaných československých Spitfirů LF.Mk.IXC vedl sice wing leader W/Cdr Tomáš Vybíral, ale v sestavě čs. stíhačů letěl ještě jeden muž o hodnost vyšší – slavné eso a velitel nadřízeného 19. sektoru, sám G/Cpt (plk.let,) Adolphus G. „Sailor“ Malan, DSO & bar, DFC & bar. Tuto historickou příležitost si rozhodně nechtěl nechat ujít. Akce se – v sestavě 310. peruti – zúčastnil víceméně ilegálně, neboť jako vysoký hodnostář měl operační lety nad nepřátelským územím zakázány.

Šestatřicet pruhovaných Spitfirů po startu stoupalo směrem k Normandii. „Před startem jsme dostali rozkaz letět nízko nad bojujícími pěšáky,“ vzpomínal pilot 313. peruti, W/O Otto Špaček, na bojové zadání „měli jsme jim zvedat morálku, aby věděli, že ze vzduchu jim nehrozí žádné nebezpečí. Byli jsme odhodláni učinit pro ně všechno. Na leteckou bitvu jsme se přímo těšili.“

Svou první hlídku si českoslovenští stíhači odbyli prolétávajíce ve čtveřicích mezi městy Berniéres a Cabourg. Dole pod nimi na pláži JUNO si s Němci vyřizovali účty kanadští vojáci. Téměř dva roky čekali na den odplaty za tři tisíce druhů ztracených při krvavém nájezdu na Dieppe v srpnu 1942. Pěšáci 2. kanadské divize a tankisté 2. kanadské tankové brigády sváděli rozhořčené boje s jednotkami německé 716. pěší a 21. tankové divize, která se Kanaďany snažily vrhnout zpět do moře.

S počasím to nebylo nijak slavné. Hustá oblačnost ležela v 1500 metrech nad pobřežím a vál silný vítr, který rozrýval hladinu nervózními vlnami, jenž dávaly zabrat zejména menším plavidlům.

Českoslovenští letci hlídkující pod mrakovou pokrývkou však měli celý prostor jako na dlani. Z moře spěly k pobřeží nekonečné proudy výsadkových lodí. Na břehu je opouštěly další a další jednotky spolu s tanky, děly a vozidly. Pláže byly vyloďovanou technikou doslova ucpány. Na pevnině bylo ještě možno pozorovat palbu několika dosud odolávajících německých pobřežních baterií. Z moře naopak bouřila kanonáda spojeneckých křižníků snažících se je umlčet. Občas se na pobřeží objevil nový požár a sloup dýmu rozptylovaný silným větrem. „Když se naše perutě vrátily k pobřeží, objevil se pod nimi úchvatný obraz,“ píše známý válečný korespondent Jiří Mucha. „Od anglického pobřeží ke břehům Normandie byl doslova napjat most z lodí blížících se k pevnině, bitevní lodi, ze kterých vyšlehovaly plaménky děl, zasypávaly německé baterie tunami střeliva a invazní čluny, přistávající na písčinách, vrhaly nové a nové tisíce mužstva na úzký pruh pobřeží.“

Okolí protínaly stovky spojeneckých stíhaček, připravené zlikvidovat jakýkoli odpor Luftwaffe. Z této strany se však toho rána Němci nezmohli prakticky na nic. Až teprve při návratu z hlídky vypálil slabý flak z přístavu Le Havre po československých Spitfirech několik desítek granátů. „Žádná činnost nepřátelského stíhacího letectva a pouze slabý flak na cestě zpět v prostoru Le Havre,“ konstatuje suše měsíční svodka. Po dvou hodinách letu, v 09.15, přistáli čs. stíhači bez nehody na vlastní základně Appledram. Pozemní personál se na Spitfiry okamžitě vrhnul a v rekordním čase jim doplnil spotřebované palivo, aby byly připraveny okamžitě vzlétnout znovu.

První stejně jako i další tři hlídkové lety nad Normandií, které 134. křídlo v Den D absolvovalo (udály se mezi 07.20-09.15, 12.25-14.25, 17.00-18.20 a 21.00-22.35 hodin), proběhly bez utkání s nepřátelskými letouny. Lety byly zhruba dvouhodinové, z čehož polovina času byla spotřebována na cestu tam a nazpět, a druhou polovinu letci strávili přímo nad bitevním prostorem. Z ptačí perspektivy měli možnost sledovat průběh prvního dne vylodění. Na svém úseku pozorovali postupující americké, britské a kanadské jednotky, úžasné defilé dopravních Dakot, Albemarlů, Stirlingů a přistávající kluzáky dopravující posilové jednotky.

Ačkoli nepříznivé počasí zavinilo řadu havárií spojeneckých letounů, českoslovenští stíhači přistáli z poslední hlídky ve 22.35 hodin v Appledramu beze ztrát. K očekávanému leteckému boji nedošlo. „Pro letce byl D-Day zklamáním,“ píše válečný zpravodaj. „Věřili, že Luftwaffe, která se již mnoho týdnů neobjevila, shromažďovala své síly, aby je zasadila v tomto rozhodném okamžiku, a těšili se, že budou mít příležitost k dobrému lovu. Ale německé letouny se neukázaly…“

„První dny vylodění v Normandii nepřivedly do našich zaměřovačů očekávané mraky německých stíhačů,“ povzdechl si za všechny spojenecké piloty, lačnící po utkání, legendární francouzský stíhač Pierre Clostermann. „Naším největším problémem bylo, jak se vyhnout vlastním strojům,“ dodává jiný.

Přestože velitel spojeneckého expedičního letectva (AEAF), Air Chief Marshal Trafford Leigh-Mallory, KCB, CB, DSO, předpokládal, že v den vylodění bude Luftwaffe reagovat zhruba 1000 až 1800 bojovými vzlety a nevylučoval, že nad Normandií dojde k obrovské letecké bitvě, německé letectvo v Den D vyvinulo pouze minimální aktivitu. Roky soustavně ničená Luftwaffe se zmohla na pouhých 319 bojových vzletů, zatímco Spojenci jich provedli 14 075! V červnu 1944 byla Luftwaffe na Západě slabší než kdykoli předtím.

Další Čtení :  Videoprocházka v rekonstruovaném armádním muzeu, část 4. Výstavní sály v prvním patře.

Utkání nad plážemi

První zprávy o situaci na francouzském pobřeží způsobily v Berlíně sice rozruch, ale věřilo se, že přistání v Normandii je jen diverzní operací, sloužící k odvedení pozornosti od hlavního útoku, k němuž mělo dojít v severněji položené oblasti Pas-de-Calais. Letecké posily z Německa – celkem 998 stíhacích letounů – se vydaly na přesun do Francie až následujícího dne. Brzy se s nimi měli utkat i Čechoslováci.

Také v následujících dnech sestávaly jejich úkoly převážně z hlídkových letů nad bojištěm, při nichž chránili pozemní vojska vyloďující se a bojující na invazním předmostí. Období invaze bylo pro ně vůbec nejhektičtějším co se týká intenzity operační činnosti čs. stíhacích perutí. Jejich piloti absolvovali tři, čtyři, výjimečně i pět bojových letů denně. „Při invazi jsme mezi lety spali pod křídlem,“ vzpomínal jeden z pilotů 312. peruti, tehdejší seržant Alois Štanc. „Stačilo jemné kopnutí do podrážky a mechanik ani nemusel říkat, že se „jde na to“. Šlo se na to i pětkrát denně. Spánek v trávě – probuzení – start – boj – přistání – spánek… denní kolotoč červnových dnů roku 1944.“

V období následujících deseti dnů se čs. stíhači účastnili čtyř vzdušných bojů s nepřátelskými stíhači, kteří se pokoušeli napadnout spojenecké pozemní jednotky. Proběhly 7., 8., 10. a 17. června, přičemž nejvýznamnější byl ten druhý, kdy čs. stíhači zmařili útok dvanácti německých Focke Wulfů Fw 190 na britské pozice na pláži SWORD u Caen. Tři nepřátelské letouny byly přitom sestřeleny a dalších pět poškozeno bez vlastních ztrát. Stojí za poznamenání, že právě v tomto boji čs. stíhači připravili německou Luftwaffe o jedno z jejich velkých es, Oberleutnanta (nadporučíka) Eugena-Ludwiga Zweigarta, velitele 8. letky 54. stíhací eskadry (8./JG 54 Grünherz). Autor 69 sestřelů sešel ze světa jejich rukou v lokalitě Le Cambaux.

Do Francie a zpátky

Také v průběhu dalších leteckých střetů nad Normandií si křídlo vedlo velice zdatně, a to při relativně nízkých vlastních ztrátách. V průběhu bojů se přestěhovalo z Appledramu do Tangmere, ale za zaznamenání stojí především to, že ve dnech 28. a 29. června 1944 operovalo přímo z jednoho z polních letišť na dobytém francouzském území (Plumetôt u Caen). Byl to historický okamžik – čs. letci tak opět stanuli na půdě Francie, kterou před čtyřmi lety za tak dramatických okolností opouštěli.

Pokračovat na cestě směrem k domovu, tedy ve stopách postupujících spojeneckých armád, jim však nakonec dopřáno nebylo. Příčina tkvěla ve staré bolesti všech exilových letectev, tedy v nedostatku záloh ke krytí personálních úbytků a ztrát, které měly u taktického letectva vzestupnou tendenci. Čs. jednotkám hrozila opětovná personální krize.

Dnem 3. července 1944 tedy bylo 134. čs. křídlo vyňato ze svazku 2nd TAF a i se svými perutními servisními jednotkami (No 8310, No 8312 a No 8312 Servicing Echelons) se přesunulo z Tangmere na základnu Lympne u Folkestonu v hrabství Kent. Zde přešlo od 84. skupiny 2nd TAF do operační podřízenosti 11. skupiny Vzdušné obrany Velké Británie (Air Defence of the Great Britain, ADGB), tedy od letectva taktického ke strategickému. V průběhu následujícího týdne zde předaly veškerý materiál včetně zbraní a invazní výstroje britským perutím č. 33, 74 a 127, které převzaly i název 134. křídlo (ovšem bez „domovenky“ československé) a posléze se odebraly na kontinent. Čs. peruti od nich naopak převzaly Spitfiry verzí F.Mk.IXC (310.) a HF.Mk.IXC (312. a 313. peruť), s nimiž se 11. července 1944 odebraly na operační odpočinek do různých koutů Spojeného království. Následujícím dnem byla administrativní likvidace 134. československého křídla dokončena.

Invazní bilance československých stíhačů

Své úkoly v první a rozhodující fázi invaze splnili čs. stíhači úspěšně. Od 6. června do 3. července 1944 provedly všechny tři čs. stíhací perutě dohromady 1877 bojových vzletů a nalétaly při nich 3622 operačních hodin. Za totéž období ve vzdušných bojích čs. stíhači vyřadili z boje třináct nepřátelských stíhaček (pět sestřelů jistých, jeden pravděpodobný a sedm letounů poškozených). Nejlépe si při tom vedl F/O (ppor.let.) Otto Smik, DFC, jenž sestřelil dva letouny sám a třetí ve spolupráci. Při útocích na pozemní cíle připadlo na konto čs. stíhačů nejméně padesát zničených nebo poškozených vozidel, od štábních automobilů, přes nákladní a obrněné vozy až po tanky. Vlastní ztráty za totéž období byly relativně nízké. Činily pět pilotů, z toho tři padlí, jeden nezvěstný (později se vrátil) a jeden těžce zraněný. Je pozoruhodné, že za dobu svého působení u 2nd TAF (tedy od 7. ledna do 3. července 1944) utrpěly čs. perutě větší ztráty před zahájením invaze (šest padlých, tři zajatí, dva nezvěstní (později se vrátili) a jeden těžce zraněný) nežli po vlastním Dni D.

Od invaze k vítězství

V průběhu následujících šesti týdnů „odpočinku“, od 11. července 1944 působily 310. a 312. peruť na základnách 12. skupiny ADGB ve východní Anglii. První, přezbrojená na staré Spitfiry LF.Mk.VB, se přesunula na letiště Digby (hrabství Lincolnshire), resp. Hutton Cranswick (hrabství Yorkshire), kde zřídila svůj detašmán. Novým dočasným domovem druhé z nich se stala základna Coltishall (hrabství Norfolk). Kromě obvyklých defenzivních úkolů jako bylo držení hotovostí, startů na poplach a hlídek nad vlastními konvoji obě perutě podnikaly i některé ofenzivní operace. Jednak šlo o ozbrojené průzkumy nad mořem (Jim Crow) a pevninou (Armed Recco), jednak o hloubkové útoky proti lodní a železniční dopravě v okupovaném Nizozemsku (Ranger); později se obě peruti připojily k operacím typu Ramrod, tedy doprovodům bombardovacích letounů, především Lancasterů a Halifaxů od Bomber Command RAF. Nejdéle odpočívala 313. peruť, která procházela nejtíživější personální krizí. Působila až ve vzdáleném Skotsku, operační oblasti 13. skupiny ADGB, konkrétně na letišti Skeabrae (Orknejské ostrovy) a Sumburgh (Shetlandské ostrovy). Používala zde jak staré Spitfiry Mk.VB, tak i výškové HF.Mk.VII spolu s několika F.Mk.IXC. Jejím úkolem bylo potírání nepřátelského výškového průzkumu, zejména nad kotvištěm Home Fleet v zátoce Scapa Flow, takže se jednalo především o držení hotovostí, hlídkové lety a start na poplach.

Proces opětovného začleňování trojice čs. stíhacích perutí do jednoho svazku trval poměrně dlouho. Nejprve se spojily 310. a 312. perutí, které se ve dnech 27. – 28. srpna 1944 přesunuly do operační oblasti 11. skupiny ADGB, jmenovitě na velkou základnu North Weald u Londýna v hrabství Essex. Z ofenzivních akcí, jichž se tehdy obě zúčastnily a stojí za zvláštní zaznamenání, je třeba jmenovat zejména leteckou podporu spojenecké výsadkové operace Market-Garden v dosud okupovaném Nizozemsku ve dnech 17. – 26. září 1944.

Nejdéle zůstala na odpočinku 313. peruť, která se ze Skotska do North Wealdu přesunula až 3. října 1944. Ani poté však trojice perutí nebyla zcela sjednocena, neboť následující bezmála dva měsíce strávila 312. peruť sice u téže 11. skupiny ADGB, ale na základně Bradwell Bay v hrabství Essex, odkud operovala společně s britskými perutěmi č. 64 a 126. Ty však koncem roku tuto základnu opustily, zatímco jejich místa 29. prosince 1944 v Bradwell Bay zaujaly 310. s 313. perutí. Po více než pěti měsících se tak trojice čs. stíhacích perutí opět sešla na jedné základně a tak tomu mělo být i po celý zbytek války. Od dosavadního velitele čs. křídla, W/Cdr Tomáše Vybírala, DSO, DFC, mezitím 15. listopadu 1944 velení převzal W/Cdr Jaroslav Hlaďo, DFC, jenž v jeho čele zůstal až do návratu do vlasti. Výzbroj čs. perutí se mezitím ustálila na Spitfirech verzí F.Mk.IXB, F.Mk.IXC a HF.Mk.IXC, užívaných až do konce války.

Další Čtení :  Povstání, které proběhlo pouze na stránkách britského tisku

Charakter úkolů zadávaných československým stíhacím perutím od pozdního léta se prakticky nezměnil. V drtivé většině šlo o operace typu Ramrod, tedy doprovody mohutných svazů čtyřmotorových Lancasterů a Halifaxů od Velitelství bombardovacího letectva RAF (Bomber Command), útočících zejména na cíle v samotném Německu. V menší míře pak o operace typu Rodeo, zaměřené na vyvolání utkání s nepřátelskými stíhači. Jejich síla však den ode dne slábla, takže ke vzdušným bojům docházelo už jen zřídka. Nepřátelské protiletadlové dělostřelectvo však zůstávalo tvrdým, nevyzpytatelným a obávaným protivníkem až do posledních dnů války. Poslední ofenzivní operaci nad Německem provedly čs. stíhací peruti 25. dubna 1945.

Ačkoli Inspektorát čs. letectva ve Velké Británii (v čele s brig. gen. Air Vice Marshalem RNDr. Karlem Janouškem, KCB) vyvinul velké úsilí o nasazení čs. stíhacích perutí RAF na pomoc Pražskému povstání, mezispojenecká dohoda ohledně demarkační linie toto úsilí zhatila. Čs. letectvo z Velké Británie se do vlasti vrátilo oficiálně 13. srpna 1945.

Československé Liberatory nad Lamanšským průlivem

Jediná československá bombardovací jednotka, No 311 Czechoslovak Bomber Squadron operovala se svými čtyřmotorovými Liberatory GR.Mk.V v podřízenosti 19. skupiny Coastal Command. Ačkoli toto velitelství RAF nebylo bezprostředně organizačně včleněno do sestavy spojeneckého expedičního letectva (Allied Expeditionary Air Force, AEAF), v rámci invazní operace mu připadl jeden z velmi důležitých úkolů, vytvořit uzávěru v Lamanšském průlivu, aby spojenecké invazní loďstvo nebylo ohrožováno loďstvem protivníka (operace Cork).

V rámci toho se 311. peruť ve dnech 20. – 23. února 1944 přesunula ze své dosavadní základny Beaulieu na pobřežní letiště Predannack v jihoanglickém hrabství Cornwall. Zde se 15. dubna 1944 stala součástí právě zřízeného 152. (všeobecně průzkumného) křídla, (No 152 (General Recconnaissance) Wing), který tvořila společně s britskou 179. a 524. perutí (vyzbrojenými dvoumotorovými Wellingtony verzí GR.Mk.XIV a GR.Mk.XIII a operujícími z Predannacku, resp. z Davidstowe Mooru).

Toto organizační opatření vyplývalo z úkolu, svěřenému 19. skupině Coastal Command: uzavřít západní přístupy do Lamanšského průlivu a likvidovat jakákoli protivníkova podmořská i hladinová plavidla, která by se pokusila napadnout invazní loďstvo. „Náš velitel zakázal do odvolání všechny lety,“ vzpomínal na předvečer invaze radiotelegrafista, F/Lt Zdeněk Hanuš Knapp. „Druhý den dopoledne přijel na letiště poručík od válečného námořnictva. Dal si nás svolat do operační čítárny a mluvil k nám skorem hodinu. „Pánové, od zítřka všechno závisí od Vás. Proklouzne-li jedna ponorka do Kanálu, bude zabito mnoho tisíc vojáků, než ji zneškodníme. Musíte tedy létat, hlídat a hledat do úmoru. Létat do únavy Vaší i vašich letounů, bude-li to zapotřebí. Patrolu přerušíte, jen bude-li v letounu někdo těžce zraněn, nebo bude-li Váš letoun neschopný dalšího pobytu ve vzduchu. Budete létat na Vašich úsecích i kdyby na Vás útočilo třeba sto stíhačů. Armáda a námořnictvo Vám důvěřuje. Good Luck, gentlemen, good hunting – mnoho štěstí, pánové a dobrý lov.“

Poručík skončil a mně naskočila husí kůže na těle. Tak už je to tady. Invaze!“

Také pro Třistajedenáctku, která byla v akci od časných ranních hodin 6. června 1944, znamenala invaze období hektické operační aktivity, kdy lámala dosavadní rekordy v počtu nalétaných hodin. Peruť vysílala nad západní přístupy k Lamanšskému průlivu zpravidla pět letounů za den. Prostor jejich hlídek byl poněkud stranou hlavního invazního prostoru, zhruba 80 kilometrů západně od ostrovů Scilly směrem k francouzskému Brestu. Osádky musely přesně dodržovat časy a kurzy po celé délce trati. Pod nimi operovaly lodě Royal Navy. Impozantní byl ovšem pohled dále na východ, kde se na moři nacházely tisíce lodí nejrůznějších typů a velikostí. Obraz mohutného výsadku, ojedinělého v dějinách válek, byl nezapomenutelný.

První výskyt nepřátelské ponorky zaznamenaly osádky čs. Liberatorů 10. června, ale stačila se ponořit dříve, než bylo rentabilní na ni podniknout útok. O šest dní později jiná osádka na zjištěnou ponorku hlubinnými pumami zaútočila, ale bez pozorovatelného výsledku. Opravdového úspěchu se 311. peruť dočkala až 24. června, kdy příležitost nepromarnila osádka F/O (ppor.let.) Jana Velly. Po útoku raketami a hlubinnými pumami šla ponorka U-971 ke dnu. Byla jim přiznána jako prokazatelně potopená ve spolupráci se dvěma torpédoborci – britským HMS Eskimo a kanadským HMCS Haida. Stalo se tak kolem sedmé hodiny večerní severně od ostrova Ouessant (Ushant), v souřadnicích 49.01 severní šířky a 05.35 západní délky.

Za ponorkami na Sever

Poté, co nepřátelské ponorky po invazi ztratily značnou část svých západofrancouzských základen a přesunuly se do Norska, stěhovala se za nimi i 311. peruť. Ve dnech 4. – 12. srpna 1944 se z Predannacku přesunula do skotského Tainu (hrabství Ross & Cromarty), kde přešla do podřízenosti 18. skupiny Coastal Command. Její servisní jednotka (No 8311 Servicing Echelon) se přemístila na základnu Leuchars (hrabství Fifeshire). Na těchto základnách zůstaly až do protivníkovy kapitulace.

Novou operační oblastí Třistajedenáctky se staly rozsáhlé prostory Severního a Norského moře, s charakteristickými drsnými meteorologickými poměry. Proti nepřátelským ponorkám a hladinovým plavidlům zde operovala až do konce války, kdy podnikala ofenzivní výpady také nad Baltem, kde se dočkala svých posledních úspěchů. Poslední protiponorkovou hlídku provedla až 3. června 1945.

Poté se svými Liberatory provozovala letecký most mezi Velkou Británií a Prahou (doprava příslušníků letectva a repatriantů) a stejně jako stíhači byla oficiálně přivítána na domácí půdě až 13. srpna 1945.

Jiří Rajlich

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: